Prorok Jean Raspail zemřel, jeho vize je naším osudem   
Pridal tk Pondělí 22 červen 2020 - 05:04:12 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks: 0   Tisknout  LAN_NEWS_24 
"Žádné množství atomových bomb nebude schopno zastavit obrovskou vlnu milionů lidí, kteří jednoho dne odejdou z jižní chudé části světa, aby v zájmu holého přežití se usadili v poměrně otevřených prostorech bohaté severní polokoule.“

Tento citát z dávno zapomenutého projevu alžírského prezidenta Boumediena by mohl posloužit jako motto dystopického románu Tábor svatých francouzského spisovatele Jeana Raspaile, který v 94 letech zemřel 13. června v Paříži.

Stěžejní dílo, prorocký román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…

Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.

Raspail je v mnohých směrech lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti sedmi letech jej žijeme, a někdy slovo od slova, a to do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět? Existenciální otázky, které připadaly tehdy fiktivní, jsou dnes skutečnou a bezprostřední výzvou, k níž se musíme postavit čelem.

Román předjímá možnou a hrozbu, jejíž eventualita se už nikomu nezdá nepravděpodobnou: mírumilovnou invazi Francie a posléze Západu Třetím světem, který se stal bezbřehým lidským davem. Na všech úrovních, všeobecného vědomí, vlád, rovnováhy civilizací a zvláště každý u sebe si příliš pozdě klade otázku: Co dělat?

Co dělat, když se nikdo nedokáže zříci svojí důstojnosti člověka za cenu souhlasem s rasismem? Co dělat, když každý člověk – a každý národ – má současně svaté právo ochraňovat své rozdílnosti a svoji identitu ve jménu budoucnosti a ve jménu své minulosti?

Co dělat, když už jsou zde, a jak je uvítáme ? Jako uprchlíky před hladem a bídou ? Poskytneme jim útočiště jsouc si vědomi, že tím povzbudíme další miliony, aby opustily domovy a vydaly se k nám ? Celá Evropa je ohrožena.

Co dělat ? Poslat je zpět, ale jak ? Zavřít je do táborů za ostnaté dráty ? To není lidské, a stejně- co pak ? Použít sílu proti slabým a bezbranným?

V románu se vládnoucí elita zabývá těmito životně důležitými otázkami příliš pozdě. Pro nás okénko možnosti čelit výzvě africké imigrace zůstává ještě otevřeno. Ale ne na dlouho, varují demografové. Neustále rychlejší nárůst obyvatelstva v subsaharské Africe představuje časovanou bombu pro starý kontinent.

Před šedesáti lety byla porodnost v Evropě a černé Africe vyrovnaná. Dnes je poměr sedm ku jedné. Sedm malých černoušků na jednoho bílého Evropánka. To samozřejmě bude stále silněji ovlivňovat vývoj vzájemných hospodářských, sociálních a politických vztahů obou kontinentů.

Demografové označují za zásobník vystěhovalectví skupinu mužů a žen ve věku 20-39 let. V roce 195O jich v Africe bylo 51 milionů. O třicet roků později 1O4 milionů. Během let 1980-2010 se jejich počet zvýšil na 250 milionů. A v roce 2040 se mnozí čtenáři dožijí dne, kdy na druhé straně Středozemního moře bude víc jak půl miliardy mladých mužů a žen snít o lepší budoucnosti na jiném kontinentě.

Stručně řečeno, počet možných afrických vystěhovalců se od roku 1980 během každých třiceti let zdvojnásobuje. Tato tendence se zatím jeví jako setrvalá.

Známý britský historik skotského původu Neil Ferguson dochází k závěru, že Evropa udělala stejnou chybu jako římské impérium, když otevřelo brány přistěhovalcům, kteří toužili po jeho bohatství a nevzdali se víry svých předků Byli to barbaři, ne Hunové, kteří zničili Řím, během jedné generace a ne během delší doby, jak se vykládá.

