O venezuelských problémech   
Pridal tk Pondělí 04 únor 2019 - 03:09:51 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks: 0   Tisknout  LAN_NEWS_24 
Pokud dovolíte, nebudu hovořit o Madurových šancích ani o jeho protivnících, pravděpodobnosti zahraniční intervence a tak dále. Budu mluvit o ekonomice a hospodářském modelu. A začít je třeba připomenutím základní teze: ve většině latinskoamerických zemí je dosti specifická struktura společnosti. Nevyskytuje se v nich „střední třída“ v evropské, severoamerické ani (bývalé) sovětské variantě. Jde o to, že tyto země v průběhu 150 let hrály pro USA roli současné Číny a Jihovýchodní Asie. To znamená,že byly zdrojem levné pracovní síly a surovin. Ne nadarmo jedním z hlavních „hráčů“ místní úrovně byla americká společnost United Fruit...

Struktura společnosti se vytvářela úměrně tomu následujícím způsobem:

Na vrcholu – nevelká skupina oligarchů, která měla podíl na projektech z USA. Jedná se o velké vlastníky půdy, bankéře, oligarchy četných diktatur. Nepředstavují více než 1,5-2 % obyvatelstva.
Uprostřed – obsluha oligarchů. Je to jejich četné potomstvo, lékaři, architekti, vysokoškolští učitelé a učitelé, umělci a hudebníci. A samozřejmě důstojnícký sbor, který zajišťuje „zákon a pořádek.“ Ti dohromady netvoří více než 10 % obyvatelstva a kdysi se měli lépe, než lidé analogických profesí v Evropě. V 50. letech rozhodně profesor z Buenos Aires mohl bez problémů jezdit do Paříže, zatímco profesor ze Sorbonny do Argentiny nikoliv.

Všichni ostatní tvoří pracovní třídu. Levnou. Dobytek, který žije ze dne na den, je bez vzdělání. Není důvod, aby se mu dostalo víc, protože jeho úkolem není být prostě pracovní silou, ale udržovat vysokou konkurenceschopnost. Za těchto podmínek mohly „horní“ třídy vytvářet iluzi krásného života, „svobody,“ „demokracie,“ ale „dole“ přitom bylo tak, jak to v takových podmínkách bývá: nezaměstnanost, narkomanie a banditismus. A nikdo se to nechystal změnit.

Problémy začaly v polovině 20. století, když rozpad koloniálních systémů otevřel pro USA trhy práce v Africe a Asii. V důsledku toho prudce zeslábl přítok amerických investic do latinskoamerických ekonomik, což podstatně zesílilo sociální napětí a místní elity začaly hledat řešení, co s tím…

Východiska byla dvě:

Buď tvrdá pravicová diktatura (která pro kontinent s takovou specifickou sociální strukturou byla v minulosti normou), která nutí i vlastní oligarchy, aby stahovali za posledních 100 let do zahraničí vyvážené peněžní prostředky zpět do domácí ekonomiky.
Anebo silně levicové režimy, které fungují víceméně stejně, pouze s důrazem na přerozdělování prostředků ve společnosti prostřednictvím státního rozpočtu.

V prvním případě tvoří podpůrnou základnu režimu podnikatelé a vojáci, v druhém případě „lid“, který je protikladem velkých vlastníků jak oligarchického tak menšího měřítka.

V obou případech je nezbytná silná podpora silových struktur. V prvním případě z tradiční vrstvy, ve druhém případě, v němž proběhla výměna starých důstojnických kádrů za nové, přizvaných „z lidu.“ Vzhledem k tomu, že životní úroveň důstojníků v Latinské Americe je vysoce nadprůměrná, tak brání systém, jinak by se s touto životní úrovní museli zkrátka rozloučit.

Jak se dá předpokládat, každý model má své teoretiky a praktiky. V prvním případě samozřejmě z privilegovaných vrstev obyvatelstva (Che Guevara byl lékař a syn architekta), ve druhém případě z jakéhokoliv prostředí. Ale možné modely jsou právě dva. K jakýmkoliv pokusům o vytvoření parlamentní demokracie může dojít až po poměrně dlouhém období vlády jednoho z modelů, během nějž jsou všechny alternativní síly vyloučeny z vládnoucí elity, občas včetně fyzické eliminace.

Upozorňuji, že socialistická rétorika se obvykle v praxi nerealizuje a to ani v případě, že se příslušné skupiny dostanou k moci (např. rodina Ortegových v Nikaragui). Důvod je jasný, veškerá infrastruktura se nachází v rukou velmi stabilní (posledních 150 let) skupiny rodin. I když je možné něco znárodnit (především oligarchům úzce spjatým s USA), celkové znárodnění by znamenalo úplné rozvrácení stávající hospodářské infrastruktury. K tomu je připraven málokdo.

Příklad je vlastně jen jeden – Kuba. Ale tam neexistovala vlastní hospodářská infrastruktura a svou roli sehrála také hospodářská pomoc Sovětského svazu (a americká hloupost, která nad ní zlomila hůl ze strachu přes SSSR). Všechny ostatní země jsou jasně uspořádány v rámci jednoho ze dvou popsaných modelů, které v principu nepředpokládají budování socialismu. Je to v podstatě nemožné, protože zbavit „obslužnou“ vrstvu jejího postavení znamená vytvořit mohutnou sabotérskou a zrádcovskou skupinu, a zaměnit ji není kým – vzdělaná střední třída v zemích Latinské Ameriky není.

