O české vině za holokaust   
Pridal tk Středa 05 únor 2020 - 04:05:24 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks: 0   Tisknout  LAN_NEWS_24 
Dne 4. února 2020 bude (byla poz. red.) na německém velvyslanectví v Praze představena „exportní“ kniha, která světu představí Čechy jako iniciátory a spolupachatele holokaustu.

Hlavní iniciátorkou a editorkou knihy „Mezi Prahou a Mikulovem“ je česká historička Kateřina Čapková, pracovnice Ústavu soudobých dějin AVČR, zároveň dlouhodobě zaměstnaná na Peheho „New York University in Prague“.

Kniha, jež má být „první fundovanou historií Židů“, je určena pro zahraničí, první vydání je německy, další bude v angličtině a češtině. Kateřina Čapková představila své revizionistické názory už v dubnu roku 2018 v rozhovoru pro deník Právo, kde řekla: „A pak je tu problém české spoluviny. Příběh holocaustu Židů se u nás vypráví jako výlučně nacistický zločin. Což je také problematické a brzy vyjdou publikace, které tento výklad pozmění. Americký historik Benjamin Frommer připravuje knihu o zavádění protižidovských nařízení za protektorátu, o podílu městských úřadů na ghettoizaci Židů, k níž někde docházelo dříve, než to nařídili Němci…“ Ve stejném rozhovoru dále lituje, že „většinové obyvatelstvo“ si nechce přiznat svou spoluvinu. Tvrzení, že protektorátní vláda nevzešla ze svobodných voleb, označuje za „nacionalistický výklad protektorátních dějin“.

Svalování viny za holokaust na Čechy je obecnější tendence americké historiografie, která jen odráží šířící se nenávist k národům východní Evropy. Již v roce 2016 formuloval podobnou interpretaci americko-německý historik Wolf Gruner v knize „Pronásledování Židů v protektorátu Čechy a Morava“, i tu u nás Čapková propagovala. (K tomu je trefná recenze od Vojtěcha Blodiga v Judaica Bohemiae 52, 2017, s. 141-152) Na sjezdu českých historiků v září 2017 v Olomouci představil Čechům podobné pojetí americký historik Benjamin Frommer. Já jeho projev neslyšel, ale od lidí, kteří tam byli, vím, že z toho byli silně znechuceni. Frommer se také ujal kapitoly o holokaustu v zde diskutované knize „Mezi Prahou a Mikulovem“. Věřím, že německá ambasáda souhlasila s prezentací této knihy bez znalosti revizionistických názorů Kateřiny Čapkové a nevěda o skutečném obsahu této publikace. Já už jsem si zmíněnou kapitolu předčetl.

Česká ghetta pro Židy?

Samozřejmě mě zajímalo, o kterých spontánně vytvořených ghettech, jež měla vznikat v Čechách bez německého příkazu, to Frommer vlastně mluví. Nic nově objeveného v knize není. Frommer skutečně mluví o třech údajných ghettech, jež vznikla již před Terezínem (s. 287). Předně je to Mladoboleslavský hrad, kam byli Židé soustředěni už v roce 1940. Tady ovšem sám Frommer tvrdí, že se tak stalo na základě rozkazu jičínského oberlandrátu. Pak mluví o Třešti na Vysočině, kam byli vystěhováni Židé z Jihlavy, a konečně o Uherském Brodě, kam měli být vystěhováni Židé ze „zlínského regionu“. I zde ovšem sám Frommer tvrdí, že se tak stalo na příkaz oberlandrátů.

To vše rámuje do výkladu o vyčleňování Židů z veřejného života, které líčí, jako by mělo jen zpětně potvrdit a sjednotit opatření, která prý v českých městech vznikla už předtím, zřejmě ze svobodné vůle Čechů. (s. 281) Proces doprovázelo pouliční řádění „českých fašistů a Němců“ (s. 282) a zřízení ghetta v Mladé Boleslavi líčí také, jako by šlo o ústupek českým městům, která prý nyní pochopila, že mají povolení k tomu, aby se zbavila Židů (s. 287). „Místní úřady“ v Mladé Boleslavi a Uherském Brodě byly prý později naštvané, že se transporty zdržely a oni museli žít s Židy déle, než jiná města. (s. 308) Svobodnou vůli Čechů dokazuje citátem z kolaborantského tisku, který v roce 1941 požadoval důslednější ghettoizaci (s. 300). V logice pana Frommera to do sebe zapadá.

