Pondělí 16 prosinec 2019
Jak bydlí vězni podezřelí ze spojení s IS. Jsou mezi nimi i Evropané. Unikátní záběry přímo z cely   
Pridal tk Pondělí 16 prosinec 2019 - 15:10:33 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Tisíce mužů podezřelých ve spojení s Islámským státem (IS, dříve ISIL/ISIS), čekají na soud v centrální věznici v Hasace v severovýchodní Sýrii.

Nyní je věznice pod řízením Syrských demokratických sil. Vzácné záběry z vězení ukazují vězně v oranžových kombinézách sedící na matracích v přeplněných celách, zatímco je stráže SDS hlídají.

Podle slov jednoho z vězňů Abda Alrahmana, který byl zadržený v Iráku, mu stráže dovolily v cele malovat.

„Tento obraz je o mysli zajatce, zde černá barva zobrazuje temnotu,“ popisuje jeden ze svých obrazů. „Tady chce osvobodit sám sebe, ale nemůže se dostat ke klíči a potřebuje pomoc, stejně jako jsem tu uvězněn a SDS mi pomohli, dali mi toto vybavení, abych mohl malovat.

Podle informací vedení se ve vězení nachází asi 5 000 zadržených osob z 54 zemí, z nichž někteří jsou teenageři.

Hasaka, ve které je centrální vězení, a další vězení v severovýchodní Sýrii jsou předmětem sporu mezi Washingtonem a EU, které musí najít řešení ohledně vězňů pocházejících z Evropy. Podle Pentagonu je tam zhruba 10 000 vězňů, asi 8 000 jsou z Iráku a Sýrie. Ačkoliv Ministerstvo zahraničí USA odmítá říci, kolik jich je z Evropy, odhaduje se, že podle některých zpráv jich jsou stovky.


Zdroj: https://sptnkne.ws/AGKw
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Asad obvinil USA z prodeje ropy ze syrských ložisek   
Pridal tk Pondělí 16 prosinec 2019 - 15:00:55 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Syrský prezident Bašár Asad prohlásil, že USA prodávají Turecku ropu ze syrských ložisek, které obsadily. Ankara je tedy spolupachatelkou Washingtonu.

V rozhovoru pro čínskou televizi Phoenix Asad řekl, že tato ložiska byla dříve obsazena teroristy Džabhát an-Nusry a pak Islámským státem.

„Když tam přišel IS a stáhl Nusru, přesněji řečeno se IS spojil s Nusrou, začaly tuto ropu krást a prodávat. Komu? Prodej šel přes Turecko. Nyní USA kradou ropu a prodávají ji Turecku. Turecko je spolupachatel, pro něj to není žádný problém, Turecko je schopné všeho,“ prohlásil Asad.

Poznamenal, že Turecko i předtím hrálo bezprostřední úlohu v nákupu ropy od teroristů, a teď ji kupuje od Washingtonu.

Stažení amerických vojsk. Jaký je jejich skutečný počet v Sýrii?

Prezident Asad má za to, že se v Sýrii nachází několik tisíc amerických vojáků, a nikoli stovky, jak tvrdí samotné USA. Řekl to v interview pro čínskou televizi Phoenix.

Američtí politici neuvádějí skutečný počet a mluví o stovkách vojáků, aby nepobouřili pacifisty, o několika tisících zase mluví proto, aby „obšťastnili“ vojenskou lobby.

„Americký režim se ve válce opírá do značné míry o soukromé vojenské společnosti, jako je Blackwater. Takže mají-li skutečně v Sýrii několik stovek vojáků, mají ještě několik tisíc, a možná i desítky tisíc civilistů, jež pracují pro tyto společnosti a válčí v Sýrii. Proto je těžké uvést přesné číslo, ale je to určitě několik tisíc lidí,“ prohlásil Asad.

Předseda Spojeného výboru náčelníků štábů Ozbrojených sil USA generál Mark Milly dříve sdělil, že v Sýrii zůstane 500-600 amerických vojenských příslušníků.

Prezident USA Donald Trump stáhl kvůli turecké operaci na severovýchodě Sýrie z tohoto regionu větší část amerických vojsk. Američtí vojáci zůstali v nevelkém počtu na jihu země a na východě, kde podle Pentagonu pomáhají místním kurdským oddílům střežit ropná ložiska.

USA a jejich spojenci provádějí v Sýrii a Iráku od roku 2014 vojenskou operaci proti IS (zakázaná v RF), přičemž v Sýrii působí bez povolení vlády této země.

Zdroj: https://sptnkne.ws/AG9g

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Ministerstvo školství zvažuje úpravu školních učebnic dějepisu na základě usnesení Evropského parlamentu o evropské paměti...   
Pridal tk Pondělí 16 prosinec 2019 - 08:11:19 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Ministerstvo školství zvažuje úpravu školních učebnic dějepisu na základě usnesení Evropského parlamentu o evropské paměti, které označuje za příčinu vypuknutí II. sv války nikoliv německou agresi a útok Wehrmachtu na Polsko 1. září 1939, ale podpis německo-sovětské smlouvy Molotov-Ribbentrop o 8 dní dříve! Všechno teď má v rukou Babišova vláda, jestli znění evropského usnesení odsouhlasí a připojí se k němu! Pokud k tomu dojde, změny školních učebnic budou mít zelenou a II. sv. válka se bude vyučovat jako společná agrese Německa a Sovětského svazu!

Počátkem tohoto roku jste určitě zaregistrovali, že šéf BIS Michal Koudelka se nezvykle ostře začal zajímat o školní učebnice dějepisu a literatury v českých školách. Ve výroční zprávě totiž BIS upozornila na to, že české školní učebnice i celých 30 let po Sametu stále obsahují ruský narativ a sovětský výklad dějin v Evropě. Poté následovala schůzka ministra školství Roberta Plagy s Michalem Koudelkou, kde o celé věci diskutovali. Přestože ministerstvo školství odmítlo zasahování české kontrarozvědky do učebních osnov na českých školách, ministerstvo školství připustilo, že již delší dobu pracuje při ministerstvu tzv. pracovní skupina, která nejen schvaluje, ale i navrhuje a připomínkuje obsahy školních učebnic. Rovněž zaznělo, že ke změnám učebnic se přistupuje na základě konsenzu odborníků, dějepisců, historiků a dalších znalců, kteří opravdu změnu učebnic prý chystají. A my už víme v redakci, jak to bude.

Včera jsme dostali do redakce výbušnou informaci z okolí ministerstva školství, že by nás to prý mohlo zajímat. V minulých dnech se totiž měla tato pracovní skupina zabývat právě otázkou úpravy a korekcí tzv. výkladové části učebnic dějepisu s ohledem na výkladový rámec pro učitele dějepisu, jakým způsobem mají vykládat příčiny vzniku II. sv. války. A právě na této schůzce skupiny zazněly názory, že situace se v této otázce zásadně změnila v porovnání s počátkem tohoto roku, kdy zazněly ony výroky BIS ve výroční zprávě.

Podle těchto informací pohled odborníků se změnil v tom, že v září tohoto roku došlo v Evropském parlamentu k přijetí Usnesení Evropského parlamentu o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy. Jak už jsme přinesli informaci i my na Aeronetu, z českých europoslanců proti tomuto skandálnímu usnesení, které za viníky vypuknutí II. sv. války označuje Německo a Sovětský svaz společně, hlasoval pouze jeden jediný český zástupce, europoslankyně za KSČM Kateřina Konečná. Dokonce i oba europoslanci za SPD, tedy Ivan David a Hynek Blaško, hlasovali pro toto usnesení. A důsledek je strašlivý.

Ministerstvo školství chystá nové učebnice, které v souladu s usnesením Evropského parlamentu označí za spoluviníka vypuknutí II. sv. války i Sovětský svaz

Možná to ani netušíte, ale náš redakční zdroj nás upozornil, že pod záštitou ministerstva pracuje velmi silná lobbistická pracovní skupina, která se jmenuje Česko-německá pracovní skupina pro učebnice dějepisu. O této skupině se občas a sem tam dočtete i na webu MŠMT. A právě členové této pracovní skupiny prý usilují o to, aby došlo ke změně výkladové části o vzniku II. sv. války, aby se děti a mládež v českých školách učila, že II. sv. války vypukla na základě písemné smlouvy mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem dne 23. srpna 1939 v Moskvě, která vešla do historie jako smlouva o neútočení Molotov-Ribbentrop. Ta ve svém utajeném dodatku obsahovala dohodu, že Německo a Sovětský svaz naplní vizi a návrh bývalého ministra zahraničí Velké Británie, lorda George Curzona, na původně navrhované hraniční uspořádání Polska po 1. sv. válce do podoby, v jaké se přibližně nachází Polsko dnes.

