Pohled do škatulky   
Pridal tk Sobota 03 srpen 2019 - 12:30:33 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks: 0   Tisknout  LAN_NEWS_24 
Poslední příspěvek – Letní odcházení (2) jsem ukončil informací o možné archivaci důležité části života – sexuální praxe pro potřeby v budoucnosti s pomocí programu, zvaného Time Capsule, společnosti VR Bangers. Čučkaře, zvědavé a závistivé, snažící se zjistit (můj) příjem za reklamu produktu, který považuji za novodobé neštěstí, ujišťuji, že: ani haléř, cent, nebo milión (y), jak se dnes sluší, neberu, a že hnutí LGBT, které obsazuje větší a větší část veřejného prostoru, včetně různých politických, apolitických a profesionálních diskuzí, které bude v Praze 9. 8 slavit, považuji z hlediska psycholingvistiky a neurovědy za blended coffee, tj. v přeneseném smyslu, myšlenkově nic originálního, o to víc nebezpečného. Proč?

Význam a zkratka LGBT mají svou historii. V 60. a 70. letech minulého století začalo homosexuální hnutí boj o svá politická práva. Boj ukončilo v 80. letech vítězstvím a vznikem termínu GL (gay/lesba). Protože s jídlem roste apetit, hnutí GL si brzo uvědomilo diskriminaci sexuální menšiny bisexuálů. Proto již na konci 80. let se začal používat termín GLB (gay/lesba/bisexuál) a hned na přelomu 90. let GLBT (gay/lesba/bisexuál /transgender).

Není potřeba navštívit jih Mexika, ve kterém se nachází domov cca půlmilionového etnika Zapotéků z Tehuantepecké šíje, kde mužům vládnou ženy zvané Tehuány. Sebevědomím oplývají i ženy cca šestimilionového etnika Minangkabau. Ty vládnou mužům na středozápadě tropického ostrova Sumatra v Indonésii. A do třetice, na jihozápadě Číny, vysoko v Himálajích, na pobřeží kouzelného jezera Lugu, kde žije cca padesátitisícové etnikum Mosuo, se lze setkat s tím, o čem mnozí členové, známí a neznámí podporovatelé LGBT a jiní sní: navštěvující manželství. Ženy si milence volí bez ohledu na rodinu, majetek či společenské postavení a uznávají jediné kritérium: vášnivou lásku. Někdy na jednu noc, jindy na celý život. Když se Mosujek zeptáte, zda by se chtěly vdávat, uvidíte nechápavý pohled s odpovědí: Když muž a žena žijí spolu, jen se zbytečně dohadují. Jsou pak oba nešťastní a láska je pryč.

Je to emancipace a slabost mužského pohlaví, které pronikly i do homosexuálního hnutí, a prosadily změnu místa písmen L a G. Tím ale moderní historie LGBT nekončí. V čekárně je I – pro intersexuály, Q – hnutí Queer, odmítající tradiční sexuální identity, U – unsure, lidi nejistí, jak definovat svoji sexuální identitu, C – curious, lidi, kteří možná mají jasno o své sexuální orientaci, ale staví se otevřeně k netradiční sexualitě, SA – straight allies, heterosexuální spojenci, kteří sympatizují s hnutím, F – fetišisté, P – polyamoristé (mnoholáskaři) a H – lidé nakažení HIV. Aby vše bylo politicky a genderově korektní čeká i O – others. To pro případ, že by se na někoho zapomnělo, něco nového se objevilo a nebylo možné se dohodnout na rovnoměrném zastoupení u moci. Nic se dnes nedá vyloučit.

Stačí si přečíst těsně před odchodem Theresy May a bez rozpravy přijatý zákon o pravidlech a povinnostech učitelů snižovat stres a spoluurčovat pohlaví žáků, nebudou-li si sami vědět rady. Pro doplnění uvedeného se nabízí počet barev duhové vlajky: z původních osmi barev z roku 1978 (autor Gilbert Baker, San Francisko), zmizely růžová, která nebyla komerčně

dostupná, a indigová, kterou odstranila komise Hrdého pochodu gayů v roce 1979. To proto, aby mohli zbylé barvy rovnoměrně rozložit na trase. Ano, takový je život, takové starosti má LGBT. Já mám ke štěstí svého zdraví a myšlení trochu jiné a také návrh. Jaký?

