Neděle 19 srpen 2018
Michal Horáček byl veden celkem ve 3 svazcích StB, ten poslední byl narychlo zničen 7. prosince 1989 při zahlazování stop agentů FMV   
Pridal tk Neděle 19 srpen 2018 - 06:33:46 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Michal Horáček byl veden celkem ve 3 svazcích StB, ten poslední byl narychlo zničen 7. prosince 1989 při zahlazování stop agentů FMV. Horáček na svém webu publikoval pouze svazek týkající se roku 1984, kde je zobrazen pouze počátek zájmu StB o “objekta” Sázkaře. Jeho žaloba na Zdeňka Ondráčka nedává smysl, protože FMV v prosinci 1989 likvidovala jen živé a vysoce citlivé svazky, které se novému režimu nesměly dostat do ruky! Co za tím je?

Určitě jste zaregistrovali zprávu z českých médií před několika dny, že bývalý kandidát na prezidenta Michal Horáček podal žalobu na Zdeňka Ondráčka z KSČM pro pomluvu, který ho během prezidentské kampaně označil za spolupracovníka StB. Horáček se tímto výrokem cítí poškozen, a proto podal na Zdeňka Ondráčka žalobu a policie tak požádala Poslaneckou sněmovnu o jeho vydání k trestnímu stíhání. Imunitní a mandátový výbor se bude žádostí zabývat počátkem září. Abychom pochopili tuto situaci, musíme si rozebrat pozadí a historii Michala Horáčka. StB se začala o Horáčka zajímat už v roce 1981 jako o PO (prověřovanou osobu), ale spis z tohoto roku se nedochoval.

Dále byl znovu registrován v roce 1984 a právě z tohoto roku se zachoval osobní svazek, který Michal Horáček zveřejnil na svém volebním prezidentském webu. Svazek však obsahuje dokumenty od roku 1981 až do roku 1984, takže toto znamená, že nešlo novou registraci StB, ale o tzv. přeregistraci pod původním číslem evidence. Ta vykresluje Horáčka jako objekta vytipovaného ke spolupráci, ale ze svazku nijak nevyplývá, že by se stal spolupracovníkem StB, minimálně ne v té době roku 1984. Jenže to zdaleka není tak jednoduché.

Michal Horáček byl kontaktován StB celkem třikrát během 80. let a třikrát byl zanesen a registrován do 3 různých spisů a svazků Federálního ministerstva vnitra (FMV), konkrétně v rámci Statisticko-evidenčního odboru FMV ve svazích Agenturního a kontrarozvědného rozpracování, které spadalo pod 2. Správu FMV, tzn. civilní kontrarozvědku. Michal Horáček na svém webu publikoval pouze svazek z roku 1984 pod archivním číslem 746229.

Nejstarší svazek PO z roku 1981 zmizel, zůstaly jenom archiválie z roku 1984, které ale obsahují i dokumenty z roku 1981, 1982 a 1984. První svazek PO v podstatě není zajímavým. Co je však opravdu alarmující, to je poslední registrace Michala Horáčka z roku 1987 pod úplně novým registračním číslem 34484. Tento svazek byl už veden jako KTS, kandidát tajné spolupráce a ten se také nedochoval, ale zůstal po osudu tohoto svazku alespoň záznam v protokolu FMV, kde je uvedeno, že spis byl zničen 7. XII. 1989. A právě tento záznam vyvolává největší zděšení, které si musíme trochu historicky rozebrat.

Foto: Celkem 3 registrace StB na Michala Horáčka.



Hromadné pálení svazků StB od listopadu do prosince 1989, mezi nimi byl i poslední Horáčkův spis

V listopadových dnech roku 1989 nebylo zdaleka jasné, jak se celá situace se 17. listopadem vyvine. V Československu byla lidová armáda ČSLA, Lidové milice a především sovětská vojska na rozmístěných základnách v Československu. Pokud jde o ČSLA, existovala krizová varianta pod krycím označením “Kladivo”, což byl protokol povolání armády do ulic na potlačení kontrarevoluce. Po aktivaci tohoto protokolu volal především tehdejší ministr obrany a armádní generál Milan Václavík.

Ústřední výbor KSČ ovšem ozbrojený zásah proti lidu ostře zamítl. Celý 17. listopad 1989 byl řízen sovětskou KGB skrze vybrané styčné důstojníky v StB, kteří operaci zajišťovali přímo v ulicích. Je však třeba zdůraznit, že státní převrat 17. listopadu nebyl akcí celé StB jako celku, ale jenom úzké skupiny operátorů napojených na tzv. ženevský proces, tedy výsledek summitu Reagan-Gorbačov v Ženevě v roce 1985. Demontáž sovětského impéria byla řízena zevnitř KGB jako proces neomarxistické kontrarevoluce.

V tomto prostředí a chaosu nebylo jisté, co přijde. Jenže 24. listopadu 1989 došlo k něčemu, co nastartovalo proces, který dalece přesahoval rámec roku 1968. Předsednictvo ÚV KSČ rezignovalo na své funkce a režim se zapotácel způsobem, že nakonec padl. Generál StB Alojz Lorenc již druhý den, 25. listopadu, nařizuje zahájení mohutné skartace stovek tisíc svazků StB, které se nacházejí v archivech a budovách FMV po celém Československu.