Polsko totiž po 1. sv. válce odmítlo přistoupit na britské návrhy, aby se stáhlo z Běloruska a území Haliče na Ukrajině, kde toto území mělo připadnout Sovětskému svazu. Tady je třeba si uvědomit, že tento požadavek Londýna pocházel z Domu Rothschild, který zafinancoval a zorganizoval v roce 1917 v carském Rusku státní převrat. Na území Haliče a Běloruska byla obrovská početní menšina Židů a Dům Rothschild požadoval, aby byli pod kontrolou Moskvy a tedy Sovětského svazu a Leninových sovětů. Jenže, Polsko to odmítlo a pokračovalo v okupaci Haliče a západní části Běloruska až do počátku II. světové války. Poláci se chovali k Židům strašně, jejich antisemitismus dalece přesahoval antisemitismus v Německu a právě v meziválečném období mnoho haličských Židů utíkalo ze strachu z Poláků do Československa, ale rovněž i do Palestiny a ti zámožnější do USA. Poláci nenáviděli Židy způsobem, že i mnozí esesáci za války byli zhrozeni zvěrstvy, které polští kolaboranti páchali na židovských uprchlících, kterým se podařilo utéct z transportů a z ghett.

Za vytyčením současných polských hranic stál v roce 1919 britský ministr zahraničí, vysokostupňový zednář a člověk dosazený do funkce Rothschildovou rodinou

Nelze se proto divit, že na Haliči a v Bělorusku od 14. září 1939, kdy sovětská vojska začala obsazovat Halič a západní část Běloruska, vítali místní lidé sovětské vojáky jako osvoboditele od polské okupace. Sovětská armáda se zastavila na Curzonově linii, kterou v roce 1919 navrhl právě Rothschildův britský ministr zahraničí a vysokostupňový zednář Lord George Nathaniel Curzon, 1st Marquess Curzon of Kedleston. Ještě než pokročíme dál, musíme si vysvětlit, proč Dům Rothschild usiloval o to, aby Židé na Ukrajině a v Bělorusku byli pod kontrolou Sovětského svazu. Rothschildové totiž chtěli ruské Židy kompletně obrat o veškeré jejich majetky. Byla to drsnější obdoba pozdější smlouvy Haavara v Německu.

Leninovy sověty a tajná služba Čeka Felixe Džeržinského konfiskovaly nejen majetky ruských šlechticů, ale především ruských Židů. Něco takového nebylo nikde na západě možné a přípustné, ani právě v Polsku, kde polští Židé disponovali obrovskými majetky, které potřebovala polská vláda pro sebe. To bylo pro Rothschildy nepřípustné, a proto vznikla Curzonova linie v roce 1919 a tito Židé na územích okupovaných Polskem se měli dostat do sféry vlivu SSSR a Leninových kohort. A právě proto spojenecká Velká Británie nakonec Poláky zradila úplně stejně, jako zradila Československo o rok dříve a nepřišla Polsku na pomoc v září 1939, a to na příkaz Domu Rothschild, který už dávno v té době ovládal v Londýně celé ministerstvo zahraničí a skrze peníze i ministerstvo obrany a britský zbrojní rozpočet. Byl to trest Polákům za to, že se v roce 1919 postavili proti Rotchschildovu ministrovi zahraničí, lordu Curzonovi. Ale vraťme se ještě zpátky do SSSR o celých 15 let.

V roce 1924 došlo z pohledu Rotshchildů k nečekané komplikaci, která nakonec vedla ke II. světové válce. Kdyby Vladimir Iljič Lenin žil dlouhá léta a dožil se požehnaného věku, II. světová válka by nikdy nevypukla. Leninovy sověty by totiž celé širé a rozlehlé Rusko postupně rozprodaly britským bankám, tedy Rothschildům. Probíhaly by procesy rozprodeje půdy, těžebních zdrojů, surovin, dřeva, plynu, ropy, všechno by proudilo směrem na západ a SSSR by si půjčoval peníze, naproti dluhům, úvěrům, a západní banky by se dostávaly k sovětským zdrojům. Celý Sovětský svaz měl skončit ve výprodeji, jako dnes postupně končí Ukrajina a desítky rozvojových zemí světa, kde místním vládám a lidu už nepatří vůbec nic, všechno je zastaveno naproti nesplatitelným úvěrům od britských a amerických, tedy ve všech případech židovských bank. Ta komplikace pro Rothschildy přišla nečekaně 21. ledna 1924.

Leninova smrt v roce 1924 rozhodla o vypuknutí nové světové války v předstihu 15 let

Ve věku nedožitých 54 let umírá vůdce SSSR Vladimir Iljič Lenin a v Londýně i v Moskvě nastává chaos. Sovětský proletář umírá na mozkovou příhodu a celý Sovětský svaz najednou hledá nástupce. Logickým nástupcem z vůle Domu Rothschild se má stát žid a pravá Leninova ruka, Leiba Ben David Bronstein, který si změnil své židovské křestní jméno nejprve na slovanské Lev, poté vypustil Ben (syn), poté židovské jméno po otci David přechýlil na Davidovič a nakonec si změnil i příjmení na gójské a polandizované příjmení Trockij. Leiba Bronstein však byl odhalen.

V divokém chaosu o uchopení moci po zemřelém Leninovi se nejlépe zorientoval Josif Džugašvili, který si také změnil příjmení, na Stalin. Právě Stalin na schůzi Sovětů v Moskvě obvinil Trockého ze spiknutí proti sovětskému proletariátu a z práce pro zahraniční nepřátele revoluce, tedy z práce pro Dům Rothschild. Leiba Bronstein sice má na své straně zpočátku podporu, ale postupně ji ztrácí. Novým vůdcem se stává Josif Stalin a přestože se Bronstein snaží Stalinovu pozici ve straně podkopávat, v lednu 1928 je všemu konec a je vyhnán do Kazachstánu do exilu a ani to nestačí, o rok později odjíždí do zahraničního exilu v Turecku. Odtamtud zamíří za moře a usadí se nakonec v Mexiku v hlavním městě, kde je v srpnu 1940 zavražděn na Stalinův příkaz.

O tom, že vypukne II. světové válka, bylo tím pádem rozhodnuto v okamžiku, kdy v roce 1929 byl Leiba Bronstein vyhnán ze Sovětského svazu a Domu Rothschild začalo být jasné, že původní grandiózní plán na privatizaci zdrojů Ruska pomocí zafinancované barevné revoluce z roku 1917 a za pomoci lidí na výplatní pásce Rothschildů definitivně selhal. K moci v SSSR se dostal Josif Stalin, který nejen šel tvrdě po sionistech a agentech západu v SSSR, tedy po lidech napojených na Dům Rothschild, ale co je nejhorší, že Sovětský svaz pod Stalinovým vedením začal ekonomicky nebezpečně růst.

Stalin namísto toho, aby prožral vlastní půdu a zdroje SSSR pod nohama a půjčoval si peníze od židovských bank na západě, tak místo toho začal stavět továrny, železnice, silnice, elektrárny, začal industrializovat celý a do té doby zaostalý Sovětský svaz. Pokud by to pokračovalo, sovětský model by mohl ohrozit světový řád, který je založený na principu centrálních bank, které jsou drženy v soukromých rukách židů. A proto bylo rozhodnuto, že Josif Stalin musí být zničen a Rusko obsazeno vojensky. Rothschildové nemuseli nikoho dlouho hledat, kdo povede další válku proti SSSR. Našli totiž v Rothschildově příbuzenstvu jistého malíře pokojů, Adolfa Hitlera. Více se o tomto příbuzenském poměru rozepisuji v mé nové knize.

Rothschildové se definitivně rozhodli pro zafinancování nové světové války po vyhnání Leiby Bronsteina ze Sovětského svazu

Od roku 1929, tedy od stejného roku, kdy Leiba Bronstein byl vyhnán ze Sovětského svazu, začala pařížská pobočka Rothschildovy banky sypat německé NSDAP takové objemy peněz, že o pouhé 4 roky později Adolf Hitler v Německu s přehledem vyhrává volby a stává se kancléřem. Okamžitě začíná zbrojit a jeho ministr propagandy Joseph Goebbels pronáší o Sovětském svazu a o bolševismu památná slova, že pokud bolševismus uchvátí Evropu, celé národy zahynou

Tažení německého Wehrmachtu do SSSR v roce 1941 tak bylo cestou, jak se dostat opět a znovu ke zdrojům v SSSR, ke kterým se nepodařilo sionistům a Domu Rothschild dostat pomocí Lenina, který si dovolil v roce 1924 předčasně zemřít a tím zkazit naprosto veškeré plány na rozprodej a privatizaci a zadlužení celého SSSR. Sionistům se to nepodařilo ale ani napodruhé, Německo bylo poraženo i ve druhé světové válce. A tak v roce 1989 přišel 3. pokus, pád sovětské moci v Evropě a posléze i pád SSSR, po kterém následovalo dosazení nového Lenina k moci, tedy Borise Jelcina, který nastartoval v Rusku to, co bylo sionisty v Londýně plánováno již v roce 1917. Rusko začalo být pod Jelcinem zadlužováno, rozprodáváno, armáda likvidována, děti ve školách reporgramovány a degenerovány.