Například v rámci osvěty a kompenzace většinou nejasných sdělení EP, EK a EU občanům Evropy a světa navrhnout změnu vlajky EU. Prvně ji přijala 1955 Rada Evropy (RE), po té 1985 Evropské hospodářské společenství (EHS). Doba změnila formu, kvalitu i obsah obou institucí, transformovala je do nových. Protože je cílem reforem udržet krok s dobou a módou, reforma EU vlajky je odůvodnitelná, tendru vyhovující a hodná finanční podpory EU. Jako prověřeně ne lakomý, ale vynuceně spořivý senior navrhuji bezplatně nahradit modrou barvu šesti barvami duhové vlajky LGBT a do každé z12 zlatých hvězdiček vložit jedno písmeno: L, G, B, T, I, Q, U, C, F, P, H. SA navrhuji umístit na pozici 6 hodiny, O - pro opomenuté, nebo nové gendery navrhuji umístit do středu nové vlajky. Zcela určitě taková vlajka nebude požadovat delší dobu změny a bude dokumentovat věčnost, vděčnost a spořivost EU. Mám pocit, že si to většina občanů EU přeje. Kdo nemůže žít bez reforem, mohl by požadovat doplňující soutěž s cílem zjistit, například, zda by velikost zlatých hvězdiček neměla záviset od procentuální příslušnosti patřičné genderové skupiny v celkovém počtu obyvatel, nebo vedení EK, nebo jednotlivých členských států EU.

Jaké to mám starosti, ne? Traduje se, že stáří a starost, to není radost. Protože téměř vše je jinak, než píší veřejná masová média a hlásá lidu rozhlas a televize, vzpomínka na minulost a bankety, které mě nemohou udělat sytým, mi přesto nabízejí radost. Ta obsahuje příklady žen a mužů, kteří mají co říci i dnes nejenom na téma LBGT, ale i k problémům doby, UI a bezpečností, kdy prokazatelně nevíme, co bude za minutu, načež zítra nebo za pět let.

Sapfó, řecky v attickém dialektu Σαπφώ, (narozena mezi 630 př. n. l. a 612 př. n. l. a po smrti po 600 př. n. l.) byla starořecká básnířka a představitelka tzv. sólové lyriky z Mytilény na ostrově Lesbos, kulturním centru 7. století př. n. l. Lesbos dodnes přežívá v označení ženské homosexuality - lesbické lásky či lesbismu. To i přesto, že Sapfó nebyla prokazatelně vyhraněná lesba. Indikuje to její manželství a jedna z Alkaiových básní je věnována právě jí.

Colette, plným jménem Sidonie-Gabrielle Colette (1873 – 1954) byla francouzská varietní umělkyně (mimo jiné v Moulin Rouge), novinářka a spisovatelka nominovaná v roce 1948 na Nobelovu cenu za literaturu. V 16 letech se v Paříži seznámila s třicetiletým literátem Henrym Gauthierem-Villarsem, za kterého se roku 1893 provdala. V sérii převážně sentimentálních románů, v nichž používala osobní formu Já, využila vlastní vzpomínky na dětství a mládí. Téměř celý život udržovala poměr se ženami, proslula skandály a třemi oficiálními manželstvími. To vše ji nebránilo vydat po cestě do Itálie v roce 1910 autobiografický román Vagabundka, obdržet za něj Goncourtovu literární cenu a poprvé v jejím životě, až v roce 1923 podepsat svou knihu vlastním jménem Colette. Během třetího manželství s mladým a bohatým obchodníkem s perlami, Maurice Goudeketem, ji uklidnila a uzemnila artróza. Výsledkem se stal autobiografický text De ma fenêtre (Z mého okna, vyšel 1943), ukrývání židovského uprchlíka, jmenování členkou Goncourtovy a Francouzské akademie (1945), udělení Řádu čestné legie a jako první ženě byl jí vypraven státní pohřeb.

