Pátek 26 duben 2019
Možnost jaderné války je nejvyšší za poslední desítky let, přesto to média ignorují   
Pridal tk Pátek 26 duben 2019 - 05:03:53 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Stejně jako všichni ostatní jsem také zvědavá na Muellerovu zprávu, daňové přiznání Donalda Trumpa a komentáře Jody Wilson-Raybouldové, ale copak se opravdu mezi těmito tlachy nenajde žádný prostor na zprávy, že možnost rozpoutání jaderné války je nyní „vyšší, než tomu bylo v předchozích generacích“?

Toto děsivé vyhodnocení, jež Rada bezpečnosti OSN obdržela minulý týden od šéfky OSN pro odzbrojení Izumi Nakamitsuové, se však sotva mihlo v médiích.

Ostatně Trumpovo rozhodnutí v únoru odstoupit od klíčové jaderné smlouvy, kterou s velkými nadějemi podepsali Ronald Reagan a Michail Gorbačov před 32 lety, považovala zpravodajská média za hodné pozornosti po dobu asi 24 hodin.

Dokonce i když změna klimatu konečně začíná pronikat do hlavního proudu zpravodajského cyklu, média nejeví žádný zájem o jadernou válku.

Komentátoři si málokdy najdou čas na to, aby nám připomněli, že totální válka mezi USA a Ruskem, dvěma bojujícími stranami, nejvíce vyzbrojenými jadernými zbraněmi, by byla 100 000 krát destruktivnější, než Hirošima. Miliardy lidí by zemřely při prudkých požárech a v důsledku radioaktivního spadu, přičemž zbytek lidstva by umrzl nebo zemřel hlady během následující nukleární zimy.

Na rozdíl od boje proti klimatickým změnám, kdy se celosvětovému hnutí daří protlačit tento problém do politické agendy, je boj, zaměřený na to, aby byl svět zbaven jaderných zbraní, všeobecně považován za beznadějný. Je to džin, kterého není možné znovu dostat do lahve.

Tento pocit beznaděje - podporován zbrojním průmyslem - není na místě.

I když je pravda, že neexistuje způsob, jak nevynalézat jaderné zbraně, ta nejnebezpečnější hrozba, kterou tyto zbraně představují, by mohla být odstraněna. Takový cíl je skutečně na dosah.

To je závěr, k němuž došla celá řada odborníků, včetně bývalého vojenského analytika Daniela Ellsberga. Tento analytik, známý tím, že se mu v 70. letech podařilo dostat na veřejnost Pentagonské dokumenty, pracoval také jako plánovač studené války pro Kennedyho administrativu.

Ve své poslední knize The Doomsday Machine (Stroj soudného dne) Ellsberg tvrdí, že pravděpodobně největší jadernou hrozbou současnosti je náhodná jaderná válka - tedy falešný elektronický poplach, který může vyvolat preventivní úder buď ze strany USA, nebo Ruska. V průběhu let nastala celá řada děsivých situací, kdy jen zázrakem nedošlo k úderu.

Tento komplikovaný koncept - konec lidské civilizace, způsobený počítačovou chybou - je umožněn tím, že v obou zemích jsou neustále přítomny stovky raket, umístěných na zemi, které jsou udržovány v impulzivní pohotovosti, a na základě upozornění jsou připraveny k odpálení.

Pokud varovné údaje naznačí, že zřejmě probíhá jaderný útok, začne fungovat proces s nepochopitelně pevným časovým harmonogramem. Vrchní důstojník strategického velení USA bude mít čas pouze na 30 vteřinový brífink s prezidentem, který poté bude mít 12 minut (nebo méně) na to, aby zvážil možnosti, jak uvedl Bruce Blair, expert na jadernou bezpečnost na Princetonské univerzitě.

Tyto časové harmonogramy znemožňují, aby i ty nejprozíravější, nejschopnější lidské bytosti učinily smysluplné rozhodnutí, natožpak Donald Trump.

I když se odborníci na odzbrojení shodují v tom, že konečným cílem je odstranění všech jaderných zbraní, Ellsberg a jiní trvají na tom, že naléhavější cíl, spočívající v odstranění těchto mimořádně nebezpečných, impulzivních situací, by mohl být dosažen bilaterálně nebo dokonce jednostranně - přičemž by bylo stále zachováno jaderné odstrašování proti prvnímu úderu nepřítele.

Ve skutečnosti se jak George W. Bush, tak Barack Obama během prezidentských klání dohadovali s celou řadou vysoce postavených bývalých generálů, že dramaticky sníží status impulzivního jaderného úderu v rámci amerického jaderného arzenálu, ačkoli se to ani jednomu z nich nepodařilo v prezidentském úřadě prosadit.

Trump nyní míří opačným směrem a pouští se do masivní modernizace jaderných zbraní v USA, jelikož na něj naléhá nekompromisní jestřáb John Bolton, poradce pro národní bezpečnost, dlouholetý zastánce navyšování jaderných zbraní.

Avšak je zde neskutečně malý tlak, protože Trumpova administrativa navrhuje navýšit již tak přehnaně vysoký vojenský rozpočet USA ve výši 720 miliard dolarů z loňského roku na 750 miliard dolarů v letošním roce. Demokraté jsou s tím do značné míry svolní, souhlasí s částkou 736 miliard dolarů.

Kvůli tomu jsou však Američané - a zbytek světa - méně v bezpečí.

Jak kdysi poznamenal oblíbený popularizátor vědy, spisovatel Carl Sagan: „Závody v jaderném zbrojení jsou jako dva zapřisáhlí nepřátelé, kteří stojí hluboko po pás v benzínu, přičemž jeden z nich má tři zápalky, a ten druhý jich má pět.“

Odebrání všech zápalek je konečným cílem. Mezitím by bylo potěšující vidět, kdyby se silné a aktivní lidové hnutí snažilo zabránit tomu, aby zapálená zápalka nešťastnou náhodou nespadla do benzínu.

Linda McQuaig

Prospect of nuclear war highest in decades, yet media ignores vyšel 19. dubna 2019 na ICH. Překlad Zvědavec.