Pracuje se 24 hodin denně, přes noc, nákladní Avie FMV odváží tuny svazků pryč do spaloven, v Praze se spalují svazky dokonce na staveništi tehdy teprve rozestavěné spalovny v Malešicích, v sudech se pálí tisíce svazků StB určených ke skartování. Členové Občanského fóra na to poprvé upozorňují 27. listopadu v rozhovoru pro Československou televizi, psi štěkají, ale spalování a skartace probíhají dál. Na první pohled se zdá, že StB chce spálit všechno, ale to není pravda, pozdější vyšetřování ukáže, že metodika skartace byla již dopředu určena a nachystána.

Horáčkova registrace KTS už z roku 1984.



Horáčkův živý svazek byl zničen v prosinci 1989

Složky FMV v listopadu a prosinci 1989 pálily a ničily pouze tzv. “živé svazky operačního určení”, tzn. jednalo se o svazky, které se nesměly dostat do rukou nového režimu, bez ohledu na to, jaký režim to bude. A nad ničením těchto svazků dohlížela KGB, a to až do 12. prosince 1989. Michal Horáček byl oficiálně ve svazcích registrován jako KTS, kandidát tajné spolupráce, s výjimkou registrace z roku 1981, kde byl veden jako PO, tzn. prověřovaná osoba.

Podle rozhodnutí Ústavního soudu nebyli lidé s registrací KTS ještě plnohodnotnými spolupracovníky StB, byli pouze kandidáti. Z tohoto pohledu na ně není možné pohlížet jako na spolupracovníky StB. Jenže takto jednoduché vysvětlení to zase není. Změna svazku z KTS na A (agent) nebo D (důvěrník) trvala někdy až dva nebo tři roky. Jak vypověděl Alojz Lorenc při vyšetřování skartací po roce 1989, mnoho svazků KTS již bylo “živých”, pouze administrativně záleželo na nadřízeném důstojníkovi, kdy objekta tzv. přeregistroval z KTS na “živé” A nebo D, a to někdy trvalo hodně dlouho, dokonce se úmyslně proces zdržoval, protože pokud by objekt zradil nebo zklamal, nenesl za to jeho přímý nadřízený takovou zodpovědnost, jako kdyby zradil již nadřízeným schválený A nebo D.

Hromadné pálení svazků StB v listopadu a prosinci 1989 se týkalo právě jenom živých svazků operačního určení a právě svazek pro registraci 34484 byl zničen a skartován 7. prosince 1989 spolu s desítkami tisíc dalších živých svazků StB, jsou mezi nimi hlavně skupiny KTS, což znamená, že šlo již o živé, ale dosud nepřeregistrované agenty, důvěrníky a spolupracovníky. Co je zajímavé, Alojz Lorenc nedal rozkaz k likvidaci svazků skupiny “D”, tzn. důvěrníků, zkrátka práskačů.

Zjevně tyto osoby neměly operační význam a nebyl důvod je chránit. Michal Horáček byl tedy veden u StB ve třech registračních oddílech pod reg. čísly 21967 a 34484 v rámci Agenturního a kontrarozvědného rozpracování. Pokud se podíváme do svazku, který jako jediný se zachoval a Michal Horáček ho uveřejnil na svém webu, najdeme tam na straně č. 2 záznam z jednání StB s Horáčkem, kde se dohodla spolupráce na získávání informací od Dr. Františka Cigánka, se kterým byl Horáček ve styku a StB potřebovala od Horáčka, aby z Cigánka vytáhl informace. Michal Horáček spolupráci neodmítl a pracovník StB zaznamenává, že bude dohodnutý další postup.

Horáček ve svazku z roku 1981 slíbil StB donést informace na svého přítele a nepustili ho do ČST jako tlumočníka americké zpěvačky

Druhý záznam ve svazku se týká americké zpěvačky Annie McGowen, která v roce 1982 zpívala v Československu a Horáček jí dělal tlumočníka, přičemž se vydával za pracovníka Pragokoncertu, ale do Československé televize ho nepustily. V záznamu se uvádí, že že McGowenová měla ČST poskytnout rozhovor a situaci v USA, ohledně neutěšeného stavu tamní dělnické třídy, ale poté, co v Praze navštívila americké velvyslanectví, z rozhovoru sešlo, protože na ambasádě jí pohrozili postihem v USA, pokud bude hovořit pro ČST o situaci americké dělnické třídy. Michal Horáček toto nezvládl a StB tudíž usoudila, že nemá na McGowenovou takový vliv. Tím svazek končí. Nic dalšího. Takže, Michal Horáček slíbil donést StB informace o Dr. Františku Cigánkovi a StB ho nepustila do ČST. Nic jiného ze svazku nevyplývá.

Otázka zní, je možné slib Michala Horáčka, že donese StB informace na Dr. Cigánka považovat za spolupráci s StB per se? Z morálního hlediska jednoznačně ano, ale z hlediska právního zřejmě ne, protože slib nerovná se dokonaný skutek. K tomu totiž chybí svazek z roku 1987, který byl narychlo zničen 7. prosince 1989 během divoké skartace v polistopadových dnech. Zdeněk Ondráček může na základě Horáčkova svazku říkat, že Michal Horáček s StB spolupracoval, protože svazek nedokazuje opak. Michal Horáček spolupráci neodmítl a slíbil agentovi StB těžbu (informací) z Dr. Františka Cigánka.