Jenže, ani tento plán sionistům nevyšel. Došlo k opakování situace se smrtí Lenina v roce 1924, i když nikdo neumřel. Boris Jelcin se totiž upil k smrti a jeho játra to nevydržela a náročná léčba neumožňovala výkon prezidentské funkce. Takže už 8 let před svojí smrtí rezignoval na funkci ruského prezidenta a šéf Evropského židovského kongresu Lev Leviev mu přivedl v srpnu 1999 ukázat do Kremlu jeho nástupce. Tím vyvoleným byl Vladimir Putin, bývalý rozvědčík KGB a navíc s židovským původem po matce.

Byl dosazen k moci aby ochránil ruské Židy a jejich majetky, které pod Borisem Jelcinem byly rozprodávány do zahraničí namísto toho, aby je Boris Jelcin nabídl ruským Židům, z nichž mnozí v té době už dávno v Rusku nebydleli a měli sídla v Izraeli. A to se neodpouští, protože ochranou ruských Židů a jejich majetků v Rusku provádí Vladimir Putin ty samé kroky proti Domu Rothschild a proti sionistům, jaké prováděl od roku 1924 v SSSR Josif Stalin. Byl to právě Stalin, který namísto spolupráce se sionisty a Domem Rothschild zapojil ruské Židy do budování SSSR, do vývoje zbraní, jaderné bomby, matematiky, chemie atd. Nebylo tajemstvím, že celá Sovětská akademie věd byla za Stalina odshora dolů zastoupena prakticky jen ruskými Židy.

Vladimira Putina přivedl do Kremlu v srpnu roku 1999 ukázat opilému Jelcinovi šéf Evropského židovského kongresu Lev Leviev se slovy: “Tohle je tvůj nástupce, Borisi Nikolajeviči…”

Takže, k čemu došlo po nastoupení Vladimira Putina k moci? No, už je zase v Rusku u moci někdo, kdo tam podle názoru sionistů a Domu Rothschild nemá co pohledávat a je třeba ho odstranit. A protože ruský lid Vladimira Putina miluje stejně, jako miloval Josifa Stalina, tak jaká jiná možnost zůstává? Pouze a zase jenom válka s Ruskem. A to, že západní vojska zatím do Ruska nevtrhla, to je jenom díky jaderným zbraním. Jenže ostatní zbraně už jsou proti Rusku použity, obchodní sankce, sankce na představitele vlády a parlamentu, sankce proti sportovcům, nekonečné zpravodajské hry proti Rusku, mediální válka a útoky novinářů proti Rusku, USA vypovídají Rusku smlouvu o zákazu raket středního doletu, Američané do Evropy nasunují vojáky, nové zbraně, v blízké době i nové rakety, v americkém kongresu leží návrh zákona na obvinění Ruska jako země, která podporuje terorismus. To je prostě válka se vším všudy, pouze zatím nestoupla noha západního vojáka na ruskou půdu, zatím. A proč tak dlouhé vysvětlení o Rusku v článku o českých učebnicích?

Protože součástí této války je i vymazání pamětí národů na to, kdo zaplatil a zafinancoval vzestup Adolfa Hitlera v Německu k moci. Kdo mu platil volební kampaň, kdo poskytoval německým zbrojním firmám ve 30. letech obrovské úvěry z pařížské Rothschildovy banky, kdo financoval německou vládu i v době, kdy už platily Norimberské zákony proti Židům a kdo poskytoval peníze Wehrmachtu i v době, kdy německá armáda dobývala Francii. Skutečným důvodem vypuknutí II. sv. války byla smrt V. I. Lenina v roce 1924, který zemřel a nenaplnil tak úkoly a zadání, se kterými ho Rothschild v roce 1917 vyslal s balíkem peněz do Ruska udělat revoluci.

To je celé tajemství o tom, proč museli Rothschildové najít jistého levobočka a malíře pokojů, aby se postavil do čela tažení do Ruska. A když naivní a stupidní Rudolf Hess v květnu 1941 odletěl do Velké Británie a chtěl s Rothschildy vyjednávat o dalších penězích pro Říši, byl místo toho zatčen a do smrti držen na samotce ve věznici Spandau, aby nemohl s nikým mluvit, proč odletěl do Velké Británie v roce 1941 a kdo financoval úvěry a penězi celou III. Říši, a to s jediným cílem, aby Hitlerova německá armáda obsadila celou Evropu a hlavně SSSR.

Usnesení Evropského parlamentu se promítne do znění českých školních učebnic dějepisu. Tak to abychom “našim” europoslancům “poděkovali” za práci, ne?

Takže dnešní válka proti Rusku, která má zatím studenou podobu, se má vést i na 1. prioritě a pomoci tomu má přepisování školních učebnic. Dosud to nebylo v ČR možné, protože neexistoval žádný historický důvod pro tvrzení, že Sovětský svaz rozpoutal II. sv. válku společně v partnerství s Německem. Jenže od září tohoto roku je to celé jinak, protože zde existuje přijaté usnesení Evropského parlamentu o paměti evropských národů a všichni čeští europoslanci, s výjimkou Kateřiny Konečné z KSČM, pro toto usnesení hlasovali. Tohle je historický přešlap SPD, který vstoupí do dějin. To byla katastrofální chyba. A pokud Babišova vláda toto usnesení přijme za své a nevznese proti němu námitku, potom ani pracovní skupina při ministerstvu školství nebude moci tuto situaci ignorovat a bude muset změnu historického pohledu EU na viníky vypuknutí II. sv. války zanést i do českých školních učebnic. A nemůžeme se tomu divit, když pod patronátem MŠMT existuje dokonce česko-německá pracovní skupina pro učebnice dějepisu.

To máte pravdu. Kdyby tady těch 2,5 milionu československých občanů německé národnosti zůstalo, komunisti by v roce 1946 nevyhráli volby a pro možnosti bolševického puče by to byla sbevražda. Každý máme holt jiné priority.

— Miroslav Kalousek (@kalousekm) December 14, 2019


Podle našeho zdroje už toto usnesení Evropského parlamentu má podporu napříč českými politickými stranami, včetně SPD, jejíž europoslanci se tak neuváženě k usnesení připojili. Miroslav Kalousek včera v sobotu na Twitteru napsal, že kdyby po roce 1945 nebylo ze Sudet odsunuto 2,5 milionu Němců, tak by komunisté v roce 1946 nevyhráli volby a v roce 1948 by neprovedli státní převrat. A na tento tweet reagoval europoslanec za ODS Jan Zahradil, že přece nelze bránit demokracii těmi, kteří se před koncem války hlásili k Hitlerovi. Nacisté a komunisté prý spolupracovali na začátku války, což prý podle Zahradila potvrdil i Evropský parlament. No, a právě tato poznámka ukazuje, jak je toto usnesení Evropského parlamentu v praxi používáno v argumentační rovině jako fakt, že obecně komunisté, i ti čeští, spolupracovali na začátku války s Hitlerem.

Z debaty ve vlákně: @kalousekm⁩ se domnívá, že naši poválečnou demokracii by zachránili ti, kdo se jen pár let předtím masově hlásili k Hitlerovi. Já nikoliv. Naivní představa, víme-li, že nacisté a komunisté byli ještě začátkem války spojenci (což ostatně konstatoval i #EP). pic.twitter.com/KttAtM8iCb

— Jan Zahradil (@ZahradilJan) December 14, 2019


Panu Zahradilovi asi šplouchá na maják, protože těžko mohli být čeští komunisté na začátku války v září 1939 spojenci s Německem, když od 15. března 1939 na území Protektorátu probíhaly razie a Gestapo zatýkalo funkcionáře KSČ, kteří se nestačili ukrýt nebo uprchnout do Sovětského svazu. Pakt Molotov-Ribbentrop neměl s vypuknutím války nic společného, Německo tímto aktem oznamovalo Sovětskému svazu, že ozbrojené síly III. Říše obsadí Polsko s tím, že Berlín bude respektovat stanovisko britského ministerstva zahraničí z roku 1919 a německá armáda se zastaví na Curzonově linii a nepůjde o útok na SSSR, ani na jeho území, které mu patří podle britského závěrečného protokolu ve Versailles z roku 1919, tedy za Curzonovou linií.