V případě ghetta na Mladoboleslavském hradě ovšem neřekne, že tam byli Židé svezeni, aby se jejich byty uvolnily pro Němce. Židé za ně navíc nadále museli platit nájem... Ostatní dva případy jsou líčeny nepřesně. Uherský Brod sloužil jako shromaždiště pro transporty z širší oblasti střední Moravy a na Vysočině byli Židé vystěhováni z Jihlavy, která byla německým jazykovým ostrovem. Vyvezli je do Dačic a Třeště. Takových sběrných táborů vzniklých ještě před Terezínem by se v českých zemích dalo najít víc, najdete je na vynikajících stránkách https://zapomnicky.pamatnik-terezin.cz/ . Těžko lze ale v podmínkách okupace tvrdit, že je Češi vytvářeli sami, spontánně, bez německého příkazu. Mohli bychom uvést třeba Židy vyvezené z Benešovska na Táborsko, jejichž vystěhování si ale vynutila stavba výcvikového prostoru zbraní SS. Vedle Židů byli z Benešovska vystěhováni i čeští obyvatelé, takový údaj by se ale Frommerovi nehodil do obrazu Čechů coby spoluutlačovatelů a spoluautorů holokaustu.

Metody zkreslování

Nový obraz holokaustu jako českého díla je podpořen jen manipulativní stylistikou, kdy autor nepodává ani základní rámcové údaje o okupační správě a hlavních meznících, které by čtenáři umožnily učinit si celkový přehled. Místo toho jej zahlcuje spoustou jednotlivých příkladů, jež čtenáře manipulativně posouvají ke kýženému závěru. Chybí výklad o vnějších podmínkách, což pak připouští hledat vysvětlení jen ve vnitřních morálních motivech zlých Čechů.

Předně tu zcela chybí jakékoliv vysvětlení o dvojí okupační správě – německé a české, o zániku samosprávy i o německé kontrole rozhodovacích procesů. Absenci institucionálního kontextu nahrazuje Frommer příběhem o trvající nenávisti Čechů k Židům, která stále sílila a sílila, až nakonec vybuchla otevřeně po Mnichovu a pokračovala po okupaci, kdy německé orgány konečně umožnily Čechům uskutečnit to, po čem sami na lokální úrovni dávno toužili. Nenávist dokazuje citacemi z pamětí židovských přeživších, u kterých zcela mění jejich smysl, jak ukážu níže. Naopak demonstrativní projevy solidarity k Židům z let 1940-41 nezmiňuje. Lokální úroveň jeho výkladu je důležitá, protože v pozadí Frommerova výkladu je v podstatě rasistická představa o vrozených názorech a koordinovaných akcích, které se i po zániku Republiky Československé „svobodně“ projevovaly odspoda, ze vzájemně izolovaných míst, jejichž čeští obyvatelé sami mysticky-koordinovaně požadovali, nebo vítali protižidovská opatření. Zdání všeobecnosti dosahuje tím, že používá obecná označení jako „čeští fašisté“, „radikálové“, „místní úřady“. Jednou zmíní konkrétně Vlajku a její útok na židovské cíle v Plzni za druhé republiky (s. 274), ale neuvede, že to byla za druhé republiky zakázaná organizace. Naopak cíleně buduje dojem, že pouliční akce vlajkařů a fašistů za druhé republiky a okupace byly jakýmsi výrazem převažujícího českého postoje.

Návaznost na Republiku československou?