Horáček svolil k donášení na Cigánka, ale přesto chce žalovat Zdeňka Ondráčka za to, že o něm řekl, že spolupracoval. Takže nespolupracoval, když slíbil StB donést informace na přítele?

Nerozumím však důvodu, proč Michal Horáček vytahuje sám na sebe takovou špínu, protože svazek z roku 1984 žádné dobré světlo na něj nevrhá, dokument je vlastně přiznáním, že Michal Horáček neměl problém donášet na svého kamaráda, resp. vůbec to neodmítl. Otázkou tedy je, co za tím je? Blíží se podzimní volby, Zdeněk Ondráček nikam nekandiduje, ani Michal Horáček a od voleb prezidenta uběhlo pomalu více jako tři čtvrtě roku. Dokazovat svoji čistotu odkazem na svazek 746229 je přitom hodně úchylné, protože to, co se tam píše ve vztahu k ochotě pana Horáčka práskat na Dr. Cigánka, to nejen nepomáhá obrazu a kauze Michala Horáčka, ale naopak to potvrzuje slova Zdeňka Ondráčka.



Pravdu se však zřejmě nedozvíme, protože živý svazek operačního rozpracování Michala Horáčka, ten úplně poslední a nejčerstvější, byl zničen 7. prosince 1989, zřejmě na místě dnešní Malešické spalovny. Pálilo se všude, ve všech městech, kde měla StB své krajské expozitury. Čemu nebo za co vděčí Michal Horáček za to, že se jeho poslední spis dostal pod ochranu a skartační proces nařízený generálem Alojzem Lorencem, to zatím zůstává tajemstvím. Musíme si však uvědomit, že takových skartací v roce 1989 byly desítky tisíc, všechny byly pečlivě vybrány a skartovány jen ty, u kterých to bylo nezbytné v rámci jejich rozpracování. Není proto divu, že téměř 30 let po sametu je česká politika ve stavu, v jakém se nachází. Nevíme, kolik lidí, jenž jsou dnes u moci, bylo ve skartovaných spisech v listopadových a prosincových dnech roku 1989.

-VK-
Šéfredaktor AE News


Zdroj: https://aeronet.cz/news/michal-horacek-byl-veden-celkem-ve-3-svazcich-stb-ten-posledni-byl-narychlo-znicen-7-prosince-1989-pri-zahlazovani-stop-agentu-fmv-horacek-na-svem-webu-publikoval-pouze-svazek-tykajici-se-roku-1984/


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



21. srpen 68, okupace, okupanti a naši vojáci v Afghánistánu   
Pridal tk Neděle 19 srpen 2018 - 06:21:20 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Blíží se 21. srpen, 50. výročí okupace a do toho ještě pohřby tří vojáků AČR, padlých v Afghánistánu. Mainstreamové média, TV a pracovití (snaživí) novináři pracují na plné obrátky, aby důstojně, ale hlavně důrazně vyargumentovali a zdokumentovali toto neblahé výročí. Co je však už předem pozoruhodné, jak se veškerá pozornost a snaha stran událostí okolo 21. srpna 1968 zaměřuje na Rusko a její občany přesto, že dnešní Rusko není komunistický Sovětský svaz a s tzv. okupací má jen málo, jestli vůbec co společného.

Za další, že média záměrně uvádí několik verzí vstupu a sice, že že osudného 21. srpna 68 k nám vtrhli za a) sovětská armáda, za b) sovětské tanky a za c) okupanti, pak dlouho nic a potom tak mimoděk je zmínka o armádách Varšavské smlouvy. To vše navzdory tomu, že sovětskou, nebo také Rudou armádu v tu dobu tvořily početné mnohonárodní vojenské složky armád svazových republik, mezi nimž dominovala vojska z Ukrajiny. Za další, nebyly to jen sovětské tanky, ale také tanky a vojska armády Maďarska, Bulharska, Polska atd. K projevu nenávisti a odsudku této okupace pak média, antiruští fanatici a frustrovaní pomatenci se i dnes k okupaci vyjadřují poukazováním na Rusko a „Rusáky“, kteří nás 21. srpna napadli a okupovali. S pocitem nemalého uspokojení tak uráží občany Ruska, kteří s „okupací“ 21. srpna nemají nic společného, nemluvě o tom, že dnešní Rusko není SSSR, stejně jako dnešní Česká republika není Československá socialistická republika v r. 1968.