Sovětský svaz toto memorandum přijal jako naplnění poválečného uspořádání v Evropě po roce 1918. Paradoxem ovšem je, že o Curzonovu linii usilovali Rothschildové kvůli Židům, aby se dostali pod kontrolu Leninových Sovětů a nikoliv Stalinových, taková drobnost a drsná ironie. V roce 1939 dávno po smrti Lenina již neměla pro Rothschildy Curzonova linie význam ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o nové válce a o novém válečném tažení do SSSR.

Šéf kontrarozvědky nařídil v lednu přepsání učebnic a Evropský parlament mu v září svým usnesením šel na ruku, a to i zásluhou dvou poslanců SPD, to prostě nevymyslíš

Takže, čeho jsme svědky tento rok? V lednu tohoto roku šéf BIS Michal Koudelka vyzval k přepisování učebnic, že prý obsahují ruský výklad dějin. V září evropský parlament odsouhlasí, a to i hlasy všech českých europoslanců, s jedinou výjimkou, usnesení o evropské paměti, které nově označuje za viníky vypuknutí II. sv. války dvě země, nacistické Německo a Sovětský svaz. O měsíc později starosta Prahy 6 Ondřej Kolář vyzve k odstranění sochy maršála Koněva a o další měsíc později starosta městské části Řeporyje v Praze Pavel Novotný prosadí a v zastupitelstvu odhlasuje výstavbu pomníku Vlasovců, kolaborantům s nacisty a Wehrmachtem, kteří změnili strany 6. května v poledne, tedy jeden a půl dne před koncem války.

A nově se ukazuje, že už od roku 2011 stojí v Jizerských horách památník sudetských Němců, kteří narukovali do Wehrmachtu a zemřeli v Sovětském svazu na Východní frontě. A na konci roku se najednou objevuje informace, že česko-německá pracovní skupina pro učebnice dějepisu tlačí na implementaci usnesení Evropského parlamentu o paměti evropských národů do českých školních učebnic. Takže, čemu se divíte, že české soudy najednou vrací majetky vdovám po německých vojácích Wehrmachtu a členech Abwehrstelle? Čemu se divíte, že Miroslav Kalousek lituje, že kdyby nebyli odsunuti Sudeťáci v roce 1945, že by se naší zemi vedlo lépe a komunisté by se nedostali k moci?

Však i Pavel Novotný napsal na svůj Twitter, že II. sv. válku rozpoutali “ruský šmejdi” a doba prý byla taková, že každý nosil uniformu SS. Každý, kdo bojuje proti ruským švábům, je prý hrdina, napsal Pavel Novotný na svůj Twitter. O kauze jsme psali zde: https://aeronet.cz/news/video-pavel-novotny-to-dokazal-v-rusku-rozdmychal-mohutne-proticeske-nalady-objevuji-se-prvni-utoky-proti-ceskym-turistum-v-moskve-provokater-pavel-novotny-vyprovokoval-zirinovskeho/ Jak se ukazuje, usnesení Evropského parlamentu sice není závazné, ale to nebrání jeho implementaci do českých školních učebnic. KSČM vyzvala včera vládu, aby vyjádřila s usnesením v EU parlamentu nesouhlas, ale mám obavy, že tyto požadavky komunistů nebudou vyslyšeny. Nedovedu si představit, že ve chvíli, kdy Andrej Babiš válčí s Evropskou komisí kvůli auditu čerpání dotací pro Agrofert, bude jeho vláda přijímat usnesení odsuzující stanovisko Evropského parlamentu, nota bene svých vlastní europoslanců za Hnutí Ano, kteří pro usnesení v EU parlamentu hlasovali úplně stejně jako všichni ostatní, právě až na ty výjimky.

-VK-
Šéfredaktor AE News


Zdroj: https://aeronet.cz/

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Co je „předsudečná nenávist“ a jak se bránit proti cenzuře   
Pridal tk Pondělí 16 prosinec 2019 - 07:19:18 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Je symbolické, že v roce, kdy se slaví třicet let od tzv. sametové „revoluce“ přichází ministerstvo vnitra s programem, který nás vrací do dob tuhé normalizace, a to s programem jak trestat lidi za jejich politické názory a přesvědčení. V trestním zákoníku, zákon č. 40/2009 Sb. máme již delší dobu několik paragrafů, které jsou z ústavního hlediska velice sporné a podle mého názoru by v „demokratickém a právním“ státě být vůbec neměly.

Jsou to tyto trestné činy:

§ 355 Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob
§ 356 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod
§ 403 Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka
§ 404 Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
§ 405 Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia

Pro vysvětlení 403 a 404 se týkají německého nacismu, § 405 nacistické genocidy Židů. Použití těchto paragrafů na propagaci jiných hnutí „směřující k potlačení práv a svobod člověka“ nebo jiných genocid spáchaných v minulosti není sice teoreticky vyloučeno, ale v praxi k tomu, pokud vím, nikdy nedošlo. Naopak § 355 a 356 se dá vykládat velmi široce. Na stránce, ze které jsou i ostatní zdroje uvedené v článku najdete několik příkladů, za jaké výroky se lidé dostali před soud podle § 355 nebo 356 trest. zákoníku:

„Cikáni jsou jako medúzy – otravní a k ničemu.“ FB komentář v diskuzi o imigrantech: „Měli tu rodinu pozabíjet, však co kurva. Nějaký muslim, koho to zajímá? Postřílet je do jednoho.“ Nebo „Je to odpad, má to v genech. Bude se jen dál množit, kolik takovej negr bude mít za 25 let potomků. Takže za mě, dupnout na krk.“

Tyto případy nakonec skončily podmínečným zastavením trestního řízení (pozn. to neznamená podmíněné odsouzení, ale to, že když obviněný určitou dobu např. jeden rok nespáchá žádný jiný trestný čin, řízení skončí a obviněný vyvázne bez trestu).

V jiném případě kdosi napsal: „Cikáni žije se vám dobře z našich daní? Hitlera na vás kurvy černé.“ Byl mu uložen peněžitý trest ve výši 20.000 Kč. V tomto případě byl odsouzen podle § 405.

Naproti tomu § 403 se používá k trestání aktivních členů neonacistických organizací, § 404 je když například někdo na veřejnosti zvedne pravou ruku a orgány činné v trestním řízení to zhodnotí jako nacistický pozdrav.

Za trestné činy podle těchto pěti paragrafů se obvykle, pokud to neskončí podmíněným zastavením trestního řízení nebo odložením věci pro nedostatek důkazů, ukládají podmíněné nebo peněžité tresty, to, aby někdo dostal pravomocně nepodmíněný trest odnětí svobody je, alespoň zatím, naprosto výjimečné.

Jak jsem již uvedl i tyto paragrafy jsou sporné z hlediska souladu s ústavním pořádkem. Podívejme se na příslušná ustanovení ústavního zákona 2/1993 Sb. listiny základních práv a svobod, která je de facto součástí ústavy ČR (dále jen „listina práv“) a všechny ostatní právní předpisy by jí neměly odporovat a měly by být vykládány v souladu s touto listinou.

Čl. 17

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.


Bohužel Listina práv je v této věci (úmyslně) nedokonalá, srovnejme to třeba s prvním článkem ústavy USA, což je právní dokument o celých dvě stě let starší než naše ústava a listina, a přesto je v této věci mnohem dokonalejší.

1. odstavec (first amendment):

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“


Zatímco americká ústava stanoví, že zákon nemůže omezit svobodu náboženství, projevu, slova nebo tisku, naše listina práv naopak přímo stanoví, že zákon to omezit může.

Některým americkým politikům, hlavně těm z „Demokratické“ strany se to pochopitelně nelíbí a chtěli by omezit toto právo i další práva zaručená ústavou (např. právo nosit zbraň zaručené druhým odstavcem ústavy), vzhledem k tomu, že proti těmto snahám se vždy zvedne obrovský odpor veřejnosti, tak se to zatím nepodařilo. U nás však autoři ústavy počátkem 90 let stejnou „chybu“ jako zakladatelé USA v 18. století neudělali a do listiny práv rovnou dali řadu omezení, kterými se ústavní práva dají omezit běžným zákonem.

I přesto však listina práv stanoví případy, kdy je možné svobodu projevu omezit, a to na situace, kdy je to (podle názoru politiků) „nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

Je otázka, zda výroky, které jsem uvedl výše či zvednutí pravé ruky na demonstraci či na koncertu ohrožují práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, mravnost, či ochranu veřejného zdraví natolik, aby to odůvodnilo zásah do základního lidského práva - svobody projevu. Podle mého názoru nikoliv, proto tyto paragrafy považuji za protiústavní a nepřijatelné ve státě, který o sobě tvrdí že je demokratický. To je však politická nikoliv právní otázka. Policie a soudy jsou vázány zákonem a obhajobou pouze podle listiny práv obvinění pravděpodobně neuspějí.