Nepřirozeně podobné procesy dnes ničí Evropskou unii, ačkoli málokdo je ochoten to připustit, tvrdí Ferguson, který přednáší na Harwardu a v Oxfordu. Co se skutečně děje je, že Evropa, stejně jako římské impérium zkraje pátého století, nechala svoji obranu padnout. Tato obrana spočívala v odhodlání použít své vojenské zdatnosti a ve věrnosti evropským hodnotám. Místo nich přijala za své multikulturní ideje, které způsobily, že je migračně vstřícná a propustná.

Takže, co dělat?

„Jsem autorem románů. Nemám teorii, systém ani ideologii, které bych navrhoval nebo obhajoval. Jenom se mi zdá, že máme před sebou jedinou alternativu: naučit se rezignované odvaze být chudými nebo znovu nalézt neoblomnou odvahu být bohatými,“ odpovídá Raspail. „V obou případech se láska k bližnímu, řečená křesťanská, odhalí být bezmocnou. Budou to kruté časy.“

Raspailův román končí tragicky. Francouzský prezident posílá proti přistěhovalcům vojáky. Je jich málo a jsou demoralizovaní.

„Vím, že úkol, který vám ukládám, je nelidský“, ospravedlňuje se prezident v televizním projevu. „Zabíjet je těžké. Vědět proč, ještě těžší. Já to chápu, ale já nemám prst na spoušti a lidské tělo nešťastníka pár metrů ode mne… Moji drazí spoluobčané, ať se stane cokoli, kéž bůh nás ochraňuje…anebo nám promine“.

V předmluvě k pátému vydání z roku 2011 Raspail napsal, že existuje druhá možná hypotéza, podle níž poslední obránci evropské civilizace započnou staletý osvobozenecký boj jako kdysi Španělé proti maurským okupantům v zemích, kde ještě budou mít jakousi šanci, například v Dánsku, Holandsku, Belgii, Švýcarsku, severní Itálii, Maďarsku a Rakousku. Mohl, či spíše měl, k nim přidat slovanské země střední Evropy a Rusko jako nezbytnou oporu křesťanské Evropy, její kultury a morálních a mravních hodnot.

Raspail přiznal, že chodil dlouhá léta kolem této hypotézy jako pyrotechnik kolem pozemní bomby, protože když se jí dotknete nebo přiblížíte příliš blízko, může vám vybuchnout do tváře. Riskujete občanskou smrt. „Váhal jsem,“ řekl. „A přitom je to kruciální otázka. Tím spíše, že uveřejněním Táboru svatých jsem už v roce 1973 napsal téměř vše na tento námět. Nemám moc víc co bych dodal. Vše je ztraceno.“

V tom je naše výzva a našich potomků. Musíme dokázat, že Raspail se mýlil, že pozemní bombu lze odjistit a že druhá hypotéza, bude-li nutná, je možná.

Tři dny předtím, než Jean Raspail vydechl naposledy, uveřejnil známý americký publicista a bývalý poradce Reaganovy vlády Dr Paul Craig Roberts komentář o bouřích, vyvolaných smrtí černošského kriminálníka v Mineapolis pod titulkem Mohou bílí lidé přežít?

„Bílí lidé jsou možná příliš hloupí, aby přežili,“ odpovídá. „Všude v západním světě bílí lidé sami dovolili, aby byli démonizováni rasovými protivníky a přemoženi přistěhovaleckými vetřelci, a dovolili, aby jejich dějiny byly jim a jejich dětem ukradeny. Sami dovolili být zbaveni rovnosti před zákonem a ochromeni rasovými preferencemi.

„Národ může být vyhlazen násilím anebo bez něho. Může být vymazán kulturně a vymazán celou řadou jiných způsobů. Čtěte Tábor svatých. Právě ten román prožíváte.“


Jan Vítek

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Zpětná adresa pro váš příspěvek: http://infokuryr.cz/e107_plugins/trackback/trackback.php?pid=28865
Pro psaní komentářů musíte být přihlášen. Prosím přihlaste se, nebo se zaregistrujte zde pro přihlášení
Žádné zpětné odkazy pro tento příspěvek.
Hledat Info kuryr
Novinky pro 2020
PoÚtStČtPaSoNe
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031 
 
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.0886 sec,0.0323 z toho dotazů.Dotazů v DB:15. Použitá paměť:1,183kB