Cíleně přitom vzbuzuje dojem návaznosti na první republiku, v čemž si opět vypomáhá výrazy jako je „česká vláda“, „místní úřady“, „české vedoucí kruhy“ (s. 272), které tu často něco rozhodují, nebo požadují. A znovu pomáhá i zahlcování jednotlivostmi bez kontextu. Zahraniční čtenář si nejspíš neuvědomí, že když Beranova „československá vláda“ něco rozhodla 17. března 1939, bylo to už po okupaci (s. 276). Tady manipulaci Frommer sám napomáhá řečmi „o druhé republice“. Na stejném zasedání tato vláda rozhodla o zrušení ministerstva obrany. Stalo se to také ze svobodné české vůle? Při tom se myslím dopustil hrubé chyby, protože při výkladu o uplatnění norimberské definice Žida (s. 280) nerozlišil německé a české Židy. Pro německé Židy platila okamžitě se zavedením protektorátu (16. III. 39), zatímco definice v nařízení říšského protektora z 21. VI. 39 se vztahovala na české Židy. To, že konečné slovo v takových opatřeních měli Němci, zakrývá Frommer tím, že nesděluje, že návrhy „české vlády“ na definici Žida vůbec nevstoupily v platnost. Samozřejmě taky neuvádí, že „česká vláda“ navrhovala definici mírnější než norimberské zákony.

Podobně u pálení synagog a bourání židovských objektů vzbuzuje Frommer zdání kontinuity s republikou tím, že začne mluvit o době „před okupací“ (s. 288-289), aby pak navázal výkladem o bourání těchto objektů v době okupace, který zná z Machalova článku (JB 2014). I zde pomáhají detaily bez kontextu, nyní to jsou opakovaná sdělení, že to či ono město zaplatilo za zbourání, nebo za pozemek, což znovu budí dojem, jako kdyby tato města akce sama iniciovala.

Nechci tím vzbudit dojem, že bych popíral silný příklon politické kultury druhé republiky k antisemitismu. Byla to ale zcela výjimečná situace frustrace a bezvýchodnosti, v níž se Češi obraceli i proti sobě navzájem i proti prvorepublikové demokracii. Vezměme v potaz situaci ohrožení, strachu o hospodářské přežití a bytové nouze – tu Frommer Čechům taky vyčítá. (s. 271) I přesto lze ale doložit jen zesílenou antisemitskou agitaci, ale ne, že si antisemitismus získal veřejné mínění. Vždyť neproběhly ani svobodné volby, v níž by veřejnost novému režimu SNJ a NSP projevila svou podporu. A na druhou stranu režim SNJ a NSP zabránil vlajkařům a ANO v puči, o který se pokusili v den okupace 15. III. 1939. Za druhé republiky se nakrátko prosadilo pojetí národa jako společenství krve a objevilo se obviňování Židů, ale také iluze o dorozumění s Německem, pokud se mu přizpůsobíme. Myslím, že z těchto bludných představ Češi za okupace vystřízlivěli. Navíc ani za druhé republiky nereprezentovali vlajkaři a čeští fašisté většinové mínění, Frommer ale předstírá, že ano.

Vytváříme fašistický český národ

Jinak by samozřejmě nemohl sugerovat, že pouliční akce vlajkařů a českých fašistů byly projevem české většiny, nebo že měly podporu „české vlády“. Pouliční útoky vlajkařů a fašistů na Židy a židovské cíle jsou v knize líčeny jako nástroje, jimiž Češi vytvářeli tlak zespoda na zavedení protižidovských opatření. Frommer neřekne čtenářům které organizace konkrétně útoky páchaly, dává přednost zevšeobecňujícím poznačením, jako je „čeští fašisté“, nebo dokonce „tschechische Faschistenbande“ (s. 275).

Vlajka byla kolaborantská organizace, která prováděla proněmeckou špionáž a její členové za okupace škodily i odboji. Jejich program neměl podporu veřejnosti, ani vlády. Taky nebyli totéž, co fašisté, kteří se sdružovali zejména v Národní obci fašistické (NOF), respektive v jejích nástupnických organizacích. NOF totiž počátkem okupace fakticky zanikla a její nástupnické organizace pak během roku 1939 bojovaly o podobu nové zastřešující organizace. Na Moravě patřil k silným nástupcům Národní tábor fašistický (NTF). Zastavme se teď u dvou konkrétních akcí Vlajky a NTF, abychom společně viděli, že Frommer úmyslně konstruuje lži.