Ministru Hamáčkovi však tyto paragrafy omezující svobodu slova nestačí a snaží se vymýšlet další omezení. Proto letos vznikl nový a z právního hlediska absurdní pojem „předsudečná nenávist“

To, co je tím myšleno najdeme ve „Zprávě o extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2018!

„Projevy předsudečné nenávisti se liší od extremistických zejména tím, že nemusí být spojeny s některou z totalitních ideologií. Osoby, které se jich dopouštějí, nemusejí být nutně členové či příznivci extremistických hnutí. Rovněž u nich absentuje jasné volání po svržení systému pluralitní demokracie a jeho nahrazení systémem totalitním,“ vysvětluje vnitro ve Zprávě o extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2018.

Poté ministerstvo vnitra sumarizuje rizika, která takoví lidé znamenají pro český stát: Rizika projevů předsudečné nenávisti jsou v řadě oblastí podobná s riziky, která představují extremisté. Níže jsou tato rizika popsána. Subjekty, které se jich dopouštějí:

Neusilují o okamžité zničení demokratického systému, ale postupně ho oslabují.
Nerespektují koncept základních lidských práv.
Podněcují k nenávistným aktivitám další osoby.
Šíří strach ve společnosti.
Štěpí společnost, vyvolávají v ní antagonismy.
Zlehčují osudy obětí totalitních režimů a obětí nenávistně motivované trestné činnosti.
Při komunikaci s veřejností využívají dezinformace a konspirační teorie.
Stávají se nástrojem vlivového působení zemí a skupin, která nerespektují principy pluralitní demokracie.


Přeloženo z úředního newspeaku do běžné češtiny, předsudečná nenávist je jakýkoliv názor, který se nelíbí vládnoucí garnituře. Předsudečná nenávist není, pokud kritizujete např Babiše nebo Zemana, ani celou politickou stranu, pokud kritizujete všechny parlamentní strany nebo většinu z nich, celý politický systém a poměry v zemi obecně, tak už ano.

Úmysly Hamáčka a jeho cenzorů naštěstí trochu brzdí Ústavní soud, který v podobné věci rozhodl: To, že se volební subjekt rozhodne získat hlasy vyvoláváním strachu a působením na nejnižší pudy voličů, je z morálního i společenského hlediska jistě zavrženíhodné, není nicméně v moci soudů, aby toto chování za současné právní úpravy korigovaly.

To ale neznamená že lidé nebudou v budoucnu za podobné věci trestání, vždyť by nebyl takový problém do trestního zákoníku při nějaké novele přidat nové či staronové paragrafy typu „hanobení republiky a jejího představitele“, „hanobení spřáteleného státu“ „hanobení mezinárodní organizace, jejíž je Česká republika členem“, „pobuřování“ a podobně.

Jak se proti tomu mohou občané bránit?

První věc je politická, nevolit politiky a strany, které to prosazují. Mám za to, že už delší dobu se svobodu projevu snaží omezovat hlavně ČSSD. Pokud by se po volbách ČSSD nedostala do poslanecké sněmovny, v České republice by se jistě žilo o něco svobodněji, nebo by se současná situace alespoň nezhoršovala. Ale není to jen ČSSD, tito samozvaní cenzoři se najdou i mezi politiky jiných stran. Jedná se například o signatáře hanebného dopisu několika českých poslanců, zaslaný do Kongresu USA s výzvou, aby působili na firmy jako Google a Facebook, aby zavedli cenzuru (v originále aby bojovali proti šíření dezinformací). Uvádím jména těchto samozvaných cenzorů, neboť je třeba to co nejvíce rozšířit a společně usilovat o to, aby tito poslanci, kteří chtějí omezovat práva a svobody občanů museli odejít z politiky: Helena Langšádlová z TOP 09, Jan Bžoch z ANO, Pirát Jan Lipavský, Ondřej Veselý z ČSSD, Pavel Žáček z ODS, Jan Bartošek z KDU-ČSL a Jan Farský z hnutí STAN. Je to smutné, ale cenzoři se našli ve všech stranách, paradoxně kromě těch, které mainstreamová média označují za nedemokratické, tedy SPD a KSČM.

Vzpomeňte na to až půjdete k volbám a snažte se ovlivnit své příbuzné, přátele a známé, aby nevolili politiky, kteří chtějí omezit svobodu projevu. Pokud už Vy nebo Vaši přátelé chtějí volit jednu z výše uvedených „demokratických“ stran, pak alespoň důkladně vybírejte jména na volební kandidátce, protože i v těchto stranách jsou politici, kteří hájí svobodu slova a nechtějí cenzuru. Můžete také psát dopisy svým místním poslancům a senátorům a žádat je, aby v parlamentu prosazovali svobodu projevu. Pokud Vám neodpoví, nebo budou mít tu drzost odpovědět, něco ve smyslu, že šíření extremismu, nenávisti či ruské propagandy není svoboda projevu, pak alespoň víte koho nevolit a před kým před volbami varovat všechny vaše známé.

Je třeba neustále zdůrazňovat a vysvětlovat, že svoboda projevu buď existuje nebo neexistuje. Pokud je omezena jen částečně, jak by chtěl ministr Hamáček, tak žádná svoboda projevu neexistuje. Připomínám, že i za nacistického protektorátu, kdy za protistátní řeči hrozil trest smrti, mohli lidé „svobodně“ říkat a psát to, s čím okupační moc souhlasila, nebo co jí nevadilo.

Bylo by třeba založit sdružení zaměřené na boj proti cenzuře, které by upozorňovalo na případy cenzury, zveřejňovalo zprávy o snahách politiků omezovat svobodu slova, jednalo by s poslanci a psalo jim dopisy, radilo postiženým a případně organizovalo veřejné protesty proti cenzuře a stíhání lidí za jejich projevy.

V případě, že se však Hamáčkovi spolu s kolegy ostatních stran podaří zavést cenzuru a lidé budou popotahováni policií pro nesouhlas s vládní politikou, či politikou EU a NATO, zbývá probrat, jak se proti tomu bránit.

Vždy je nejlepší najmout si advokáta a trvat na tom, že bez přítomnosti advokáta nebudete vypovídat.

Pokud si služby právního zástupce nemůžete dovolit, například z finančních důvodů, poradím alespoň pár základních zásad.

Pokud Vy, někdo z Vaší domácnosti, nebo nějaký hacker, který se Vám vláme do počítače, do Vašeho emailu nebo na Váš profil na Facebooku, youtube, twitteru či jiné sociální síti, napíše něco, co se policii bude jevit jako „předsudečná nenávist“ nepřesvědčujte policistu u výslechu, že to předsudečná nenávist není a že to bylo myšleno dobře, ani že podobné názory má většina národa. Policista může být vnitřně na Vaší straně ale, dělá svou práci, a pokud mu nadřízený nebo státní zástupce uloží, že Vás má obvinit z trestného činu, tak to udělá. Je zde mnohem jednoduší řešení.

Na otázku vyšetřovatele, jestli jste to psal, odpovědět že nepsal

Na otázku, jestli víte, kdo to psal, říci že nevíte


Na otázku, jak to že to bylo posláno z Vaší IP adresy nebo se to objevilo se to na Vašem profilu na Facebooku, kde máte i Vaše fotky a další údaje o sobě, řekněte že nevíte, možná se tam vlámal nějaký hacker.

Na všechny případné další otázky říci: nebudu vypovídat. Policista Vás nesmí k výpovědi nutit, naopak Vás musí před výslechem poučit o Vašem právu nevypovídat a musí Vám dát podepsat poučení o Vašich právech, bez tohoto poučení by byl výslech neplatný a nedal by se použít jako důkaz u soudu. Odmítnutí vypovídat nemusíte, pokud jste podezřelý či obviněný, ani nijak zdůvodňovat.

Připomínám znění § 92 Trestního řádu:

(1) Výslech obviněného se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost.

Policie toto právo respektuje, osobně jsem se nesetkal s tím, že by podezřelý byl donucován k výpovědi, možná že k tomu občas dochází u závažných zločinů, ale v těchto příkladech to nehrozí. Většinou bude policista sám rád, že nevypovídáte, i když to na sobě nesmí nechat znát, protože mu ušetříte práci se sepisováním protokolu a s dalším vyšetřováním, zatímco takto prostě po nějaké době sepíše usnesení o odložení věci, a může se věnovat vyšetřování skutečných zločinců.

V drtivé většině případů bude po tomto prvním výslechu zastaveno trestní řízení neboť se nepodaří zjistit, kdo je pachatelem trestného činu

Pokud by přesto policie předvolala k výslechu další osoby, třeba Vaše rodinné příslušníky, pro ně platí jednoduchá zásada: nevypovídat. Svědek na rozdíl od podezřelého musí mít důvod, proč odmítnout výpověď. Ten je však jednoduchý.