Zdroj: http://www.zvedavec.org/komentare/2019/04/7891-moznost-jaderne-valky-je-nejvyssi-za-posledni-desitky-let-presto-to-media-ignoruji.htm


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



USA se hroutí: Boeingy zabíjejí, F-15, výbuch u SpaceX a experti z USA prchají   
Pridal tk Pátek 26 duben 2019 - 04:56:52 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Hrůzy neberou konce

Když spadlo před léty ruské letadlo s hokejisty, a pak další s Alexandrovci, "demokratické komando" se trhalo smíchy. Doslova. Zaostalé Rusko, co se divíte...

A pak to začalo:

29. 10. 2018

Tři měsíce starý stroj Boeing 737 MAX 8Lion Air se zřítil do moře, nikdo nepřežil, všech 189 lidí zahynulo.

28.2.2019

Stíhačka F-15 musela odpálit nazdařbůh munici za čtyři a půl milionu dolarů

10. 3. 2019

Další nehoda Boeingu 737 MAX 8. Pád letadla Ethiopan Airlines nepřežilo 157 lidí

Americká společnost Boeing doporučila po celém světě odstavit z provozu veškerá letadla generace Boeing 737 MAX. Všechna letadla zůstala na zemi, společnosti hledají náhradu. Vydáváme nouzové nařízení, kterým zakážeme všechny lety 737 MAX 8 a 737 MAX 9 a letouny spojené s touto řadou,“ řekl Trump. Cely svět vydal nařízení, že nesmí ani jedno vzlétnout. Boeingu se dramaticky hroutí zakázky. Dnes už jsou ztráty nedozírné a zatímco dříve dávaly USA pokuty celému světu (včetně německých bank), dnes celý svět zvažuje žalobu na USA a Boeing. Čistý zisk amerického výrobce letadel Boeing v prvním čtvrtletí meziročně klesl o 13 procent na 2,15 miliardy dolarů (zhruba 49 miliard Kč). Dodávky letounů 737 se meziročně propadly o zhruba třetinu na 89 strojů. Boeing v polovině března v důsledku nehod pozastavil dodávky letounů 737 MAX zákazníkům.

Druhé čtvrtletí bude masakr. Začátkem dubna Boeing oznámil, že se rozhodl dočasně snížit tempo jejich výroby téměř o pětinu na 42 strojů měsíčně. A zájem o letadla je nyní nulový.

Dostane se nakonec do konkurzu?

Pád a drama v USA nekončí

10.4.2019

Japonsko přišlo o ultramoderní stíhačku americkou F-35. Stroj se zřítil do moře.

21. 4. 2019

Přípravy SpaceX na první lety s lidskou posádkou v troskách. Crew Dragon vybuchl během zkoušky motorů. Americká NASA zoufale žádá a prověření všeho dostupného. Nejdříve vše bylo utajeno, miliardáři hlásili anomálii při zážehu třetího motoru. Nakonec se ukázalo, že vše je lež, naopak, že je vše v ještě větší katastrofě, než kdokoliv věřil. Proto se hned spojili s Ruskem, zda by jim nepomohlo. To Rusko, které je prý zaostalé a v dezolátním stavu.

Náhodně nafilmovaný test a SpaceX musel s pravdou ven




Crew Dragon byl před nehodou favoritem v závodu mezi SpaceX a Boeingem o to, kdo jako první dopraví astronauty na ISS. Boeing se dostal do skluzu, jenomže Crew Dragon vybouchl a Boeing je v dezolátním stavu.

A svět?

Japonci protestují proti americké okupaci Japonska. Srbové protestují proti okupaci srbského Kosova. Kolos Boeing ztratil polovinu zakázek. Americké tajné služby šílí a obviňují Putina, Rusko, Čínu, Německo, Araby a další z celosvětového spiknutí proti USA. Dementní americký senát vyhlašuje sankce na celý svět, novičok, Huawei, Venezuela, Kuba, Irák, Irán, Libye všichni jsou teroristi a USA?

Zoufale se snaží jako rozvojový stát prodat někam do světa ropu a plyn, část krade Venezuele a věří, že jim to projde. Předlužené USA jsou stejně jako dolar před zhroucením, Rusko už odešlo z dolarových plateb a přidala se nejen swapem Čína, Írán, Sýrie, další následují jako Turecko, Jižní Korea.

A Koudelka z BIS, TOP 09, STAN, Piráti a ODS se zoufale potácí mezi ukotvením, zatímco svět se otáčí k Hedvábné stezce a odvrací se od Evropy a USA. Německá ekonomika padá, odhad ze skoro 2% padl už na 0,6 HDP a propouští. Pád západu se zrychluje. Stejně jako dříve Rusko, než přišel Putin.

Zdroj: http://www.skrytapravda.cz/zahranicni/2407-usa-se-hrouti-boeingy-zabijeji-f-15-vybuch-u-spacex-a-experti-z-usa-prchaji



Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Jiří Baťa: Milující rodiče, týrané děti a sociální systém v USA   
Pridal tk Pátek 26 duben 2019 - 04:39:48 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Nedávno proběhla všemi medii zpráva o odsouzení manželů v USA, kteří dvanáct ze třinácti dětí dlouhodobě trýznili a týrali. Manželé Turpinovi byli odsouzeni na doživotí s možností podmínečného propuštění po 25 letech odpykání trestu. Zpráva, která otřásla mnohými lidmi, protože něco takového by nikdo nepovažoval za možné. A přece se tak stalo.

O některých skutečnostech, které se udály v rodině manželů Turpinových, jsou popisovány v médiích. Jsou to otřesné skutečnosti a je až s podivem, že to všechny děti přežili, byť jak z informací od soudu vyplývá, řada osvobozených mladých lidí a dětí trpěla silnou podvýživou a dalšími zdravotními problémy. Co jsme se však nedozvěděli bylo, jak je možné, že se na tyto skutečnosti nepřišlo dříve? Vždyť děti byli takto týrány po dobu několika let? Není proto od věci si položit několik zásadních otázek:

1) Jak přišly děti na svět, byli narozeny doma, nebo v porodnici, resp. za nějaké odborné asistence apod?