S velkou dávkou tolerance lze konstatovat, že 21. srpna 1968 došlo k okupaci ČSSR, tedy Československa. Vyplývá z toho všeobecný fakt, že ti, kdo k nám přišli či nás 21. srpna 68 napadli, tedy vojska či armády Varšavské smlouvy (pod velením SSSR), byli „okupanti“. To je také všeobecně rozšířený názor. Tento, s jistou nadsázkou fakt, asociuje názor, že i dnešní vojáci, příslušníci AČR, případně i vojáci jiných zemí, kteří působí v Afghánistánu či jinde ve světě pod hlavičkou NATO, jsou rovněž „okupanti“. Přišli či byli nasazeni do bojů v cizí zemi, proti vůli tamního obyvatelstva. Ačkoliv údajně bojují proti terorismu, bojují také proti zájmům Afghánců, kteří bojují za svou zem, za svobodu, nezávislost, lepší život. Ne všichni Afghánci patří do drogových mafií, ne všichni jsou aktivní teroristé, proti kterým se de facto vede tento boj. V bojích proti vojskům pod hlavičkou NATO bojují i řadoví afghánští občané a vlastenci, kteří však v očích amerických generálů a představitelů NATO jsou jen obyčejní teroristé. Mladý Afghánec, který se jako terorista-atentátník obětoval za své ideály, zabil tři naše vojáky. Pro něj to byli okupanti, protože tam nebyli proto, aby jemu nebo Afgháncům přinesli svobodu, nezávislost, mír a spokojený život, ale proto, že bojovali (!) za zájmy amerických monopolů, politiků, bankéřů a lobbyistů vojenského průmyslu!

Jestliže vojska Varšavské smlouvy spolu s se sovětskými vojsky byli a jsou v očích některých našich lidí nenávidění okupanti, co jsou naši (resp. jiní) vojáci pod hlavičkou NATO v Afghánistánu? Jsou to rovněž okupanti? Přítomnost našich, resp. jiných cizích vojáků v misích, příslušníků NATO v Afghánistánu, má naprosto stejný charakter a společného jmenovatele, jsou v jejich zemi nezvaní a proto jsou okupanti! Z hlediska mezinárodního práva tam ani jedni, ani druzí neměli, resp. nemají co dělat!

Bylo by zapotřebí, aby pravdivě, objektivně, bez patosu a falešného pokrytectví bylo posouzeno, zda naši tři padlí vojáci AČR byli opravdu hrdinové, kteří padli v boji s terorismem. Stejně tak je nutné oficiálně přiznat a uznat naprosto relevantní názor, že vojáci AČR, kteří se vojenské mise (vojenských misí) v Afghánistánu dobrovolně účastnili (nebo zúčastňují) jako profesionální vojáci AČR, jsou žoldnéři. Ti před nástupem do mise si museli být vědomi nebezpečí, které jim v místě dislokace hrozilo (hrozí) a také jistě věděli (vědí), za jakým účelem a jakými politickými cíli a vizemi se mise zúčastňují. To, že shodou okolností a náhod byli tam, kde byl i mladý afghánský sebevražedný atentátník, je bohužel jejich smůla, možná osud, který se rozhodně dal a měl předpokládat, nebo s ním počítat. To, že padli v této misi za těchto okolností, ale neznamená, že jejich smrt musí být nutně hrdinská, resp. že padli v boji s terorismem. Kdyby např. v tu dobu seděli ve stanu u stolu a pili kávu, nebo a psali dopis rodině a shodou okolností by jiný Afghánec tento stan odpálil, byli by také považováni za hrdiny, kteří padli hrdinskou smrtí v boji s teroristy? Podle současných, pokryteckých a falešných kritérií pro uznání hrdinství, nejspíš ano. Asi to vyžaduje veřejný zájem. Pro ně totiž není rozhodující, co dělali, ale kde se v daný moment nacházeli. Kdož ví, jak by okomentovali a vyhodnotili situaci, kdyby ti vojáci byli zrovna tam, kam i císař pán...

Nakonec ještě jedna absurdita. Z obecného pohledu přiznání statutu hrdinství padlým vojákům se jeví jako přehnané a neopodstatněné. Není smyslem či účelem jejich smrt zneuznat či bagatelizovat jako bezvýznamnou, každá ztráta lidského života je bolestná a nežádoucí, nicméně také není čestné a poctivé kvalifikovat jejich smrt jako hrdinskou, pokud k ní nedošlo způsobem reálně odpovídajícímu prostředí a bojovým podmínkám. Jejich smrt však současně stála i život mladého Afghánce, atentátníka, kterého zase nelze jednoznačně označit za teroristu. I on měl, nebo mohl mít své důvody, proč a za co bojuje, za co dal všanc svůj život. Ostatně on také třeba jen bránil své vlastenecké a národní zájmy. Byl to na naše poměry tzv. partyzán.

Z těchto důvodů by bylo asi vhodnější a přijatelnější definovat jejich smrt tak, že „ padli v rámci výkonu svých vojenských povinností, čest jejich památce“. Totéž se týká oficiálního přiznání, že jejich profesionální postavení v AČR a služba v zahraniční misi (misích se neoddiskutovatelně rovná významu a pojmu „žoldnéř“, což nijak nesnižuje jejich vojenský význam, postavení ani poslání, pokud je vyslán sloužit v rámci vojenské mise do míst, kde má plnit své vojenské poslání. V čím zájmu a s jakými cíli je už věci jiná.

V této souvislosti není také od věci si připomenout definici „hrdinství“, která je za a)

- Hrdinství je schopnost vykonat něco mimořádného, co pomůže ostatním lidem nebo obecně přinese nějaký prospěch.