Podle § 100 Trestního řádu, zákona č. 141/1961 Sb.:

(1) Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh.

(2) Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.


Tedy pokud je předvolána Vaše manželka či přítelkyně nebo někdo z rodičů, stačí aby přišli na výslech a řekli že odmítají vypovídat s odkazem na toto ustanovení. I o tom je musí vyšetřovatel poučit.

Pokud by měl být vyslechnut jiný svědek, který s Vámi není nijak příbuzný, ten má podle zákona povinnost svědčit. Zde bych chtěl varovat svědky aby nelhali, za prokazatelnou lež učiněnou v úmyslu podezřelému pomoci hrozí svědkovi trestní stíhání podle § 346 trestního zákoníku. Ale svědek má vypovídat jen o tom, co viděl nebo slyšel a co si pamatuje. A když řekne že si na danou věc nevzpomíná, nikdo mu nemůže dokázat, že to není pravda, a to ani, kdyby se událost, o které je vyslýchán, stala před týdnem, někteří lidé mají krátkou paměť, nebo byli v danou dobu opilí a mohou mít „okno“. Proto pokud chce svědek pomoci svému známému, který je obviněn že vedl protistátní řeči, či je dokonce psal na internet, ať neříká, že to určitě nemohl psát, nebo že na daném místě vůbec nebyl, ale jen že neví a nevzpomíná si.

Policie se tím ocitne v důkazní nouzi a bude muset věc odložit.

Připomínám, že Facebook i další sociální sítě mají své servery v USA, kde je jejich obsah chráněn prvním článkem ústavy USA, který neplatí jen pro Američany, ale i pro cizince. Pokud něco napíšete na nějakou sociální síť, to co jste napsali běží optickým kabelem na druhou stranu Atlantiku a pokud si to někdo jiný, i když je to třeba Váš soused, přečte, zase tato informace běží zpátky přes oceán. Pokud tedy policie chce zjistit, ze kterého počítače (IP adresy) někdo něco napsal třeba na Facebook, musí položit dotaz úřadům v USA. Pokud budete ze svého počítače šířit dětskou pornografii, pak příslušný orgán v USA odpoví a je to důkaz použitelný u soudu, pokud budete šířit pirátsky filmy, hudbu či počítačové programy, pak velmi pravděpodobně také. Pokud ale budete nadávat na vládu a poměry v České republice, pak by odpovědět podle ústavy USA neměl. Vzhledem k tomu, že vztahy mezi policejními a justičními orgány v ČR a USA jsou velice dobré (připomínám nezákonné vydání údajného hackera Nikulina do USA a naopak vydání občana USA do ČR, který přijel do Brna a tam zavraždil své příbuzné, ačkoliv USA své občany do ciziny obvykle nevydávají, ať spáchají cokoliv) tak bych na to že z USA nepřijde odpověď nespoléhal. Mám za to, že pokud by si už česká policie dala tu práci a poslala úřadům v USA příslušný dotaz, kdo napsal komentář na Facebook, že by odpověď dostala, ale jen neoficiálně a rozhodně by se nejednalo o důkaz použitelný u soudu. Takže i když by policie věděla, ze kterého počítače to bylo posláno, tak by jí to nebylo nic platné, protože pokud se dotyčný nepřizná, stejně ho nemohou odsoudit.

Pokud posíláte věc na servery v ČR, například diskuze na novinkách, idnes a podobně, pak je situace jiná, tito provozovatelé policii Vaši IP adresu sdělí. Ale IP adresa nedokazuje, kdo v tu chvíli seděl u počítače, zvláště pokud vás v bytě žije několik. I kdyby bylo zcela jasné, že to byl někdo ze dvou osob, které v bytě žijí, pak pokud oba podezřelí odmítnou vypovídat, policie s tím nemůže nic dělat. To i v případě že Vaším spolubydlícím je babička, které je devadesát let a neumí pracovat s počítačem. I když je každému se zdravým rozumem jasné, že ona nic na internetu nešířila, tak to, že je něco jasné, nestačí jako důkaz v trestním řízení, s ohledem na zásadu presumpce neviny.

Navíc znovu připomínám, do Vašeho počítače, notebooku, chytrého telefonu, nebo do Vašeho emailu či profilu na sociální síti se mohl vlámat nějaký hacker. Je povinností policie a soudu, aby dokázali obviněnému že je vinen, ne aby jim on musel dokázat, že je nevinen. Neprokázaná vina je nevina. Obviněný nemusí dokazovat, že se mu tam do počítače, emailu či profilu někdo vlámal. Naopak orgány činné v trestním řízení musí dokazovat, že se tam nikdo nevlámal, což bude velmi obtížné, ne- li nemožné. Proto nikdy nedejte na to, kdyby vám vyšetřovatel řekl, že je dokázáno, že jste něco psal Vy, protože je to odesláno z Vaší IP adresy. Nic tím dokázáno není.

Co se týká důkazu získaného odposlechem nebo záznamem telekomunikačního provozu („sledování Vašeho počítače, internetového připojení atd.) zde platí důležitá zásada. Takový odposlech nebo záznam musí povolit soud a podle § 88 trestního řádu povolí jen tehdy Je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. To teoreticky hrozí pouze u trestného činu Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 Trestního zákoníku, v jiných uvedených případech ne. Policie nebo tajné služby sice provádějí odposlechy i bez soudního povolení, ale to je nezákonně získaný důkaz, který se nemůže použít u soudu, ani se neobjeví ve spisu. A i v tomto případě záznam neprokáže kdo v danou chvíli seděl u počítače, ze kterého byl „předsudečně nenávistný“ příspěvek odeslán.

Trestní předpisy tedy dávají občanům poměrně značné možnosti, jak se bránit, jen je třeba tyto předpisy znát a při výslechu nedostat strach a nepřiznat se. Říká se, že přiznání je polehčující okolnost, ale jistý trest. A pokud se podezřelý z těchto politických deliktů spáchaných na internetu nepřizná, s vysokou pravděpodobností bude osvobozen.

Proti omezování svobody slova je však nutno bojovat především politickými prostředky. Musíme společně prosazovat svobodu projevu, jakou mají v USA i jiných demokratických zemích, a pak tyto věci, jak se chovat u výslechu a podobně vůbec nebude nutné řešit.


Autor: JUDr. Norbert Naxera

Zdroj: http://www.zvedavec.org/komentare/2019/12/8127-co-je-predsudecna-nenavist-a-jak-se-branit-proti-cenzure.htm

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Elitářství po česku   
Pridal tk Pondělí 16 prosinec 2019 - 07:06:10 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Žijeme v čase, kdy s většinou tvrzení, názorů, nestojí za to ani polemizovat. A dokonce ani je číst. Takovými jsou např. politické výplody Radkina Honzáka, českého psychiatra, publicisty, pedagoga.

Občas se však stane, že − určitě nevědomky−, ve svém tvrzení odhalí ždibec pravdy. Došlo k tomu např. v jinak myšlenkově zanedbatelném, propagandisticky primitivním textu, který nedávno publikoval (viz, 11. 12. 2019 http://www.pritomnost.cz/2019/12/11/skodna-lidska-blbost-a-jeji-milos-zeman/ ). Nemyslím přihlouplé fejky že Rusku při osvobozování Evropy v roce 1945 pomáhala Čína, že Klement Gottwald si Československo představoval jako 17. republiku SSSR, že poradci prezidenta M. Zemana mohou být agenty cizích mocností, nemám na mysli primitivní propagandistické útoky, že Miloš Zeman dehonestuje svým vystupováním, svým lhaním, svou přilnavostí k Rusku a Číně tuto zem víc, než to dokázal kdo před ním.

Nejde mi nyní ani o to, že se R. Honzák nekvalifikovaně vyslovuje se k něčemu, čemu nerozumí – očkovat lidem tvrzení, že za měnovou reformu v roce 1953 mohou komunisté, může jenom osoba v tomto směru nekvalifikovaná a ideologicky oslepená: Hlavním důvodem měnové reformy v roce 1953 byly měnové škody způsobené nacistickou okupací (1939–1945). Nacistická okupační moc využila svou peněžní politiku k hospodářskému vykořisťování země militarizací a cenovým diktátem. Dnem okupace (15. 3. 1939) přestala být koruna samostatnou měnou, stala se fakticky – a po vyhlášení tzv. celní unie s „Říší“ od 1. října 1940 i „právně“ – nominálním zlomkem říšské marky.