Předně šokuje čtenáře popisem brutálního bombového útoku vlajkařů na prázdný židovský pohřební obřadní dům v Plzni, k němuž došlo 6. března 1939. (s. 274) Událost je zvolena tak, aby doložila existenci silného českého antisemitismu už před okupací. Frommer ale neřekne čtenářům, že Vlajka byla zakázanou organizací, a to už od 11. listopadu 1938, tedy krátce po Mnichovu! A přesně tento detail Frommer nikde neuvádí. Všechno to byly akce ilegální organizace, neměly podporu vlády, ani veřejnosti. Doplňme, že Vlajka neuspěla ani ve vytvoření masového členstva a během okupace její podpora slábla. Nesílila.

Druhým momentem jsou útoky na Židy v Brně v létě 1939. (s. 282) Frommer je zasazuje do kontextu „tlaku německých i českých úřadů na okresní úředníky, aby vydali další omezení [vůči Židům]“. V srpnu prý pod tímto nátlakem vydalo ministerstvo vnitra protektorátní vlády nařízení místním úřadům, že mají Židy a nežidy ve veřejném prostoru více oddělovat. (s. 281; viz Pasák, s. 128) Násilí ale pokračovalo a jelikož Frommer nic nekonkretizuje, vypadá to jako popis všudypřítomného řádění Čechů bez rozdílu. Tak prý došlo k pochodu davu 800 „českých fašistů a Němců“ v centru Brna, kdy prý zbili 14 Židů a způsobili smrt prokuristy Paula Drexlera.

Přitom šlo o součást série demonstrací organizovaných už od jara 1939 moravským NTF, proti nimž vždy zasahovala protektorátní policie. Frommer ve svém výkladu zmiňuje protektorátní policii, četníky a „české úředníky“ ale jen jako nástroje, které měly uskutečnit ono srpnové nařízení, tj. jako součást represe proti Židům. Ve skutečnosti ale policie v Brně proti fašistům zasahovala, tj. proti represím. Při oné demonstraci, kdy došlo k útoku na kavárnu Esplanade a k smrti prokuristy Drexlera ale policie zasáhnout nemohla, jelikož se útoku zúčastnily i oddíly SA a SS. Ani to Frommer neuvádí.

Česká veřejnost české fašisty nepodporovala ani po jejich dočasném sjednocení v ČNST - Vlajka. Do jisté míry souvisely tyto bojůvky z léta 1939 se vzájemným konkurenčním bojem fašistických nástupnických organizací a jejich snahou vymezit se vůči Národnímu souručenství, ale nikde jsem neviděl dávat je do souvislosti s nějakým srpnovým výnosem ministerstva vnitra. Spíš to byla součást absurdní snahy českých fašistů „chopit se moci“, v čemž jim okupanti nakonec nevyšli vstříc. Dne 8. srpna 1940 se ČNST – Vlajka dokonce pokusila o tragikomický puč. Po roce 1942 je přestali podporovat i němečtí nacisté. Jak tvrdí náš znalec problematiky Dalibor Stádník: „Nacisté se rozhodli vsadit na mnohem inteligentnější, vtíravější (..) formu kolaborace spojené se jménem Emanuela Moravce.“ (Pejčoch, s. 139) Reálně neměly české fašistické organizace vliv ani na protektorátní vládu a už vůbec ne na říšského protektora a říšskou správu. Pokud by ony měly vytvářet „tlak zdola“, jak tvrdí Frommer, tak by to byl velmi slabý tlak.

Zamlčená solidarita

Na druhou stranu Frommer neuvádí nic o českých projevech solidarity se Židy, ani o stížnostech okupantů na to, že Češi nedodržují protižidovská opatření. První projevy solidarity nastaly při pokusu o transport ostravských Židů do Niska na podzim 1939. Další přišly v době vyčleňování Židů z veřejného života v letech 1940 a 1941. Frommer ale ilustruje postoj české veřejnosti v počátcích okupace (s. 271-272 a 275, 280-283) i v této době (s. 299-300) jako stupňované nepřátelství.