V konkrétním případě tří padlých vojáků AČR lze v jejich činnosti v Afghánistánu sotva spatřovat něco mimořádného (tedy kromě samotné účasti v misi), stejně jako že by jejich účast v něčem pomohla ostatním lidem (pokud ano, pak kterým?), nebo že by jejich účast v misi přinesla nám v ČR nějaký prospěch (ten, nemalý, má někdo naprosto jiný), za b)

- Podle řeckého filosofa Platóna je hrdinství (nebo také statečnost) jednou ze tří základních ctností, které činí člověka spravedlivým. Dalšími dvěma jsou moudrost (sofia, sapientia) a uměřenost (sófrosyné, temperantia). Pro každého z nás může být hrdinou někdo jiný. Pro někoho to může být někdo, kdo zachraňuje životy, bojuje za svobodu, nebo třeba ten, kdo poctivě žije podle přísných pravidel (asketa). Nelze univerzálně rozdělit lidi na hrdiny a „nehrdiny“ a nebo stoprocentně určit, kdo hrdina je a kdo ne.

Pokud bychom v kontextu Platónova konstatování chtěli tři vojáky vyhodnotit jako hrdiny, měli bychom si položit otázku, zda

- některý z nich zachraňoval životy. O tom lze vážně pochybovat, spíš o ně usilovali.

- bojovali snad za svobodu? Pak za čí? Za naši asi sotva, jsme svobodní, bojovat o naši svobodu není třeba. Takže nebojovali. A do třetice se můžeme ptát, zda

- některý z nich žil podle přísných pravidel, tedy něco jako asketa? Ani v tomto případě nelze najít pozitivní odpověď. Takže podmínky pro hrdiny se jaksi nenacházejí, bohužel.

V České republice je každoročně oceněno, případně vyznamenáno několik občanů, kteří se proslavili nějakým skutečným hrdinským činem, převážně se jedná o záchranu lidských životů apod. Srovnáme-li hrdinství jedněch a druhých, pak lze oprávněně pochybovat o tom, že smrt tří vojáků je rovnocenná s opravdovým hrdinstvím občanů v ČR. To, že byli (nebo jsou) účastni ve vojenské misi není zas až takovým hrdinstvím když víme, že jednak je to jejich práce, notabene mimořádně dobře zaplacena . Aby toho nebylo málo, ještě se na ně, chudáky, uskutečnila veřejná finanční sbírka. Nestoudné a trapné. Vnucuje se nepříjemná otázka, zda to byli skutečně dobře placení profesionálové když víme, že za průměrný český plat by do mise nešli, nebo byli někým dehonestováni na úroveň „chudáků“ až tak, že pro jejich „strádající“ pozůstalé bylo nutné, kromě jiného, přispět „do klobouku“ (dnes již údajně cca 7 mil. Kč).

To se našich domácích, skromných, zato skutečných hrdinech, kteří prokazatelně s nasazením vlastního života zachránili jiným lidem životy netýká, oni se musí spokojit jen s uznáním, nějakým tím „metálem“, možná nějakou nepatrnou peněžní či jinou odměnou (almužnou) a šmytec! Vždyť jen někomu zachránili život, no a co? To naši vojáci v zahraničních misích NATO, to jsou kabrňáci, ti tam přece urputně bojují s teroristy nejen za na naši bezpečnost, ale také celé Evropy!

Autor: Jiří Baťa

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Pro katolickou církev se náhle vynořila hrozba mezinárodních rozměrů. Skandály je ohrožena důvěra v katolickou církev a její vedoucí osobnosti   
Pridal tk Neděle 19 srpen 2018 - 06:15:30 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Skandály, ktré ohrožují věrohodnost církve a jejích představitelů

Pro katolickou církev se náhle vynořila hrozba mezinárodních rozměrů, a to v různých zemích současně. Je ohrožena důvěra v katolickou církev a její vedoucí osobnosti.

V USA je mnoho lidí šokováno odhalením, že kardinál Theodore McCarrick, jeden z nejvýznamnějších prelátů USA, je v posledních dvou desetiletích odpovědný za skandální sexuální zneužívání, jehož se dopouštěla řada kněží a které bylo odhaleno 2002. Nejdříve se vynořily zprávy o vztazích s dospělými osobami, z nichž dvě přijaly finanční odškodnění od diecézí Metuchen a Newark, kde byl McCarrick biskupem a arcibiskupem. Tyto případy potvrdily to, o čem se mluvilo mnoho let, že totiž „strýc Ten“ měl ve zvyku dělat nátlak na seminaristy a jiné osoby, aby mu vytvářeli sexuální situace.

Nyní však vystoupil jeden svědek s případy zneužití samotným McCarrickem, které začaly, když mu bylo 11 let. To vedlo k odhalení dalších osob, které zneužívali kněží a biskupové, někteří šokujícím způsobem, a prakticky nikdo z biskupů nic nepodnikl, i když se často jednalo o doslova ďábelská rouhání.

Není proto divu, že v Americe narostla vlna rozhořčení i mezi věrnými katolíky. Viděli jsme, jak pobouření z podobných obvinění v minulosti v Chile nabouralo cestu papeže do této země. Dva chilští kardinálové, jeden z papežovy devítky, jsou zapleteni do zakrývání a snad také záměrného mylného informování papeže Františka. Právě v těchto dnech chilské úřady oznámily, že vyšetřují 158 členů církve, kteří jsou podezřelí ze znásilňování nebo zakrývání těchto případů.