Stanovení kurzu marky na 1 RM = 10 K znamenalo podhodnocení české koruny o 30 %; to usnadnilo drancování českého hospodářství. Marky, za které německá armáda, němečtí občané a německé podniky kupovali české zboží, byly Národní bankou odváděny Říšské bance do Berlína a ukládány na tzv. Interimkonto bez jakékoliv úhrady či vyrovnání. Podhodnocený kurz koruny vůči marce působil inflačně na vývoj domácích cen. Nadhodnocené říšské marky byly na celém území protektorátu přijímány a dostávaly se z peněžního oběhu zpět do pokladen Říšské banky; ke konci války se jednalo o 16,7 miliardy korun; to bylo inflačním zdrojem korunového peněžního oběhu. Marky, kterými se českým podnikům platily dodávky zboží pro německé odběratele, zejména pro armádu, byly odváděny Říšské bance do Berlína a soustřeďovaly se na zvláštním tzv. Girokontu, aniž by byly uhrazeny. Ke konci války vykazovalo toto konto pohledávku ve výši 58 mld. K. To byl také zdroj korunové inflace. Důsledkem byla vysoká inflace v Protektorátu: I když byly ceny regulovány, úředně stanovené spotřebitelské ceny se v období březen 1939 až duben 1945 zvýšily o 62 % a velkoobchodní ceny o 59 %; ještě vyššího růstu dosahovaly ceny na černém trhu. Nacisté zabrali zásoby měnového zlata v zemích, které německá vláda obsazovala, i zbytek zlaté rezervy, který byl ponechán v roce 1938 v Praze.

Celkem představovalo uloupené československé měnové zlato 45,5 tuny; také nakradené tzv. židovské zlato – více než 600 kg – putovalo do Říšské banky. V roce 1940 byl zaveden tzv. matrikulární příspěvek – šlo v podstatě o válečnou daň, formálně odůvodněnou tím, že český národ je povinen hradit náklady spojené s ochranou Čech a Moravy hitlerovským Německem –, který musela protektorátní vláda odvádět říšskému ministerstvu financí jako „příspěvek na německé válečné výdaje“. Celkem bylo zaplaceno 53,6 mld. K. V oficiální čs. zprávě, předložené norimberskému tribunálu s hlavními válečnými zločinci pod názvem Německé zločiny proti Československu, byly škody a ztráty spojené s německou exploatací a válkou vyčísleny úhrnnou sumou 347, 5 miliardy tehdejších korun (k tomu lze srovnat též znalecký posudek Leopolda Chmela z procesu s K. H. Frankem, který byl publikován v roce 1946). Na Slovensku dosáhly válečné škody 114, 5 miliardy korun. Také názor, že tehdejší prezident Antonín Zápotocký národu lhal, když do poslední chvíle tvrdil, že měnová reforma nebude, plyne z neznalosti: V případě provedení měnové reformy platí heslo sexuologa, týkající se jinak manželské nevěry – zatloukat, zatloukat, zatloukat. V opačném případě by byly hospodářské škody ještě větší.

Ale nyní k hluboké pravdě, kterou R. Honzák na závěr svého článku vyslovil, pravdě o českých elitářích; zní: Je na čase stanovit lidem, kteří to nechápou (rozuměj: nechápou názory R. Radkina) priority nutné pro přežití v současnosti… To je podstata myšlení R. Hozáka: On a ostatní moudří, sebedelegovaná údajná elita národa, musí stanovit priority lidem s jinými názory, priority pro jejich život, priority těm ostatním − hlupákům. Protože oni nevědí, co je správné.

Jenom nevím, co bude sebedelegovaná domnělá elita dělat, když (podle nich) hlupáci nebudou jejich jedině správné a geniální názory akceptovat. Do blázince s nimi? Zbavit je občanských práv? Za drátěný plot? Do krematoria?

Právě takové názory jsou humusem protofašismu.

Vladimír Pelc

Zdroj: Vaše Věc
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Dopis na obranu Luboše Blahy   
Pridal tk Pondělí 16 prosinec 2019 - 06:51:56 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Prezídiu Slovenské akademie věd 15. 12. 2019
B r a t i s l a v a
K rukám pana předsedy Slovenskej akademie vied
Prof. RNDR. Pavola Šajgalíka, DrSc.

_______________________


Vážený pane předsedo,
vážené dámy,
vážení pánové,

obracíme se na vás s veškerou úctou, abychom vám sdělili, že váš postup vůči přednímu politologovi SAV, poslanci NR SR a předsedovi výboru pro evropské záležitosti PhDr. Luboši Blahovi, PhD. vzbuzuje znepokojení i v řadách české intelektuální komunity.

Doktora Blahu známe jako autora originálních odborných studií opřených o úctyhodnou škálu literatury a pramenů. Řadu let je aktivním účastníkem vědeckého a politického dění i v naší zemi. Také zde si vydobyl nefalšovaný respekt a širokou popularitu právě tím, co zdobí skutečného vědce a politika - rozhodnou obhajobou veřejného zájmu proti každé svévoli "práva" silnějšího.

Nikdo nedokáže zpochybnit, že za pravdu a spravedlnost kříží kordy z ušlechtilých, a nikoli nízkých osobních pohnutek. Jistě i díky tomu patří k nejsledovanějším aktérům debat na sociálních sítích, aniž by disponoval nákladným aparátem a movitými mecenáši.

Dokážeme si představit, že odvaha doktora Blahy opřená o hlubokou erudici a komunikační šarm jeho názorové oponenty dráždí. To je v demokratické diskusi pochopitelné. To, že by kdy jednal v rozporu s etikou, je však tím posledním, co by mu bylo možno vytknout.

Obracíme se na vás s touto výzvou, neboť jsme přesvědčeni, že intelektuál významně přispívající k prestiži slovenské akademické obce i celé vaší země si nezaslouží ostrakizaci, nýbrž naši společnou podporu.

Jan Kavan, politik a diplomat
doc. PhDr. Mira Nábělková, CSc., vysokoškolská učitelka
Stanislav Novotný, právník
Lenka Procházková, spisovatelka
PhDr. Josef Skála, CSc., žurnalista
Ing. Jaroslav Šulc, CSc., ekonom
JUDr. Jiří Vyvadil, advokát
PhDr. Zdeněk Zbořil, historik a politolog
doc. Petr Žantovský, Ph.D., mediální analytik

Mluvčí signatářů:

Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.

Nerudova 195
Frýdek-Místek
738 01

jan.keller©osu.cz

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Ukrajinci nebo Rusíni?   
Pridal tk Pondělí 16 prosinec 2019 - 06:48:02 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
V záplavě letošních výročí se dvě zcela ztratila: 10. září tomu bylo sto let, kdy byla podpisem smlouvy v Saint-Germain-en-Laye k Československu připojeno „území uherských Rusínů“, u nás pak označované jako Podkarpatská Rus a 26. listopadu tomu bude sedmdesát pět let, kdy bylo toto území anektováno do Sovětského svazu. Toto území, označované od roku 1945 jako „Zakarpatská oblast“, je dnes – na rozdíl od sovětské éry – cizincům volně přístupné a je častým cílem návštěv českých a slovenských turistů. Budí ale zájem naší veřejnosti i jinak.

Pozornost médií nedávno upoutaly zprávy o setkání českého prezidenta Miloše Zemana s delegací tamních Rusínů. Tisk upozornil i na Zemanův záměr promluvit o postavení Rusínů s prezidentem Volodymyrem Zelenským, což vyvolalo celkem očekávaně nelibost ukrajinských oficiálních míst. Kyjev totiž neuznává Rusíny za národnostní menšinu, ale chápe ji pouze jako jakousi ukrajinskou etnografickou skupinu a často přímo za jakousi pátou kolonu Moskvy. Server Cenzor citoval ukrajinského velvyslance v Praze Jevhena Perebyjnise, že "rusínská otázka není otázka národnosti, ale politický projekt, který do značné míry podporuje, protlačuje a financuje Kreml". Jenže skutečnost je poněkud složitější.

Území pozdější Podkarpatské Rusi tvořilo až do roku 1918 integrální součást Uher. Kromě početné maďarské menšiny, žijící v úrodné nížině při řece Tise a velkého počtu ortodoxních židů (tzv. chasidů) zde většinu tvořilo slovanské obyvatelstvo, které bylo obecně označované jako Rusíni či „Rusnaci“. U Rusínů tehdy neexistovalo jednotné národní vědomí. Jejich identita byla na prvním místě náboženská, jenže ani ta je zcela nestmelovala, protože většina se sice hlásila k řecko-katolíkům, ale současně zde existovala i menšina pravoslavných. Nesjednocoval je ani jazyk. Ten totiž může hrát tuto úlohu jen tehdy, pokud je kodifikován a obyvatelstvo tuto kodifikaci příjme, čímž se překlenou nářečové rozdíly.