Anaïs Nin, celým jménem Angela Anaïs Juana Antolini Rosa Edelmira Nin y Culmell (1903 - 1977) byla americká spisovatelka, zřejmě dánsko - kubánského původu. Jako jedna z prvních žen, které psaly erotickou literaturu, studovala freudovskou psychologii, byla přítelkyní a milenkou mnoha spisovatelů (například Artaud, Wilson, Vidal, Agee). Vášnivý vztah k Henry Millerovi a jeho manželce June silně ovlivnil její tvorbu i život. Celá desetiletí publikovala intimní deníky, poskytující pohled do hloubek osobního života a vztahů ženy. Necenzurovaná verze deníků byla zveřejněna až po její smrti a smrti jejího manžela. Dvakrát vdaná, obdržela v 1973 čestný doktorát na Philadelphia College of Art. V roce 1974 se stala členkou National Institute of Arts and Letters, a zemřela na rakovinu v roce 1977.

Lord Byron, celým jménem George Gordon Noel Byron (1788 –1824) byl anglický básník, filhelén a přední představitel romantismu v literatuře. Mezi jeho nejznámější díla patří Childe Haroldova pouť a satirický, veršovaný a nedokončený román Don Juan. Jako jeden z největších evropských básníků proslul nejen svým dílem, ale i svým způsobem života. Extravagantní výstřelky, mnoho milostných skandálů, dluhy, rozvod a obvinění z incestu a sodomie, dovolily jeho bývalé milence, lady Caroline Lambová o Byronovi prohlásit: Je šílený, zlovolný a je nebezpečné ho znát. To vše mu nebránilo účastnit se například bojů proti Turkům během řecké války o nezávislost, být považován za řeckého národního hrdinu a zanechat světu dceru. Ada Lovelace, matematička, spolupracovala s Charlesem Babbagem na analytickém stroji, předchůdcem dnešních počítačů.

Guy de Maupassant (1850 –1893) byl francouzský spisovatel a představitel literárního realismu a naturalismu s velikým stylistickým uměním. Jeho skutečná literární dráha je vymezena desetiletím:1880 a 1890. Ve věku 18 let (v říjnu1868) se mu podařilo zachránit tonoucího Algernona Charlese Swinburne, proslulého anglického básníka. Ten ho za jeho kuráž pozval na večeři a ovlivnil jeho život na mnoho let. Osm let později, v říjnu 1876 Maupassant obdržel pozvánku stát se svobodným zednářem. Odmítl ji: Nechci být nikdy napojen na žádnou politickou stranu, ať je jakákoli, žádné náboženství, žádnou sektu, žádnou školu; nikdy nevstoupit do asociace, která se řídí doktrínami, nesklonit se před žádným dogmatem, (...) a to jen proto, abych si zachoval právo říct o nich něco špatného. V lednu 1877 se Maupassant setkal s ruským spisovatelem Turgeněvem. Po té, co mu byl diagnostikován syfilis, zůstala mu jediná potěcha: kanoistika, lov a mladé slečny. Jedné ze svých milenek napsal po opuštění Paříže 6. července 1881 jako redaktor časopisu Le Gaulois: Odjel jsem na Saharu!!! (...) Nemějte mi za zlé, drahá přítelkyně, že jsem učinil tak rychlé rozhodnutí. Víte, že jsem tulák a nemám řád. Řekněte mi, kam mám adresovat své dopisy a ty své posílejte do Alžíru poste restante. Líbám Vás všude...V roce 1883 dokončil svůj první román zakázaný cenzurou a oceněný Tolstojem jako největší počin francouzské literatury hned po Bídnících: Příběh jednoho života (Une vie). Syfilis sem, syfilis tam, 1884 navázal Maupassant vztah s kněžnou Emmanuelou Potockou, krásnou a spirituální bohatou ženou s italsko-polskými kořeny a dokončil psaní Miláčka. Kniha vyšla 1885, její úspěch mu dovolil říkat se smíchem: Miláček, to jsem já! Jeho láska k prostoru, cestám a samotě mu nezabraňovala navazovat nová přátelství, např. s A. Dumasem ml. nebo historikem a filozofem H. Tainem a vydat 1887 román (z lékařského prostředí) Mont-Oriol. V něm se

věnuje psychologii a dotýká se antisemitismu v salonech. Podepsal petici proti Eiffelově věži v Paříži. Jako nemocný syfilidou v její neuroluetické formě trpěl migrenózními bolestmi hlavy, poruchou zraku a 2. ledna 1892 se pokusil o sebevraždu. V ní mu zabránil jeho sluha. Po převozu do ústavu Dr. Esprita Blanche, zemřel 6. 7. 1893. Je pochován v Montparnasse.