2) Nebylo to sousedům a okolí podezřelé, pokud žena byla rok co rok v jiném stavu, že nejsou viděny její děti? Mimo dům se údajně děti dostaly jen velmi vzácně, přesto si jich nikdo nevšiml?

3) Pokud byly děti narozené v porodnici, jak je možné, že o děti neprojevily zájem úřady, především sociální, zdravotní, školský, případně policie apod?

4) Jakým způsobem získávali manželé Turpinovi finanční prostředky na živobytí? Zajistit živobytí pro patnácti člennou rodinu, údržba a náklady na provoz domu musely být značně vysoké.

5) Jaké měl pan Turpin zaměstnání, že by mohl uživit (byť u některých dětí často nedostatečně, což ale bylo zřejmě záměrné)? Jeho manželka jistě nepracovala, protože se „starala“(!) o děti.

6) Na základě čeho, jak dostávali sociální dávky a podporu na děti, pokud úřady o dětech nevěděly?

7) Nebo snad věděly a nezakročily?

8) Za celou dobu nepotřebovali děti lékařskou péči? Jak uvádí informace od soudu, děti žily v otřesných hygienických podmínkách, dostávaly najíst jen jednou denně a sprchu měly povolenou jen jednou ročně.

9) Jaké asi vzdělání jim mohli dát rodiče, pokud s nimi takto zacházeli?

10) Policie děti našla loni poté, co z domu uprchla 17letá dívka a zavolala pomoc. To svědčí o tom, že děti (od dvou do 29 let, tedy některé již dospělé) byly de facto připoutáváni řetězy k nábytku apod., a že tedy nejenže se nemohly pohybovat volně po domě, ale ani po místnosti.

Ptát se, zda je to normální je asi hloupost, ale ptát se, jak je to možné, že se něco podobného ve vyspělých USA děje, když na všechny strany rádi rozdávají rozumy, rady, pokyny, jak má vypadat demokracie, jak máme žít, pracovat atd., má smysl!

Jistě, občas i jinde stanou takové či podobné případy, např. případ jistého Fritzla z Rakouska, který na půdě roky věznil a znásilňoval 6 dívek, nebo případ muže ze severorakouského Steyru, který prý čtyři roky znásilňoval svého syna, vnučku, její kamarádky a svěřené dítě své dcery nebo možná podobné případy i u nás apod., ale to nejsou USA, které si dělají nárok na postavení, že jsou ten nej stát ve světě, který by měl být hoden následování. Nicméně, dozvíme se také odpovědi na tyto otázky, nebo nejsou pro nás tak důležité, abychom znali odpověď? Což takhle se zeptat třeba E. Smetany, nebo paní Drtinové?

Jiří Baťa
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Udavačství je „přirozené“, naučit se to nedělat je věc kultury a výchovy   
Pridal tk Pátek 26 duben 2019 - 04:36:09 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Když Petr Hampl tvrdí, že „před několika desítkami let se svoboda projevu považovala za něco posvátného, zatímco dnes se říká svoboda projevu ano, ale jen pokud nezazní to, to nebo to,“ plně s ním souhlasím.

Aby se uvolnilo napětí, které vyvolává v titulku zmíněný závažný jev, dovolím si začít starým „sovětským“ vtipem. Potkají se dva vězni v gulagu a ten jeden se druhého ptá, jestli je politický. Následuje přisvědčení. „A jak ses sem dostal?“ „Protože jsem línej,“ zní odpověď. „Jak línej?“ „My jsme pili vodku s Vladimírem a vykládali jsme si politické vtipy. Ráno jsem se probudil kolem deváté v posteli, hlava mě bolela jako střep, ale říkal jsem si: měl bys tam jít. Kolem desáté hodiny jsem se zvedl a šel Vladimíra udat. Jenže on tam byl dřív.“

Petr Hampl se ve svém článku nazvaném Zamyšlení nad novodobým udavačstvím pokusil analyzovat situaci, kdy se dnes – podle jeho názoru – někteří lidé za udavačství politicky nekorektních výroků přestávají stydět, ale naopak se jím chlubí, což má být věc dosud v dějinách nevídaná. Rád bych celou problematiku uvedl do širších souvislostí.

Problémy růstu se změnily v růst problémů

Začnu zeširoka. Dnešní politický systém bych charakterizoval jako demokraturu, tedy směsici demokracie a jistého autoritativního přístupu. Současná politická praxe byla založena krátce po převratu v roce 1989. Odpor proti právě svrženému režimu byl tehdy tak velký, že každý, kdo by nové zřízení nějak kritizoval, by se dostal do izolace a ještě by se jím navíc opovrhovalo. Politická síla doprovázená souhlasem veřejného mínění a přizvukujícími médii, která následně ovládla společnost, byla skutečně tak mohutná, že se také nikdo na nějakou oponenturu, až na pár solitérů, vůbec nezmohl. Většina lidí si kritický hlas vůbec netroufla pozdvihnout a zmínění solitéři se stali spíše zdrojem nejistoty a pocitu nebezpečí, takže málokdo si troufal se k nim přidat. Dnes se situace podstatně mění, protože demokratura slábne. Jak slábne, tak samozřejmě zesiluje represi, protože se chce udržet u moci.

Vlnu udavačství, kterou zmiňuje Petr Hampl, vidím jako projev slabosti. V politickém cyklu se zkrátka dostáváme do období chřadnutí režimu, kdy se problémy růstu změnily v růst problémů, které společnost, která už je nějakým způsobem zafixována, není schopná řešit. Potíže narůstají, kritika sílí a nejde jen o situaci v Česku, protože všude v Evropě i USA je situace podobná. Tam i tam zaznamenáváme vzrůstající tlak na konformitu, například ve Spojených státech na sebe vzal podobu zákona, kterému se říká USA PATRIOT Act (česky Zákon o sjednocování a posilování Ameriky poskytováním vhodných pomůcek potřebných pro stíhání a bránění terorismu z roku 2001). Jinde vznikají podobné zákony. Objevují se všeobecně snahy legislativu zneužívat tak, aby se lidem nedovolilo projevit svoje názory. Opět jde jen o slabost, protože lidé si své názory stejně podrží, nicméně některé slabé jedince bude celá společenská atmosféra inspirovat k udavačství.