Jako důkaz při tom používá citace z pamětí přeživších, z nichž ale selektivně vybírá jen něco. Při pohledu do originálu pak zjistíme, že zcela překroutil smysl původního sdělení.

Z pamětí Hedy Kaufmannové dokazuje „explozivní nepřátelství a antisemitismus“ Čechů na počátku roku 1939 (s. 271-72 a 273). Ta zde sice popisuje trpkou zkušenost s propuštěním z Ústavu pro sociální lékařství UK, ale zároveň k tomu připojuje vlastní úvahu nad českým antisemitismem, která Frommerovy sugesce vůbec nepotvrzuje. Popisuje slušné chování ze strany svých českých kolegů a na otázku svých židovských přátel, jak se k ní teď chovají Češi, odpovídá: „Inu, stejně jako předtím a ještě lépe, pomáhali nám v bryndě, jak mohli. Však o nich ještě povím.“ (s. 28)

Dalším svědectvím o všudypřítomném nepřátelství Čechů mají být vzpomínky Dagmar Lieblové. Jejímu otci měl neznámý pachatel přilepit na dveře ordinace plakát s nápisem „Židovský lékař – životu nebezpečno“. (s. 272) Tuto příhodu Dagmar Lieblová skutečně zmiňuje, ale k tomu přidává celkový obraz situace, který je znovu úplně jiný. „V Kutné hoře se naše rodina ale až na několik tiskovin a provokací nesetkala s vyhraněným antisemitismem.“ (Lieblová, s. 34) Jen upřesnění: nemělo jít o nalepený plakát na dveře ordinace, ale o nápis, který někdo připsal rukou na jejich domovní tabulku.

Veřejné projevy solidarity se Židy se děly ve větší míře v letech 1940 až 1941, výjimečně i v následujícím roce během transportů. Je to doloženo různými typy pramenů, kterým se možná nedá věřit v detailech, ale tento trend zde určitě byl. Frommer zmiňuje jen případ „jednoho úředníka“, který byl zatčen, protože „byl přítelem Židů“ (s. 299), což se ale v jeho podání jeví jako výjimka z českého chování.

Naopak neopomene uvést, že v Ivančicích spáchal 16. března 1939 jistý Otto Ehrlich sebevraždu „jako reakci na pokus místních českých fašistů o ovládnutí města“ (s. 275) A sám fakt německé okupace v jeho motivaci žádnou roli nehrál? Navíc o pár dní později v Ivančicích spáchal sebevraždu továrník Friedrich Placzek, protože ho po okupaci začali šikanovat jeho vlastní němečtí zaměstnanci. Práce regionálního historika Silvestra Nováčka, z níž Frommer čerpal, uvádí oba případy. Proč si Frommer vybral zrovna český? K pochopení průběhu holokaustu by bylo důležitější zmínit úlohu místního udavače Heinricha Ottavy, nebo místní německé komunity. Ale pro obraz českého holokaustu je důležité selektivně vybírat jen ty případy, kde padá vina na Čechy.

Zajímavé rozdělování osudů Čechů a Židů provádí Frommer v líčení opatření po „zavraždění jednoho německého důstojníka“ v Kladně (s. 279). V jeho podání šlo o jednostranná opatření proti Židům, zatímco ve skutečnosti bylo po zabití strážmistra Wilhelma Kniesta v červnu 1939 vyhlášeno civilní stanné právo nad celým Kladnem. Jeho obětí se stal i starosta Kladna František Pavel.

Vytváříme fašistické „místní úřady“

Vedle pouličních bouří českých vlajkařů a fašistů mají být hlavním aktérem „českého holokaustu“ blíže neurčené „místní úřady“. Marně by ale člověk čekal, že Frommer podá aspoň základní informace o uspořádání správy za protektorátu. Přitom by měl zaprvé vysvětlit, jak by měl podle něj probíhat onen mechanismus, jenž vede od lokálních iniciativ k rozhodnutím okupantů, zadruhé by měl rekonstruovat, jaká byla úloha místní správy v provedení židovských transportů. Místo toho tu ale najdeme jen obecné řeči o imaginární správní jednotce, již nazývá „region“ (s. 303, 306-307). Občas se dozvíme, že něco nařídil oberlandrát, jindy zase okres, ale bez jediného slova vysvětlení. U provedení transportů se omezuje na nástin orgánů židovské náboženské obce.