Pohled do škatulky ukončuji odkazem na příběh popsaný v knize nazvané Tajná škatulka Puškina (Тайный ларец Пушкина, ISBN 978-591464-167-9) ruského autora Valerije Lobova a krátkým popisem některých charakteristik Alexandra Sergejeviče Puškina (1799 – 1837), majících vztah nejenom k tématu příspěvku, ale i aktuálnímu dění ve světě.

Není tajemstvím Puškinova tvrdohlavost, bouřlivost a velké množství milenek z doby studii na carském lyceu a po jeho ukončení. Soudě z osobních poznámek v dopisech přátelům Puškin ztratil svoji nevinnost již ve 12 letech. V 15 letech napsal báseň – Můj portrét, 1831 se oženil, a v roce 1833 byl jmenován carem podkomořím. Stal se součástí carského dvora. Jeho žena byla nadšená, krásná, proto se jí dvořilo mnoho mužů, mezi nimi i car. Ten nemiloval Puškinovi extravagance, ale trpěl jeho přítomnost na carském dvoře díky jeho ženě. Ta se mu stala osudnou po té, co on sám měl trvalé problémy s cenzurou a tajnou policií а jeho přátelé zneužívali úspěchu jeho krásné ženy. Jeden z nich se do ní naoko zamiloval, donutil Puškina k souboji, byl zraněn a brzy poté zemřel. To je jedna z tézí, z nichž mnohé neodpovídají politicko - historické korektnosti doby. O nich dnes nebudu psát.

Zemřelo jenom tělo Puškina. Ne však jeho duše, mysle, a mnou v originálu neshlédnuté tzv. poli-statické tabulky (полистатическиe таблицы). O nich mimo jiné pojednává Tajná škatulka Puškina. Porozumění obsahu knihy vydané 2016 dovoluje báseň na Donu z roku 1829: Нет, весь я не умру – душа в заветной лире. Мой прах переживет и тленя убежиы – И словен буду я... И светел ты сошел с таинственных вершин. И вынес нам свои скрижали...тень мою любя, храните рукопись, о други для себя! Когда гроза пройдет, толпою суеверной, сбирайтесь иногда читаь мой свиток верный.

Ne, neumřu, to vím! Duch volný, věčně živý v mé lyře věštecké s mým prachem nezpráchniví i zajde sláva má jen pak, až na zemi i poslední pěvec oněmí. Zajímavé a podporující smysl příspěvku nabízí korespondent Sputniku, Vladimír Franta: Památník sobě jsem zhotovil nehmotný. Plevel jej nezmůže, neshoří v troud. Pokorný není a hlavu zdvihá, vysoko nad Alexandrův sloup. Neskonám, ne úplně. V posvátné lyře duše mi nezetlí, přežije můj prach. Slávu v neztenčené míře si zachovám. Dokud světu přeje poslední básník brach.

V květnu 1829 Puškin porušil příkaz cara Nikolaje 1, nejet nikam bez jeho souhlasu. Na nedovolenou cestu, ke které se rozhodl, sledujíc obsahu Evangelia 24:20, si vzal maskovaný Puškin s sebou svoji (zamykající) škatuli z doby cara Alexeje Michajloviče (1629-1976). Po příjezdu do administrativního centra Donského knížectví, Novočerkassk, kde žil jeho známý Nikolaj Rajevský a generál Dmitrij Kutějnikov, Puškin, v souladu se svým přesvědčením (Там русский дух...там Русью пахнет) předal škatuli a klíče. Nepřímo o tom sdělil v jedné básni téhož roku. Na zpáteční cestě, která z důvodů utajení vedla přes Kavkaz a Turecko, na podzim 1829 Puškin obdržel od generála Kutějnikova peněžní dar od Kazaků ve výši pěti tisíc rublů ve zlatě. Z důvodů utajení pravdy o daru, Puškin vymyslel historku o výhře peněz

u spolucestovatele Durova. Napsal báseň na Donu. Rodina generála Kutějnikova se stala prvním správcem Tajné škatulky Puškina. O ní se vede až do dnes spor v civilních a bezpečnostních orgánech Ruské federace a západně orientovaném Domu Puškina, nehledě na jeho závěť. V ní (prý) vyjádřil přání předat obsah a škatuli státu, nejdříve však v roce 1979. Nemohu z pochopitelných důvodů popisovat mnoholeté spory, neviděl jsem originály dokumentů. Proto je třeba brát interpretaci obsahu knihy a materiálů privátního muzea, vzniklého v roce 1979 v Tarangogu s rezervou a jako výzvu k zamyšlení. O co se jedná?