Vždyť i obyčejné drby jsou v podstatě udavačství…

Nutno konstatovat, že obecná tendence ke konformismu je nezpochybnitelná. Do hry vstupuje dvojí pohled: na jedné straně se pro někoho rýsuje odměna, pro druhého trest. Puzení, že na „nepříznivou“ situaci je třeba nějak reagovat, je silné. Tendence ke konformitě je ostatně hluboce biologicky založena a není rozumově úplně zvládnutá. Fakt, že ryby plavou v hejnech, není žádná náhoda, protože je to chrání před útoky predátorů. Ryby, které plavou úplně uvnitř hejna, jsou jazykem lidí s hejnem nejkonformnější. Mají tak největší šanci, že nebudou napadeny. Stejné je to se stády zeber nebo antilop, ohrožených útoky šelem. Když utíkají v sevřeném šiku, tak mají větší šanci na přežití. Také lidé se snaží být konformní, aby se ochránili. Na druhou stranu udávání je už extrém, slabost, i když je v psychice založeno velmi hluboce. Vždyť i obyčejné drby jsou v podstatě udavačství, jde totiž o snahu manipulovat cizími názory v něčí neprospěch, děláme to všichni. Snažíme se sice drbům vyhnout, protože takové konání je trapné, nicméně snaha upozorňovat na „nesprávné“ chování je záležitost sociální kontroly, pod jejímž „dohledem“ žijeme všichni a stále. Vyjít si na ples v červených teplákách nejde, každý se snaží být konformní, aby nevzbuzoval přílišnou pozornost. Mnohé své myšlenky, představy a názory si člověk zkrátka nechává pro sebe. Pokud je přece jen prezentuje, pečlivě vybírá místa a situace, kde tak učiní.

Udávat to nebudu, ale hlásit se to musí

Skutečnost, že někteří lidé mají tendenci udávat, zní velmi ošklivě. Aby se vše zjemnilo, vznikl slogan „udávat to nebudu, ale hlásit se to musí“. Jde o jakési puzení jedince napravovat chování jiných tím, že na ně upozorní nějakou domnělou nebo skutečně existující vnější sílu, která potřebnou nápravu provede. Žalobníčkovi se dostane odměny za to, že se choval konformně. Odměna nemusí mít finanční charakter, může se zkrátka jednat o dobrý pocit, že se udavač opírá o sílu někoho, komu udává. Všichni se zkrátka podílíme na společenské kontrole, nejsme jen jejím předmětem.
Když Petr Hampl říká, že „před několika desítkami let se svoboda projevu považovala za něco posvátného, zatímco dnes se říká svoboda projevu ano, ale jen pokud nezazní to, to nebo to,“ plně s ním souhlasím. Shodneme se pochopitelně i na navazujícím Hamplově tvrzení, že za zmíněných okolností moc prostoru pro svobodu už nezbývá.

Akceptovat a tolerovat jiné názory a postoje je třeba se učit od útlého věku. Děti v mateřské školce to neumějí, ony se chtějí zavděčit a jsou tedy intuitivně konformní, když říkají paní učitelce, že Novák leze na židli, a žádají potrestání. Děti s ostřejší náturou vykonají na Novákovi rozsudek samy, shodí ho totiž ze židle. Lidé musí být zkrátka k tolerování odlišného mínění nebo jednání vychováváni, protože sami od sebe je neakceptují. Jestliže je však společenská atmosféra taková, že toleranci popírá, tak se toleranci nikdy nenaučí.

Ivan David

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Je Evropská unie reformovatelná?   
Pridal tk Pátek 26 duben 2019 - 04:29:38 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Jakmile je v Unii řeč o reformách, většinou to nic dobrého nevěstí. Změna kurzu není v dohledu. „Cesta do Sibiu“ je další promarněnou příležitostí. Z prosazování skutečné reformy slevit nesmíme.

Není reforma jako reforma

Máme-li se dnes zabývat reformovatelnostíEvropské unie, je namístě začít u samotného pojmu reformaa především způsobu, jak se s ním pracují unijní instituce.

Na tomto slovu stojí za povšimnutí to, že ho nevnímáme čistě neutrálně jako synonymum pro změnu, přetvoření, předělání čehokoliv stávajícího. Když se do něj zaposloucháte, jako by zde byl určitý pozitivní nádech: tedy, že nejde jenom o změnu, ale o nápravu, zlepšení, odstranění nedostatků. Je to vlastně poměrně zvláštní, tak nějak navzdory dějinné zkušenosti, která nám ukazuje u nás i všude po světě celou řadu příkladů tzv. „reforem“, které přinesly rozvrat, zavržení osvědčených modelů, ničení kulturního dědictví, krádeže majetku ve velkém, utrpení, hlad, ztráty na životech. Přesto a kupodivu ono optimistické vyznění stále úspěšně vzdoruje a přetrvává.

Nebudu se snažit o vysvětlení toho jevu, který patrně souvisí s lidskou přirozeností. K tomu jste ostatně někteří z vás v rámci svých profesí způsobilí mnohem lépe. Nabídnu Vám namísto toho – z pohledu svojí specializace – varování: V žádném případě se nepokoušejte uplatňovat ono a prioripříznivé a nadějeplné nahlížení na to, čemu se říká reformyv prostředí unijních institucí.