Jeden z dalších skandálů je případ velmi významného spolupracovníka papeže, kardinála Oskara Rodrigueze Maradiagy z Hondurasu, obviněného z finanční korupce. Ale ještě závažnější je případ jeho biskupa Juana José Pineda Fasquelle, který vede diecézi v době Maradiagovy nepřítomnosti a který se dopouštěl zneužívání četných seminaristů podobně jako McCarrick.

Je však zcela neobvyklé, že v případě McCarricka se jedná o aktivního kardinála, který je stíhán kompetentními úřady za skutky páchané po mnoho let, a přitom stále zůstává v úřadě. Papež František musí udělat něco s těmi, kteří nechávali kardinála po mnoho let v úřadě dělat to, co dělal.

Neboť přes mnohé stížnosti, které američtí biskupové dostávali na McCarricka, nepodnikli vůbec nic. Řím musel být informován o odškodněních za dřívější zneužívání (víme o jedné delegaci laiků, která se vypravila do Říma, kde chtěla zamezit jmenování McCarricka do Washingtonu právě kvůli známým sexuálním sklonům kardinála).

Dokonce Washington Post, který se v minulosti nezajímal o hlasy, které se McCarricka týkaly, nyní napsal: „Mnozí církevní pozorovatelé jsou toho názoru, že je nejvyšší čas pro Františka, aby zasáhl ve věci McCarricka a současně de facto krize sexuálního zneužívání u katolického kléru, jak to prasklo v Chile a v Hondurasu“.

Jak píše First Thing, zkoumat, jak mohl McCarrick zneužívat děti i dospělé tak dlouhý čas, je velmi závažné vzhledem k ochraně budoucích obětí, ale neméně závažná je otázka, jak mohla tak postupovat jeho církevní kariéra, i přes varovné hlasy o jeho homosexuálních aktivitách, které nebezpečně narůstaly. Jak mohl být jmenován arcibiskupem ve Washingtonu a zastávat zvláštní diplomatické funkce pro Vatikán, ovlivňovat jmenování biskupů a dokonce volbu římského papeže, když jeho výstřednosti na pláži se staly známé celé veřejnosti?

Ověřit, jak je to možné, vyžaduje bolestnou sebekritiku jak ve Spojených státech, tak v Římě. Jenže tato záležitost už hrozí, že skončí bankrotem.

Robert Roval, The Catholic Thing, 25. července 2018

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



“Zrádkyně národa!” a “Merkel vypadni!” uvítali kancléřku v Drážďanech   
Pridal tk Neděle 19 srpen 2018 - 06:12:56 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Čtvrteční návštěva kancléřky Merkel v Zemském sněmu v Drážďanech vzbudila vlnu protestů občanů v ulicích. Skandováním “Zrádkyně národa!” a “Merkel musí pryč!” či “Vypadni!” dali občané opět najevo svou dlouhodobou a stupňující se nevoli s libovůlí kancléřky a její imigrační politikou. Málokterý evropský politik kdy čelil závažnějším obviněním než stávající německá kancléřka Merkel.

Právě v Drážďanech vznikla proti merkelovské frivolní a sveřepé imigrační politice platforma odporu vlasteneckých Evropanů proti islamizaci PEGIDA. A rovněž dnes již druhá nejsilnější partaj v německu – protiimigrantská Alternativa pro Německo AfD má v Sasku svou silnou voličskou základnu.

Zdroj: https://rp-online.de/politik/deutschland/proteste-bei-besuch-von-angela-merkel-in-dresden-2018-uebelriechende-substanz-geworfen_aid-24838603

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Lukašenko nazval „směšným" prohlášení o diktatuře v Bělorusku a vyměnil vládu   
Pridal tk Neděle 19 srpen 2018 - 06:09:09 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Prezident Běloruska Alexandr Lukašenko uvedl, že zavést diktaturu v republice je nereálné a podobná prohlášení jsou „směšná".

„Žijeme v demokratické zemi. Přičemž sevřeni mezi dvěma demokratickými bloky ze západu a z východu. Na jihu je naprostá demokracie. Realizovat nějakou diktaturu v Bělorusku, to je prostě nereálné a ti, kteří takové věci říkají, jsou směšní," citovala v sobotu slova prezidenta jeho tisková kancelář.

Mezitím Lukašenko uvedl, že „pořádek v zemi je, a vždy bude".

Na začátku týdne se Lukašenko během své pracovní cesty do Vitebské a Oršanské oblasti zůčastnil zasedání, na kterém kritizoval úředníky za nedodržení příkazů pro rozvoj regionu. Prezident opakovaně konstatoval, že plnění pokynů pro rozvoj regionu je ukazatelem účinnosti práce vlády a místních orgánů.

Byli pověřeni zavést systematickou práci, která by se stala příkladem pro další průměrná města v zemi.

Poté kritika vedla k řadě rozhodnutí týkající se zaměstnanců a k disciplinárním sankcím. Ve spojitosti s tím dva ministři ztratili svá místa.

V sobotu hlava běloruského státu uvedla, že jmenuje Sergeje Rumase, ředitele rozvojové banky, na post předsedy vlády. Rovněž jmenoval místopředsedy vlády a několik ministrů.