Je pochopitelné, že se vyhýbá i základnímu nástinu samosprávy. Ukázalo by se totiž, že tu neexistovaly žádné regionální úřady, které by vyjadřovaly vůli českých obyvatel, nebo jednaly autonomně, natož aby nacisty k něčemu nutily. Za první republiky kraje čili regiony neexistovaly, byly okresy a pak země. Územní samospráva, čili místní správa s voleným zastupiteli, existovala na úrovni městských rad, okresních zastupitelství a zemských zastupitelství. Za okupace to vše zmizelo. Do větších měst byli nasazeni němečtí komisaři, úkoly okresních a zemských zastupitelstev přešly na výkonnou moc, až byly během roku 1940 zrušeny úplně. I ve městech, kde zůstali čeští starostové, je mohli Němci kdykoliv odvolat a nahradit vládním komisařem, Oberbürgermeisterem atp. To se také postupně dělo. Například v Poděbradech podléhali noví členové obecního zastupitelstva schválení oberlandrátem a v říjnu 1940 bylo zastupitelstvo rozpuštěno úplně. „Skutečná samospráva“ tedy za okupace neexistovala, existovala jen velmi okleštěná státní správa, nástroj výkonné moci, která podléhala německým orgánům.

Od začátku tu totiž existovala paralelní německá správa, která sahala až po oberlandraty na lokální úrovni. Tato říšská samospráva existovala pro Němce, zároveň dohlížela na české orgány. Po Heydrichově správní reformě, realizované během roku 1942 (i po jeho smrti), se poměry ještě zhoršily. Odkud by se vzala svobodná česká lokální iniciativa? Vždyť říšský protektor a další nejvyšší orgány okupační správy se na nějaké vlajkaře a české fašisty vůbec neohlíželi. Na ministra vnitra protektorátní vlády taky ne. Protektor podléhal přímo Hitlerovi. Po místní české správě se chtělo jen, aby zajistila hladký chod hospodářství pro válečné účely. Nějaké rady o průběhu holokaustu od nich nikdo nechtěl.

Podle Kateřiny Čapkové měl Frommer objasnit „podhoubí společenských mechanismů, které vedly k tomu, že se spousta Čechů stala spoluviníky.“ Frommer jen přináší jednu jedinou rekonstrukci údajného mechanismu tlaku od lokálních iniciativ, když popisuje výše zmíněné pouliční bouře brněnských fašistů (s. 282), které měly přinutit ministra vnitra protektorátní vlády vydat výnos o vztazích árijského a neárijského obyvatelstva z 3. VIII. 1939. Je to čirá spekulace, nesedí ani chronologicky – nejsilnější demonstrace v Brně byla až 13. VIII. – a navíc je známo, že aktivistický ministr vnitra Josef Ježek jednal spíš ze strachu před německou říšskou správou, než kvůli několika moravským fašistům. Navíc i toto nařízení podléhalo schválení protektorem, nebyl to žádný autonomní výkon.

Při popisu transportů se Frommer omezuje na obecné řeči o tom, že nacisté svezli Židy „na centrální místo, v některých oblastech do sídla oberlandratu (…), jinde do jiných měst“ (s. 306-7). To je věru brilantní rekonstrukce! Mimochodem zase neopomene výklad o transportech uvést tím, že „český tisk na podzim 1941 opakovaně požadoval naprostou ghettoizaci a odstranění Židů z protektorátu.“ (s. 300) Přitom by právě tady bylo třeba objasnit řadu nesouladů, které se o organizaci transportů tradují. Frommera nezarazí, že mimopražští Židé měli mít shromaždiště v oberlandrátech, jak se často tvrdí, a přitom sám bez uzardění cituje vyprávění kolínského rabi Richarda Federa o jeho zážitcích ze shromaždiště v Praze u Veletržního paláce. (s. 303) Kolínští Židé měli shromaždiště ve škole v Kolíně-Zálabí.