Než nějaký dlouhý výklad, postačí připomenout několik konkrétních počinů z posledních let prodávaných pod touto nálepkou. Na prvním místě bych uvedl příběh poslední velké revize zakládacích smluv. Jedním z jeho raných milníků byla Laekenská deklaracez prosince 2001, kterou byl svolán Konvent o budoucnosti Evropy. Deklarace uváděla, že Evropa bude muset projít „obnovou a reformou“. A všichni víme, v co se potom celá ta „obnova a reforma“ zvrhla: v euroústavu. A když ta zdánlivě zkrachovala, tak následovalo vychytralé náhradní řešení spočívající v přípravě tzv. Reformní smlouvy, která měla všechny podstatné změny z euroústavy přetavit v revizi dosavadních zakládacích smluv. A tak přišla na svět Lisabonská smlouva. Stejně jako předchozí velké revize primárního práva přinesla Unii především nové pravomoci, více většinového hlasování a nové orgány; vedle toho třeba novou lidskoprávní chartu a plný pytel prohnaných klauzulí umožňujících pokoutní předávání další moci do Bruselu.

Pokud se posuneme na nižší úroveň, k běžné unijní legislativě, tak bych nadhodil pár čerstvých témat: reforma trhu s emisními povolenkami, reforma pravidel pro ochranu osobních údajů, reforma úpravy držení zbraní, reforma autorského práva, reforma pravidel pro vysílání pracovníků nebo probíhající diskuse o reformě azylového systému. Doufám, že k těmto „reformám“ netřeba více dodávat.

Ovšem abychom byli korektní, je třeba uvést, že na úrovni sekundárního práva někdy dochází i k užitečným změnám. Jako takový pozitivní příklad bych uvedl nedávný návrh Komise na zrušení letního času nebo nový přístup ke schvalování zemědělských a lesnických vozidel, který umožnil nahradit více než dvě desítky směrnic upravující technické požadavky na traktory jedním nařízením. Ano, občas se to stane. Ale sami asi cítíte, že na letním čase nebo traktorech systém nestojí. V přehršli toho, co se na nás valí, jsou taková opatření naprosto ve stínu a nic nemění na celkovém obrazu.

Plyne z toho poučka, že jakmile je v Unii řeč o reformách, většinou to nic dobrého nevěstí. Nakonec nejspíš opět dostanete univerzální medicínu „více Unie“ a „více doleva“. Tyto reformyUnie umí a v tomto smyslu reformovatelnádlouhodobě je. Právě „reformy“ tohoto typu ovšem přivedly proces integrace tam, kde je nyní.

Mnohovrstevná krize

A kde že vlastně je? Ve stavu mnohovrstevné krize způsobené přemírou centralismu. Předimenzovaná integrace začala vytvářet stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Dluhová a migrační krize ukázaly, že Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků.

Centralizační nasměrování je přitom zakódováno v jádru celého systému. Rozsáhlé a nejasně ohraničené pravomoci EU ve spojení s převažujícím hlasováním kvalifikovanou většinou v Radě, expanzivním zápalem nadnárodních institucí a nedostatečnými kontrolními mechanismy mají za následek, že činnost Unie se neustále rozpíná a její regulace metastázuje do nejrůznějších oblastí lidského života, a to bez nejmenšího ohledu na to, zda v dané věci řeší skutečné problémy s přeshraničním významem, které by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států.

Problémem ovšem není jenom centralizace, ale vlastní obsah rozhodnutí přijímaných v centru, která jsou silně ideologicky zabarvena. Ve vzrůstající míře se setkáváme s přepjatým pečovatelstvím a ochranářstvím, s ambicemi řídit, převychovávat a umravňovat, formovat „nového člověka“, poroučet větru dešti. Na mysl připadají Nezvalovy budovatelské verše: „my vezem lidský věk, který se belhal pěšky, do šťastných údolí šťastnější rovnoběžky“. (Pokud bych měl doporučit jediný aktuální text, který by toto ideové klima uceleným způsobem odrážel, pak je to diskusní dokument Komise Směřování k udržitelné Evropě do roku 2030z 31. ledna 2019. Ten Vás i navede na příslušné legislativní inciativy a další opatření.)

K centralizaci a ideologizaci přidejme další neduh, kterým je velkopanská povýšenost představitelů unijních institucí, kteří členské státy vnímají jako podřízené gubernie, které mohou napomínat, úkolovat, trestat. Nejlepší ukázkou toho, je popotahování Polska a Maďarska a částečně i dalších států pod hlavičkou ochrany právního státu.

Jakým způsobem lze teoreticky změny kurzu dosáhnout?

Na reformovatelnostUnie můžeme nahlížet také v tom smyslu, zda existují mechanismy, kterými by teoreticky bylo možné změny kurzu dosáhnout. I při tomto úhlu pohledu dospějeme k závěru, že EU reformovatelná je, ovšem je třeba mít na zřeteli významná praktická omezení.

Jednak a především je zde možnost revize zakládacích smluv čili primárního práva, která je upravena v článku 48 Smlouvy o Evropské unii. Jakákoli hloubková reforma unijní architektury, která by si kladla za cíl odstranit nejvýznamnější problémy, by se nutně musela jít touto cestou. Celý systém stojí na těchto smlouvách a s nimi padá. Jedna nová smlouva by mohla přetvořit EU k nepoznání.

Potíž je v tom, že při 28 nebo 27 členských státech, které se musí na reformách shodnout, není takový krok snadno uskutečnitelný. Za současného názorového klimatu mezi členskými státy, které se vyjevuje v nynější diskusi o budoucnosti EU-27 (viz níže), není taková reforma myslitelná. V budoucnu by muselo dojít k proměně postojů k evropské integraci v drtivé většině členských států.

Zadruhé by v určitou změnu kurzu mohla vyústit i změna v jednání unijních institucí v mezích stávajícího primárního práva. Představme si, že by instituce přestaly chrlit centralizační a ideologicky podbarvené předpisy, nebo ještě lépe začaly ve velkém rušit stávající předpisy a uvolňovat prostor pro vnitrostátní zákonodárce.