Chávez ještě stihl na úkor příjmů z ropy provést prakticky úplnou záměnu důstojnického sboru v armádě a zpravodajských službách. Ale podívejme se na Salvadora Allende v Chile, který se snažil realizovat důsledné socialistické reformy (koncem 60. a počátkem 70. let představovaly úspěšné a vítězné ideje) a co tím dosáhl: podporoval ho lid a nenáviděla „horní“ třída. Proto došlo ke státnímu převratu – Allende by vyhrál jakékoliv volby a následný vývoj by mohl vést k tomu, že by se vytvořila vrstva odborníků z těch částí obyvatelstva, které nebyly součástí hospodářské elity posledního století.

Ale tady začínají další problémy. Všechny přerozdělovací systémy potřebují stále nové a nové zdroje. Chávez se pokusil vyřešit problém favel (slumů, chudinských čtvrtí, pozn. překl.) a začal budovat ve městech levné bydlení. V první fázi to velmi posílilo jeho lidovou podporu, ale všechny ty domy stály peníze stejně jako udržování jejich infrastruktury. To znamená, že peněz je potřeba stále víc. Ale na finančních tocích sedí „vážení lidé“ především ze „starých elit.“ Těm je úplně jedno kdo formálně vládne, zato se nechtějí rozhádat se Spojenými státy.

Spojeným státům se příliš nelíbí pronikání Ruska a Číny do Latinské Ameriky (zvláště po nástupu Trumpa) a proto proti tomu aktivují celou “starou elitu“ (tj. obslužnou vrstvu bývalých oligarchů). Metoda je jednoduchá: obviňování z obchodu s narkotiky. Libovolná obchodní aktivita v Latinské Americe se nějakým způsobem týká narkokartelů. Vyhnout se tomu není možné tím spíš, že na ně pevně dohlížejí zpravodajské služby USA, které podstatnou část jejich zisků využívají na financování vlastních operací. To znamená že jakýkoliv více či méně úspěšný a zámožný člověk z tohoto regionu se může stát obětí amerických sankcí. A u amerických soudů „cizí člověk“ nemá žádnou šanci.

To znamená, že jakýkoliv diktátorský režim v Latinské Americe (zejména takový, který si začíná zahrávat s Ruskem a Čínou) má před sebou málo času, pokud zcela nezlikviduje místní elity tak, jak to bylo realizováno na Kubě. Pokud ne, je přinucen začít sdílet „pravidla hry“ (Nikaragua!), nebo začít nesmyslnou válku proti vlastním elitám a USA, kteří vystupují jako jednotná fronta. I když je to ze strany národních elit částečně vynucená politika.

Teoreticky můžeme (tj. Rusko, pozn. překl.) jednat stejně a například obvinit všechny proamerické politiky v zemích Střední Asie z obchodu s drogami. Řeknete, že by to z naší strany bylo neodůvodněné? Ruku na srdce, Spojené státy tak činí vždy odůvodněně? Vítěze nesoudí a právo silnějšího nikdo nezrušil. Ale my to z určitého důvodu neděláme…

Ale Spojené státy to dělají a z toho důvodu (s přihlédnutím ke 100-leté historii, kterou nicméně my za sebou ve Střední Asii máme taky) jsou v Latinské Americe prakticky nepřemožitelné. Nicméně, pokud v této oblasti budeme s Čínou působit společně (ideálně vtáhnout do toho také Indii, neboť s celým BRICSem už to nepůjde, USA si podle tohoto scénáře už podmanily Brazílii), pak je šance legitimního prezidenta Madura zachránit.

Druhá věc je, že se sám příliš dlouho neudrží – už je dost pozdě na to provádět skutečné reformy, to znamená stavět továrny a podniky a zakládat socialistickou ekonomiku. I když možná by to nějaký smysl mělo, samozřejmě pokud by to nebyly ztracené investice do umírající země, jak se to stalo s posledními úvěry pro Ukrajinu. Celkově to ale je závažný problém, který vyžaduje připravit kádry, přičemž ne kvůli jednomu podniku, ale pro vybudování celých odvětví. Přitom je třeba chápat, že stávající vlastníci a manažeři budou proti takovým podnikům nebo dovozcům potřebných technologií aktivně zasahovat a klást jim odpor. A to s ohledem na místní tradice až v měřítku velkých teroristických útoků a teroru vůči stavitelům těchto podniků a jejich pracovníkům.

Pro USA je to principiální věc. Kubu nedokázali eliminovat. A teď kdyby ztratili Venezuelu… I když se to nezdá, další může být na řadě Peru, nebo dokonce Brazílie. Spojené státy to nemohou v žádném případě dopustit. V podmínkách globálního ekonomického kolapsu se může všechno změnit, ale nejdřív je třeba se toho dočkat. A proto, jak se to jeví mě, logika věci by měla být následující: Čína a Rusko musí učinit vše proto, aby Maduro zůstal u moci do tohoto kolapsu (to znamená fakticky do konce svého prezidentského období). A USA musí zase zároveň udělat všechno proto, aby se to v žádném případě nepovedlo!

Takže budeme sledovat, jak se to všechno bude prakticky odvíjet.

Michail Chazin

Překlad Croix

Zdroj: http://www.zvedavec.org/komentare/2019/02/7819-o-venezuelskych-problemech.htm
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Zpětná adresa pro váš příspěvek: http://infokuryr.cz/e107_plugins/trackback/trackback.php?pid=23868
Pro psaní komentářů musíte být přihlášen. Prosím přihlaste se, nebo se zaregistrujte zde pro přihlášení
Žádné zpětné odkazy pro tento příspěvek.
Hledat Info kuryr
Novinky pro 2019
PoÚtStČtPaSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930 
 
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.0877 sec,0.0315 z toho dotazů.Dotazů v DB:18. Použitá paměť:1,117kB