Zdroj: https://sptnkne.ws/jtNn

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Německo a Řecko podepsaly dohodu o repatriaci imigrantů   
Pridal tk Neděle 19 srpen 2018 - 06:05:54 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Německo a Řecko už podepsaly dohodu o repatriaci imigrantů. Řecko je druhým členským státem EU, který podepsal podobnou dohodu s Německem. Výše uvedená slova 17. srpna večer řekl německý ministr vnitra Horst Seehofer.

Podle této dohody Německo může repatriovat imigranty do 48 hodin, a to ty, kteří už mají registraci a žádosti o azyl v Řecku a vstoupili do Německa přes německou a rakouskou hranici, kde současně byli viděni. Současně Německo slíbilo to, že urychlí vyřizování žádostí 2000 až 3000 uprchlíků, kteří zůstanou v Řecku a očekávají sloučení se s rodinou v Německu.

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Zabíjí nás kapitalizmus?   
Pridal tk Neděle 19 srpen 2018 - 06:03:42 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Americká firma Monsanto vyvinula v r. 1970 herbicid (prostředek ničící polní a zahradní plevel), obsahující glykofasfát zvaný Roundup (Zátah). Počáteční úspěch nového herbicidu vystřídala po čase podezření, že glykofasfát v Roundupu přítomný je karcinogenem, čili látkou způsobující rakovinu. Tato podezření vyvrcholila v roce 2017 a s nezmenšenou silou pokračují dodneška.
P.C.Roberts, náměstek ministra financí v někdejší Reaganově vládě a uznávaný otec Reaganomics, čili americké hospodářské politiky, jež vedla k setkání Gorbačova s Reaganem a posléze i k ukončení Studené války, k tomuto problému píše:

"Ekologičtí ekonomové, jako např. Herman E. Daly, mají za to, že vedlejší náklady zemědělské i průmyslové produkce, jako jsou znečišťování přírodního prostředí a vyčerpávání zdrojůZemě , jež nejsou započítávany do hrubého domácího produktu (HDP), jsou dnes už tak vysoké, že vyvolávají otázku, je-li dnešní růst HDP fakticky stále ještě ziskem, anebo už ztrátou. Do kteréžto debaty zcela logicky vstupuje i současná záplava zpráv o produktu Roundup firmy Monsanto, jehož složka glykofosfát je mnoha vědci považována za karcinogen.

Enviromentální pracovní skupina Veřejné zdravotnické organizace vydala nedávno zprávu, podle jejíž testů 45 ze 47 dětských snídaní obsahovaly glykofosfát. Tento výzkum se týkal tzv. granoly (lehká snídaně skládající se z ovsa, cukru či medu, sušeného ovoce a ořechů), a dále z tzv. snídaňových tyčinek firem Quaker, Kellog a General Mills.

Glykofosfát byl detekován v mateřském mléce 83% brazilských matek a mnichovský institut pro životní prostředí ohlásil, že glykofosfát je obsažen ve 14 % nejprodávanějších piv v NSR. Glykofosfát se nalezl i v moči mexických farmářů, stejně jako v podzemní vodě Mexika. A časopis Scientific American zveřejnil zprávu, že dokonce i inertní přísady herbicidu Roundup mohou zabíjet lidské buňky, zvláště ty embryonální (zárodečné), a placentární.

Jeden z německých toxikologů obvinil Německý federální institut z riskantního a nejednoznačného posouzení předmětného problému, a Evropský úřad pro potravinovou bezpečnost dokonce z podvodu za to, že přijal závěr Monsantovy společnosti o tom, že glykofosfát není karcinogenem.

Kontroverze ohledně těchto otázek pramení z faktu, že průmyslem placení vědci spojitost glykofosfátu s rakovinou zpochybňují, kdežto vědci nezávislí ji naopak potvrzují. Což samozřejmě nikoho nepřekvapuje. Vědci průmyslem placení za to, že budou tuto spojitost vyvracet, ji nebudou potvrzovat.

Vede se samozřejmě debata i o tom, jaká úroveň kontamizace potravin se už dá považovat za nebezpečnou. Uvážíme-li však, že tato kontaminace vzrůstá úměrně s časem, pak je jasné, že není-li dramaticky nebezpečná už dnes, dříve nebo později se nebezpečnou stane.

K čemuž Herman Daly dodává: Britský lékařský časopis Lancet odhaduje, že jen vedlejší výrobní ztráta, kterou představuje znečištění životního prostředí, činí zhruba šest procent výnosu globálního ekonomiky, zatímco globální růst ekonomiky činí pouhá dvě procenta, což představuje čtyřprocentní roční ztrátu blahobytu a bohatství lidí na této zeměkouli.

Jinými slovy: dostáváme se do situace, kdy ekonomický růst začíná už být neekonomický".

Vybral a přeložil Lubomír Man



Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Sváteční koncert v kostele   
Pridal tk Neděle 19 srpen 2018 - 06:01:50 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Ještě, že našinec sleduje vývěsní tabule s kulturními pořady ve městě a okolí! Tak se stalo, že jsem při nelehké orientaci na nich zjistil program SPS Sokola Královské Vinohrady s názvem GAUDIUM PRAHA, který spolu s Farním sborem Českobratrské církve evangelické si nás dovoluje pozvat na koncert v evangelickém kostele v Horních Herlíkovicích, tedy ve Strážném. Poněvadž jsem si nebyl jist tím, zda se autem dostanu ke zmíněnému místu či budu moci bezproblémově zaparkovat kupř. na náměstí, vydal jsem se pěšky zkratkou po Kamenné cestě (Kamenkou) ne snad v úmorném vedru, ale vedru zvícím asi 85 degrés Fahrenheitovy stupnice, takže jsem úspěšně ve svých stařeckých letech překonal výškový rozdíl cca 300 m. Ale vůbec jsem nelitoval!