Zde ovšem narážíme na to, že rozhodovací procesy na úrovni EU jsou složité a zahrnují velmi mnoho aktérů. Rozhodování je v běžných případech kompromisem mezi názorem kvalifikované většiny členských států (který zprostředkovaně odráží vnitrostátní volby), názorem většiny europoslanců (zvolených v evropských volbách) a názorem Komise jakožto jmenovaného byrokratického orgánu, který má (až na výjimky) monopol legislativní iniciativy a de factoi právo veta, protože může svůj návrh stáhnout, pokud vidí, že by byl v rámci vyjednávání Rady a Evropského parlamentu změněn tak, jak se jí výsledný text nezamlouvá. Konečně mimořádně silné postavení má Soudní dvůr, který sebevědomě dotváří unijní právo a vstupuje do politického rozhodování na úrovni unijní i vnitrostátní. Takže ani v tomto případě nejsou změny snadnou záležitostí a závisí na posunu v názorech u širokého spektra článků.

Diskuse o budoucnosti EU-27

Už od dob neúspěchu euroústavy platí, že naděje na skutečnou reformu ožívají tehdy, když evropská integrace na své plavbě narazí na mělčinu. Nejnovější vzpruhu takto poskytlo britské referendum o vystoupení u Unie.

A tak se dostáváme k nynější diskusi o budoucnosti EU-27, která byla zahájena vedoucími představiteli členských států na konci června 2016 právě v návaznosti na osudové rozhodnutí Britů. Tento proces nazývaný také jako politická reflexenebo „Cesta do Sibiu“ – má vyvrcholit v době kolem voleb do Evropského parlamentu. Klíčovým okamžikem by měl být neformální summit v rumunském Sibiu 9. května 2019 a následná červnová Evropská rada.

Nu, během těch už skoro tří let diskuse na různých úrovních probíhala, hodně se mluvilo a psalo, přijímaly se deklarace, pořádaly se konzultace apod. Problémem je, že proces byl zcela v režii těch, kteří Unii do krizové situace dostali, popř. jejich ideových souputníků. Očekávat od Junckera, Timmermanse, Merkelové, Macrona a dalších svěží reformy, to jde hodně za hranice představivosti. Není tak divu, že jednotlivé kroky podniknuté v uplynulých měsících byly především názornou demonstrací a potvrzením hluboké moudrosti obsažené ve rčení Starého psa novým kouskům nenaučíš.

První studenou sprchou bylo již úvodní jednání vedoucích představitelů EU-27 k tomuto tématu na neformálním summitu v Bratislavě 16. září 2016. Předseda Evropské rady Donald Tusk sice ještě v předvečer setkání prohlašoval, že po britském referendu „jediná věc, která dává smysl, je mít střízlivé a brutálně upřímné hodnocení situace“ a volal po „realistické diagnóze důvodů brexitu“ s tím, že lídři musejí občany ujistit, že si z brexitu vzali ponaučení. Přijaté Bratislavské prohlášení a Bratislavský plán však nepřinesly ani náznak něčeho podobného.

Nejkritičtější výrok na adresu Unie a dosavadního vývoje integrace zde byl ten, že „EU není dokonalá“, přičemž hned následoval dovětek: „ale pro řešení nových výzev, jimž čelíme, je to nejlepší nástroj, který máme“. Jinak najdeme jen nepřímou kritiku typu: „Musíme zlepšit vzájemnou komunikaci – mezi členskými státy, s orgány EU, ale především s našimi občany. Měli bychom do našich rozhodnutí vnést více jasnosti. Hovořit srozumitelně a upřímně.“

Bláhové naděje na reformu mohla snad ještě povzbudit Bílá kniha o budoucnosti Evropy, kterou vydala Evropská komise začátkem března 2017, a která ještě alespoň předstírala existenci určitých alternativních scénářů vývoje. Pak už ovšem přišla nepřetržitá série zoufalství a beznaděje: Římské prohlášení, Junckerův Plán na vybudování jednotnější, silnější a demokratičtější Unie, Agenda lídrů, Evropský pilíř sociálních práv, Stálá strukturovaná spolupráce ve věcech obrany (PESCO).

Zajímavým prvkem celého procesu byla činnost pracovní skupiny pro subsidiaritu a proporcionalitu, kterou v lednu 2018 zřídil Juncker, a která měla mimo jiné bádat nad tím, jak lépe uplatňovat tyto zásady v práci institucí Unie, a v kterých oblastech by politické rozhodování mohlo být přeneseno zcela nebo zčásti na členské státy nebo definitivně navráceno do rukou členských států.

A co bylo výsledkem půlroční práce? Skupina konstatovala, že ve všech existujících oblastech činnosti EU je přidaná hodnota a že proto „neidentifikovala žádné pravomoci ve Smlouvě nebo oblasti politiky, které by měly být zcela nebo částečně znovu přeneseny na členské státy.“ Kromě toho pracovní skupina nabídla koncept „aktivní subsidiarity“, který ovšem není o nic méně mlhavý než sám stávající princip. Ve zprávě jsem se nedočetl nic moc nad rámec toho, že se všichni musí víc snažit a brát subsidiaritu opravdu vážně, a že mají používat jednotnou hodnotící mřížku.

Celkově je zřejmé, že „na cestě do Sibiu“ ke kýžené změně kurzu nedojde. Žádné reformy směrem k rozvolnění integračního celku nebudou, žádné pravomoci se z Bruselu nevrátí, arogance unijních mocipánů neustane, sny o evropském státu nevyprchají. Naopak, můžeme pozorovat, jak tyto negativní trendy nadále sílí. Ať už bude koncem jara proces zakončen jakkoli, dvěma určujícími liniemi tedy bude nadále pokračování centralizace a posun doleva. Mašina integrace znovu uhání ve vyjetých kolejích a nabírá rychlost.

Vývoj celého tříletého procesu reflexe je na delší vyprávění. Více dopodrobna se mu věnuji v článku, v jehož titulu stojí otázka „Kam směřuje diskuse o budoucnosti EU?“ – otázka, na kterou si už potom na konci může každý odpovědět sám.

Unie potřebuje skutečnou změnu

„Cesta do Sibiu“ tedy bude další promarněnou příležitostí a přinejlepším novou vlnou „reforem“ v pokřiveném slova smyslu. Žádná sebereflexe se nekoná. Tento výsledek je třeba přijmout s politováním, ne však s odevzdaností. Z prosazování skutečné reformy slevit nesmíme.