Upozorňuji na tento nesoulad, protože jsem to sám řešil, když jsem psal o holokaustu kapitolku do naší knihy Střední Čechy 1918-2018. Další komplikací je, že během transportů proběhla výše zmíněná Heydrichova reforma správy, jíž se zvětšily hranice oberlandrátů a vše se změnilo. Například příbramští Židé byli jednou odvezeni z jihočeského Tábora, jindy z Prahy. Historiografie, která se snaží rekonstruovat a vysvětlovat, by měla takové mezery a nesoulady řešit.

Frommer má jasné obviňovací schéma, takže se u zádrhelů nezastavuje, zato neopomene zdůraznit, že Židé od Veletržního paláce na nádraží Bubny pochodovali „pod dozorem české policistů“ (s. 303) Tentýž kolínský rabi Feder ve svých vzpomínkách vypráví, že nacisté je nutili pochodovat v noci, aby je neviděli civilní obyvatelé Prahy. Proč by nacisté byli tak opatrní, když by je obklopovalo antisemitsky naladěné české obyvatelstvo?

Místní úřady měly zajisté úlohu třeba při naplňování výnosů, které měly zamezit Židům pohyb ve veřejném prostoru. Tento jev se v literatuře dokazuje většinou jen příklady z Prahy, ale samozřejmě je nesmysl, aby se třeba v Poděbradech vydával zákaz vstupu na pražský Václavák. Bohužel v tomto ani Frommer regionální historii moc nerozšiřuje. „Místní úřady“ se mohly angažovat i v dohledu nad tím, zda Židé omezení dodržují. Rabi Feder, který ve svých pamětech své české sousedy nijak nešetří, popisuje, že hlavní úlohu mělo gestapo, kterému museli kolínští Židé starší šesti let odevzdat svoje podobenky, aby je na Němci mohli na ulici poznat, kdyby náhodou vyšli ven. (Feder, s. 22) Zároveň si hořce stěžuje na udávání od českých sousedů (Feder, s. 26-27). I on ale sarkasticky dává hlavní „dík“ za tyto poměry „našim šlechetným německým pánům“.

Škola šoku

Frommerova teze o českém holokaustu není založena na nových objevech, ale na manipulativní stylistice, která pracuje s obecnými pojmy, zobecňováním a selektivním výběrem příkladů a manipulativní prací s memoáry přeživších. Ztotožňování české veřejnosti s fašisty a vlajkaři je v rozporu s fakty, teze o sílící nenávisti je v rozporu se slábnoucím vlivem českých fašistů na veřejnost. V protektorátu rozhodovali okupanti a mechanismus, jakým je měly místní iniciativy a místní úřady nutit k antisemitským opatřením, není vysvětlen. Místo toho je čtenář zavalen spoustou příkladů, jež mají hlavně šokovat a připomínají „jump-scare“ mechanismus béčkových hororů. Ani není objasněno, proč by měly případné souhlasy „místních úřadů“ s takovými opatřeními vyjadřovat většinové mínění Čechů. Zajisté existovali čeští fašisté i čeští arizátoři, ale byli to jen okrajoví příštipkaři, ne iniciátoři, ani hlavní hnací síly perzekuce Židů za okupace. Manipulativní soustředění na jejich činnost, při přehlížení všeho ostatního, nevede k lepšímu pochopení holokaustu, ale k zastírání faktorů, které skutečně rozhodovaly. Frommer a Čapková se pokusili „vyrobit“ Čechům jejich fašistickou minulost, ale myslím, že bychom jim za to neměli být vděční.

Autor: Ivo Cerman

Zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/ivo-cerman.php?itemid=35774#more
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Zpětná adresa pro váš příspěvek: http://infokuryr.cz/e107_plugins/trackback/trackback.php?pid=27254
Pro psaní komentářů musíte být přihlášen. Prosím přihlaste se, nebo se zaregistrujte zde pro přihlášení
Žádné zpětné odkazy pro tento příspěvek.
Hledat Info kuryr
Novinky pro 2020
PoÚtStČtPaSoNe
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
242526272829 
 
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.1633 sec,0.0769 z toho dotazů.Dotazů v DB:18. Použitá paměť:1,139kB