Oba, manžele Zdenu a Vladislava Součkovy, dobře znám. Jsou sbormistry zmíněného sboru již 30 let, když Vláďa dlouhá léta vedl dětský sbor RADOST PRAHA a jeho choť zase chlapecký sbor PUERI GAUDENTES. DPS Radost založil Vladislav Souček v roce 1961 při ZUŠ Šimáčkova, Praha 7 a sbor Pueri gaudentes Zdeňka Součková v roce 1990. Oba jsou nositeli četných ocenění. Vláďa obdržel Cenu Bedřicha Smetany, Cenu Františka Lýska, jakož i Medaili MŠMTV 1. st., Zdena byla vedle Ceny Františka Lýska oceněna Medailí MŠMTV 1. st. a též Cenou Bedřicha Smetany.

A nyní k samotnému koncertu. Dopředu poznamenávám, že nejsem žádný hudební teoretik ani kritik, jsem pedagog ve výslužbě s aprobací M – F (narážím tímto na Miloslava Šimka), ale zpívám či zpíval jsem již od roku 1964 v různých sborových tělesech – též ve Smíšeném sboru českého učitelstva Hradec Králové a PSPU v Praze. Z programu Svátečního koncertu (v neděli 5. srpna 2018) vybírám podstatné skladby, a to: Michael Praetorius: Audite, Silete (Gaudium má časopis stejného názvu), Antonio Vivaldi: Gloria (č. 2, 7, 12), Zdeněk Fibich: Missa brevis, Léo Delibes: Messe breve (O, Salutaris), Carl Orff: Carmina Burana (č. 1, 2, 10) a Melchior Franck: Da pacem Domine. Dá se říci, že to byly skladby velmi harmonické, v případě Vivaldiho charakteru duchovního, u Fibicha jakási litanie ke mši, L. Delibes byl význačným představitelem hudebního romantismu 19. stol., C. Orff, jako skladatel 20. stol., zhudebnil vlastně středověkou studentskou poezii a M. Franck tvořil na přelomu pozdní renesance a raného baroka. Dokonce je o něm známo, že je autorem zlidovělé písně O, Tannenbaum (Ó, jedličko). V kostele rovněž zazněla Smetanova Česká píseň (všechny 4 věty), jako kantáta pro smíšený sbor a orchestr – zde tedy klávesy. Byla zařazena i lidová píseň Mikulecká dědina v úpravě Oldřicha Halmy (hudebního skladatele, pedagoga,dirigenta PSMU a upravovatele lidových písní).V SSČU, jakož i v SPS Foerster Jičín jsme zpívali v jeho úpravě píseň Veru si ty, šohajíčku, která rovněž každoročně zaznívá na festivalu Foerstrovy Osenice při společném zpěvu všech zúčastněných sborů.

SPS Gaudium Praha, jako téměř 50členné těleso, se vyznačuje kompaktním zvukem, výtečným frázováním, jedinečným pianissimem i fortissimem, zkušenými sólisty a hlavně výborným vedením obou sbormistrů, kteří se svými sbory procestovali na festivalech a soutěžích, dá se říci, celou Evropu (a nejenom tu) a získávali vždy přední ceny. Nesmím zapomenout (a ani nechci) na znamenitý výkon klavíristky Jitky Nešverové, takto též korepetitorky Státní opery v Praze. Přiznám se, že jsem si se sborem notoval (snad jsem to moc nekazil) v Youngově Alleluia, v Gloria od A. Vivaldiho, v Kyrie Z. Fibicha a v České písni B. Smetany. Bylo docela zajímavé, že 4 ženy zde zpívaly tenor právě ve III. části sboru a nebylo to vůbec na újmu, jakkoliv se jedná o jiný témbr. Velmi se mně v podání sboru Gaudium líbil verbuňk Pred muzikú v aranžmá hudebního skladatele a pedagoga Petra Řezníčka. Před časem jsem s ním vedl rozhovor v magazínu Cantus. Měl ještě dva sourozence, Jana a Josefa, oba bohužel již zemřeli. S Pepou Řezníčkem a jeho manželkou Růženkou z Rychnova n.K. jsem zpíval jak v SSČU, tak i v SPS Foerster z Jičína.


Monumentálně vyzněl v závěru koncertu úryvek Proč bychom se netěšili ze Smetanovy Prodané nevěsty. Z lavice jsem zpíval spolu s ostatními účastníky koncertu a ovace nebraly konce. Po cestě domů jsem se ještě zdravil se zpěváky, kteří se vraceli ze soustředění a závěrečného koncertu auty do Prahy a nikdy na tento kulturní zážitek nezapomenu.
Miloslav Samek

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Hledat Info kuryr
Novinky pro 2018
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.3091 sec,0.1107 z toho dotazů.Dotazů v DB:17. Použitá paměť:1,587kB