Nynější krize je naléhavým podnětem k přehod­nocení pomaastrichtského vývoje a k úvahám o zeštíhlení integračního projektu na oblasti, kde se v praxi osvědčil, tj. především na vnitřní trh. Je třeba zbavit se centralizačního nasměrování a ideologické zátěže.

Z konkrétních opatření, která by mohla být za tímto účelem uskutečněna, uveďme tyto:

•Měla by být opuštěna doktrína „stále užší unie“ a ambice vytvářet evropský stát (a globální velmoc); integrační celek by měl být pojat jako platforma pro flexibilní spolupráci podle aktuálních potřeb členských států.

•Systém by měl být založen na vícerychlostním modelu, kdy existuje určité společné jádro aktivit (kolem vnitřního trhu), kterého by se musely účastnit všechny členské státy, a dále nepovinná nadstavba. V rámci nadstavby by bylo např. možné přijímat fakultativní legislativu na principu „opt-in“, která bude vázat jen ty státy, které o to v jednotlivých případech projeví zájem.

•Pravomoci v rámci společného jádra aktivit by měly být dramaticky zredukovány. Takto vyklizené oblasti by měly být ponechány na dobrovolné spolupráci jednotlivých členských států v rámci nepovinné nadstavby nebo na základě mezinárodních smluv.

•Zbývající pravomoci v rámci společného jádra by měly být výrazně upřesněny.

•Hlasování kvalifikovanou většinou by se v rámci společného jádra mělo omezit na oblast vnitřního trhu, jinde by měla být pravidlem jednomyslnost. V oblasti nepovinné nadstavby by měly přijaté akty zavazovat jen ty státy, které o to dobrovolně projeví zájem.

•Legislativní pravomoci by měly být výlučně v rukou institucí reprezentujících členské státy, ne nadnárodních orgánů. Komise a Evropský parlament by měly být zrušeny.

•Výklad práva a dohled nad jeho dodržováním by měl být v rukou nepodjatých orgánů.

•Listina základních práv EU by měla být zrušena a právě tak Evropský pilíř sociálních práv. Unie by se měla propříště zcela zdržet zasahování do citlivých společenských otázek.

Podrobněji se možné reformě věnuji v článku Nástin možné zásadní přestavby Evropské unie - z pohledu právníka, který jsem sepsal těsně po britském referendu.

Závěrečné shrnutí

- Jakmile je v Unii řeč o reformách, většinou to nic dobrého nevěstí.

- Unie teoreticky reformovatelná je, prakticky je to v současné chvíli obtížně představitelné.

- Změna kurzu není v dohledu. „Cesta do Sibiu“ je další promarněnou příležitostí.

- Z prosazování skutečné reformy slevit nesmíme.

Autor: Tomáš Břicháček

Předneseno jako úvodní slovo na uzavřené diskusi k tématu reformovatelnosti Evropské unie dne 21. 3. 2019
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Jakým hrozbám od imigrantů čelí pracovníci azylových center?   
Pridal tk Pátek 26 duben 2019 - 04:10:33 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Proti pracovníkům rakouských detenčních center bylo za minulý rok imigranty spácháno 23 prokázaných trestných činů. Zdaleka ne všechny trestné činy se však podaří prokázat. Jakým rizikům a hrozbám od imigrantů tedy čelí pracovníci azylových center?

Imigranti používají hrozeb a násilí k vynucování si svých nejrůznějších požadavků. Chtějí jiné jídlo, ubytování, přístup k internetu, získat právo k pobytu apod. Personálu azylových center vyhrožují násilím, podřezáním, znásilněním, zabitím.

To jsou tedy adepti na azyl a naši budoucí spoluobčané. Kdyby to udělal našinec, dávno by šel sedět do vězení s přísným režimem, a ne že by si užíval luxusního azylového zaopatření.

Rakouská vláda má proto na stole návrh na screenování azylantů na jejich potenciální nebezpečnost. Na základě takto získané „prognózy nebezpečnosti“ by měli podléhat opatřením, která by snižovala ohrožení veřejné bezpečnosti.

Azylová politika tedy vědomě implantuje („integruje“) do společnosti kriminální živly. To je ovšem čirá diverzní rozvratná činnost, na které sotva mohou mít zájem domovští občané, ale spíše nějaká cizí mocnost. Nestojí za eurounijní azylovou a imigrační politikou nakonec Rusko? Anebo spíš zas jen ňákej blbec?

Zdroj: https://www.heute.at/politik/news/story/So-werden-Asylbetreuer-in-Oesterreich-von-Asylwerbern-bedroht-56919376
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Čínské námořnictvo varuje před francouzskou válečnou lodí v Tchajwanském průlivu   
Pridal tk Pátek 26 duben 2019 - 04:07:50 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
K dané situaci došlo po incidentu, kdy na konci minulého měsíce tchajwanské válečné letouny „vyhnaly“ dvě čínské stíhačky, které údajně letěly kolem námořních hranic v Tchajwanském průlivu.

Peking uvádí, že čínské námořnictvo varovalo francouzskou loď, která vplula do Tchajwanského průlivu na začátku tohoto měsíce. V prohlášení se dále uvádí, že Peking v souvislosti s tímto incidentem podal oficiální protest vůči Paříži.

Podle čínského ministerstva obrany měla francouzská válečná loď „nelegálně vplout do čínských teritoriálních vod“ dne 7. dubna.

Agentura Reuters přitom citovala zdroj z francouzského ministerstva obrany, který tvrdí, že francouzské námořnictvo „proplouvá Tchajwanským průlivem v průměru jednou za rok, a to bez jakéhokoliv incidentu či reakce“.

Došlo k tomu poté, co Ministerstvo národní obrany Tchaj-wanu oznámilo, že dvě čínské stíhačky J-11 překročily dne 31. března „střední linii“ Tchajwanského průlivu, což vedlo Tchaj-pej k tomu, aby vyslal několik letadel do vzduchu s cílem zachytit stíhačky.

I incident s francouzskou válečnou lodí dne 7. dubna se udál uprostřed pravidelného proplouvání lodí amerického námořnictva přes strategické námořní cesty. Na konci března 7. flotila amerického námořnictva v prohlášení uvedla, že vyslala námořní torpédoborec USS Curtis Wilbur a loď pobřežní stráže Bertolf do Tchajwanského průlivu.