Krátce shrnuto: Zákony věčného pohybu (ve) vesmíru a jeho vývoje (rytmus 314 let, matricově obrazový přístup), pořádek a chaos, báseň Grand (К вельможе - příslušník španělského grandátu, nejvyššího šlechtického titulu ve Španělském království), Nevěřícnost, Deník, apod. vedou k poznání, z něhož vyplývají povinnosti pro člověka: neakceptovat uměle tvořené vědecké výrazy a pojmenování, překládat smysl a ne slova do ruštiny (3. Kapitola, 27 stroka Evgenije Oněgina), správně pochopit dílo Ruslan a Ludmila, Lukomorye, oblast východního břehu Obské huby v Sibiři, nespravedlivý osud, včetně matrice 64 týdenního kruhu, tj. 78,5 let, dopisy Puškinovi (např. Čaadajeva z 18.9.1831 korespondence Rybkina) apod. Puškinův podpis rukopisu básně (Редеет облаков летучая гряда) z listopadu 1820 zobrazující letoucího ptáka, mluví za sebe: Pochopení zákonoměrností a rozdílu mezi vědou poznávající (založenou na zákonech přírody) a popisující (založenou na osobním porozumění světa), nutí člověka zamyslet se nad smyslem života, dědictvím a soužitím.

Životy v příspěvku uvedených osobností zanechaly velké dědictví: literaturu s jazykem, který současná generace ignoruje. Přesto, že jazyk představuje instrument, který se musíme nehledě na IT a UI učit ovládat, protože nabízí nepředstavitelné bohatství: staré, zdravé prameny, ze kterých tryskají nadčasové myšlenky a otázky, umožňující nám hledat řešení aktuálních problémů, výzev a situací ve světě. Nespravedlnost osudu, čistá láska, upřímnost, nutnost výchovy v rodině, vzdělání s pomocí věd ctících přírodní zákony, vyžadují ochotu, znalosti a schopnost pochopit jednotu Vesmíru, Planety Země, života národů a člověka. Ten by si měl uvědomit, že mozek zcela neprávem označujeme svým, protože rozhoduje cca 30 vteřin dříve, než člověk vysloví, nebo realizuje své rozhodnutí. Nabízí se otázky: Kdo ve skutečnosti přijímá rozhodnutí? Proč nemáme moc nad mozkem a proč nás klame? Nabízí také doporučení: Protože mozek archivuje vše, s čím se kdy setkal, neměli bychom dovolit malým dětem číst módní hlouposti, setkávat se s nevzdělanci, poslouchat tupou hudbu, dívat se na tupé filmy a sledovat pochody minorit a znuděných nevědoucích o svých opravdových potřebách a jak je uspokojit. Společně s odmítnutím nekvalitních potravin, včetně fast-food může být udělán krok k poznání, že v momentě, kdy budou zavedeny kvantové technologie, všechny známé bezpečnostní systémy a pojistky dokážou, že jsou mýty. Když si UI uvědomí nějakou svoji individualitu, bude mít své motivy, cíle a plány, ve kterých s pravděpodobností hraničící s jistotou nebude pro nás místo. Proto každý pohled do škatulky může být nejenom příběhem lži s náznakem, ale i lekcí, jak stát se dobrým člověkem. Nic více, nic méně. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell
31.7.2019

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Zpětná adresa pro váš příspěvek: http://infokuryr.cz/e107_plugins/trackback/trackback.php?pid=25437
Pro psaní komentářů musíte být přihlášen. Prosím přihlaste se, nebo se zaregistrujte zde pro přihlášení
Žádné zpětné odkazy pro tento příspěvek.
Hledat Info kuryr
Novinky pro 2019
PoÚtStČtPaSoNe
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031 
 
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.1516 sec,0.0671 z toho dotazů.Dotazů v DB:18. Použitá paměť:1,287kB