V prohlášení se poukazuje na to, že lodě „v Tchajwanském průlivu ve dnech 24. – 25. března (místního času) prováděly rutinní přesun v souladu s mezinárodním právem“.

Mluvčí čínského ministerstva zahraničí Geng Shuang prohlásil, že Peking podal k Washingtonu stížnost ohledně plavby amerických válečných lodí.

Dodal, že Peking vyzývá USA, aby „ctily politiku „jedné Číny“ a tři společné čínsko-americké komuniké (o této otázce, pozn. red.)“. Také prý dodal, aby byly USA opatrné, pokud jde o tchajwanskou otázku, aby se zabránilo zhoršení vztahů mezi Pekingem a Washingtonem a ohrožení míru a stability v Tchajwanském průlivu.

USA posílily hlídkovací mise v Tchajwanském průlivu již v létě roku 2018. Na konci ledna roku 2019 tam Washington vyslal raketový torpédoborec USS McCampbell a tanker USNS Walter S. Diehl, aby zde „demonstroval závazek USA o svobodném a otevřeném Indo-Pacifiku. V prohlášení to uvedl mluvčí amerického pacifického loďstva poručík Tim Gorman.

K plavbě amerických válečných lodí došlo na pozadí pokračujícího napětí mezi Washingtonem a Pekingem, jelikož jsou obě strany stále zapojeny do procesu jednání o obchodní dohodě.

Tchajwanský průliv odděluje Tchaj-wan od pevninské části Číny. Peking považuje Tchaj-wan za součást Číny. Vztahy mezi oběma stranami byly přerušeny v roce 1949 poté, co zbytky sil Čankajšeka po porážce na pevnině uprchly na ostrov. V 80. letech minulého století byly vztahy částečně obnoveny.

Zdroj: Agentura Reuters, Sputnik


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Macron navrhl zmenšení Schengenského prostoru   
Pridal tk Pátek 26 duben 2019 - 04:04:58 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Schengenskou dohodu je zapotřebí přezkoumat a možná, že je nutné z ní i vyloučit několik zemí. Na velké tiskové konferenci to uvedl francouzský prezident Emmanuel Macron.

„Lidé se stále drží i navzdory svým hranicím. Opravdu věřím v otevřené vlastenectví, ve Francii, která bude zářit na mezinárodní scéně. Abyste však byli otevření, musíte mít hranice. Pokud chcete přijímat, potřebujete dům. To znamená, že potřebujete hranice, potřebujete pravidla,“ prohlásil francouzský vůdce.

Prezident také dodal, že „se dnes vše nedaří tak, jak by mělo“ a že Schengenská dohoda již nefunguje.

Emmanuel Macron dále zdůraznil, že rozvojová a migrační politika musí být „zcela restrukturalizovány“.

V souvislosti s tím hlava státu vyzvala k reformě Schengenské dohody založené na myšlence, že Evropa musí chránit své hranice. Zároveň nevyloučil, že země, které to odmítnou udělat, mohou skončit mimo schengenskou zónu.

V období od 15. ledna do 15. března se ve Francii konaly národní debaty. Ty inicioval právě tamní prezident v reakci na demonstrace tzv. hnutí žlutých vest.

Proslov francouzského prezidenta Macrona k lidu ohledně výsledků těchto debat měl proběhnout dne 15. dubna, ale musel být odložen kvůli požáru v pařížské katedrále Notre-Dame.

Zdroj: https://sptnkne.ws/mrts


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



GRU: USA chtějí změnit moc ve Venezuele rukama Kolumbie   
Pridal tk Pátek 26 duben 2019 - 04:00:57 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Washington plánuje změnu vlády ve Venezuele pomocí Kolumbie, řekl náčelník Hlavní správy rozvědky Generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace (GRU), viceadmirál Igor Kosťukov.

„Podvratná činnost USA proti Bolívarovské republice pokračuje. Jsou vytvářeny různé varianty svržení chavistické vlády počínaje vytvořením podmínek k růstu protestních nálad s jejich následující transformací do sociálního výbuchu až po realizaci silových scénářů vůči Caracasu,“ řekl na Moskevské konferenci o mezinárodní bezpečnosti.

Podle názoru náčelníka GRU chtějí USA organizovat vpád „rukama spojenců“, jelikož se obávají zapojit svou armádu.

Dochází tak k vytváření nezákonných ozbrojených útvarů, k nimž patří venezuelští dezertéři, členové zločineckých skupin zemí Střední Ameriky a kolumbijských povstaleckých oddílů. Kosťukov zdůraznil, že tyto síly se již zúčastnily útoků na objekty venezuelské infrastruktury. Washington však neznepokojuje skutečnost, že především mohou utrpět civilní občané, dodal.

Jak sdělil náčelník GRU, USA každý rok vydávají až jednu a půl miliardy dolarů na zvyšování vlivu v Latinské Americe.

„Spojenými státy prováděná ,amerikocentristická’ zahraniční politika na západní polokouli je hlavním ohrožením bezpečnosti v Latinské Americe. Výsledky této destabilizující činnosti Washingtonu jsme už mohli vidět v Afghánistánu, v Iráku, v Sýrii a Libyi,“ dodal viceadmirál.

Pokus o státní převrat ve Venezuele

Masové akce ve Venezuele byly zahájeny 21. ledna. Na vlně protestů se Guaidó prohlásil za dočasného prezidenta na období činnosti prozatímní vlády. USA a řada dalších zemí ho uznaly. Maduro ho nazval loutkou USA. Rusko, Čína a řada dalších zemí podpořily Madura jako zákonného prezidenta Venezuely. V Moskvě označili „prezidentský status“ Guaida za neexistující.

Zdroj: https://sptnkne.ws/mrtq


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Hledat Info kuryr
Novinky pro 2019
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.2957 sec,0.1325 z toho dotazů.Dotazů v DB:17. Použitá paměť:1,376kB