Tak tomu ale v tomto případě nebylo: Rusíni po jazykové stránce hovoří místními nářečími, které u jednotlivých rusínských etnografických skupin - Bojků, Lemků a Huculů – je značně odlišné. Mimochodem: kodifikovat rusínštinu jako spisovný jazyk tak, aby ji přijali všichni (včetně Rusínů žijících na Slovensku, v Polsku a v srbské Vojvodině) se přes opakované pokusy zcela nepodařilo ještě ani dnes. Ukrajinština, která se jako spisovný jazyk konstituovala, a ve druhé polovině 19. století se již používala v sousední rakouské Haliči, byla rusínskému obyvatelstvu sice srozumitelná, avšak od hovorového jazyka přece jen odlišná.

Od 19. století na Podkarpatské Rusi spolu soupeřily dva směry – ruský, který tvrdil, že obyvatelstvo Uherské Rusi (jak byla tehdy Podkarpatská Rus nazývána) je ruské, a ukrajinský, který naopak tvrdil, že je ukrajinské. Proruská i proukrajinská agitace měla určitý dopad jen na místní inteligenci.

Masy rusínského obyvatelstva jí prakticky zasaženy nebyly, protože byly negramotné. Obě strany – rusofilové i ukrajinofilové - používaly filologických a etymologických argumentů aby dokázali, že rusínské obyvatelstvo je „jejich“. Filologické argumenty vycházely z toho, že místní dialekty jsou blízké ukrajinštině. Proti tomu ovšem v této době rusofilové namítali, že i ukrajinština je jen dialektem velkoruštiny. Etymologické argumenty vycházely z pojmenování obyvatelstva, které se samo označovalo jako „ruské“ („my rus´ki“) a které i Maďaři často označovali jako „Magyar Oroszok“ (tj. v doslovném překladu: maďarští Rusové), přičemž ovšem výraz „Orosz“ může v maďarštině znamenat jak Rusa, tak Rusína. Proti tomu ukrajinofilové namítali, že výraz „rus´ki“ v místních dialektech i v ukrajinštině neznamená „ruský“, ale rusínský, a pojem „Rusín“ je jen starším označením pro Ukrajince.

Vedle ruského a ukrajinského proudu začal postupně krystalizovat ještě třetí, autochtonní rusínský proud. Ten tvrdil, že slovanské obyvatelstvo Uherské Rusi není ani ruské, ani ukrajinské, ale tvoří svébytný národ Rusínů, který je odlišný jak od Rusů, tak od Ukrajinců. Rusinismus, jak byl směr později nazýván, jak se dalo očekávat, byl odmítnut jak stoupenci ruského, tak i ukrajinského směru a byl tehdy často prohlašován za „produkt maďarizace a intriku Budapešti“. Před rokem 1918 se rozvíjel poměrně silně mezi vystěhovalci v USA. Pojem „Rusíni“ se tak v meziválečném (tj. československém) období používal ve dvou významech: jednak jím bylo označováno veškeré slovanské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi, jednak – v užším smyslu – se jím rozuměla ta jeho část, která se považovala za příslušníky svébytného rusínského národa.

Začlenění Podkarpatské Rusi do Československa bylo důsledkem souhry okolností. Představitelé československého zahraničního odboje původně počítali s tím, že toto území připadne Rusku, avšak tato možnost padla v důsledku bolševické revoluce a dočasného vzniku samostatné Ukrajiny na počátku roku 1918. V této situaci se především Rusíni v USA začali orientovat na připojení k Československa na bázi autonomie a v tomto směru také jejich představitel Grigorij Žatkovič jednal s T. G. Masarykem.

Na vlastním území Podkarpatské Rusi vznikly na podzim 1918 postupně národní rady reprezentující rusínský, ruský, a ukrajinský směr. Všechny nakonec na společném sjezdu v Užhorodě v květnu 1919 přijaly myšlenku autonomní Podkarpatské Rusi v rámci Československa, protože připojení k Ukrajině se po obsazení Haliče Poláky stalo nereálné, připojení k Rusku technicky i politicky nemožné a možnost autonomie v rámci zbytkových Uher, s níž původně vystupoval rusínský směr, neměla dostatečnou podporu. Svou roli zřejmě sehrála i skutečnost, že západní část země až po řeku Latorici byla v té době již pod kontrolou československé armády bojující tehdy s vojsky Maďarské republiky rad. Z mezinárodního hlediska bylo připojení území k Československu potvrzeno už zmíněnou saint-germainskou smlouvou, zvanou „malou“ či menšinovou, aby se tak odlišila od mírové smlouvy s Rakouskem, která byla v Saint-Germain podepsána ve stejný den. Území mělo podle smlouvy dostat „nejširší možnou autonomii“; ta byla sice zakotvena v československé ústavě, avšak zůstala jen na papíře. Území Podkarpatské Rusi získalo autonomní statut spolu až v říjnu 1938, tedy v pomnichovské druhé republice.

Podkarpatské Rusi sice připojení k Československu ekonomicky nepomohlo, ale projevilo se blahodárně v oblasti vzdělání a kultury. Zatímco při vzniku republiky bylo 63% všech osob starších dvanácti let negramotných (v tomto čísle jsou započítány všechny národnosti oblasti, tedy i židé a Maďaři; u samotných Rusínů dosahovala negramotnost téměř 80%), za dvacet let se podařilo snížit negramotnost na polovinu. Děti, které chodily do školy v československém období, byly již prakticky všechny gramotné. Ruku v ruce s růstem vzdělanosti ale zároveň vznikalo a upevňovalo se i národní uvědomění. Teprve nyní se slovanské obyvatelstvo začalo ptát samo sebe, kým vlastně je. Československým úřadům bylo celkem jedno, zda se obyvatelstvo považuje za Rusy, Ukrajince či za příslušníky svébytného rusínského národa a tak v meziválečném období vedle sebe koexistovaly (a zároveň mezi sebou bojovaly) všechny tři směry.

Ruský i ukrajinský směr si budoval vlastní obecné a střední školy i vzdělávací instituce, na obecných školách se kromě toho někde vyučovalo i v místních rusínských dialektech. Od třicátých let získával postupně převahu ukrajinský směr a ruský upadal; řada někdejších rusofilů pak postupně přešla k „autochtonům“, tj. stoupencům myšlenky svébytného rusínského národa. V období autonomie Podkarpatské Rusi se k vládě dostali ukrajinofilové vedení řecko-katolickým knězem Augustinem Vološinem (ukrajinským pravopisem: Vološynem) a ukrajinský směr stal oficiálním: ukrajinský jazyk byl zaveden do všech škol i do úředního styku a samotná Podkarpatská Rus oficiálně přejmenována na Karpatskou Ukrajinu. Ta dokonce 15. března 1939 vyhlásila samostatnost, která ale trvala jen jediný den, protože území bylo hned poté anektováno horthyovským Maďarskem.

Ze všech tří směrů pro vládu v Budapešti představoval rusinismus „nejmenší zlo“, a proto se mu dostalo jisté podpory. Byly podporovány rusínské organizace a rusínština, narychlo kodifikovaná, byla zavedena jako vyučovací jazyk do škol a druhý úřední jazyk vedle maďarštiny. Pro úplnost zbývá dodat, že maďarská okupace drastickým způsobem „zjednodušila“ národnostní poměry, když maďarská vláda Döme Sztójaye na jaře 1944 deportovala z oblasti téměř všechny židy a odevzdala je německým úřadům.

Československá vláda v Londýně považovala po celou dobu druhé světové války Podkarpatskou Rus za součást svého území; jakmile bylo koncem října 1944 území osvobozeno sovětskou armádou, vyslala na území svého delegáta Františka Němce, který spolu s vojenským velitelem oblasti generálem Antonínem Hasalem začal obnovovat civilní a vojenskou správu. Avšak válka umožnila Moskvě realizovat starý sen ruské imperiální politiky o proniknutí na jižní stranu Karpat. Sovětské vojenské a bezpečnostní orgány proto začaly organizovat kampaň za připojení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině; ta vyvrcholila 26. listopadu 1944, kdy se v Mukačevu uskutečnil „první sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny“, který přijal předem připravenou rezoluci požadující připojení území k SSSR.

Prezident Beneš samozřejmě pochopil, že za celou akcí stojí Moskva, a že tudíž neexistuje šance na udržení území v rámci Československa. Proto při jednání se Stalinem souhlasil s odstoupením území, žádal pouze, aby se tak formálně stalo až po válce na základě řádné mezinárodní smlouvy. V tom mu Stalin vyhověl: smlouva o postoupení území byla podepsána v Moskvě 29. června 1945.

Anexi Podkarpatské Rusi odůvodňoval SSSR jejím ukrajinským charakterem, tj. přirozeným právem; jinou možnost ani neměl, protože uvedené území nikdy v minulosti nepatřilo ani k Rusku, ani k Ukrajině. Z uvedeného důvodu byl v Zakarpatské oblasti, jak se nyní Podkarpatská Rus jmenovala, podporován ukrajinský směr a Rusíni jako národnost úředně „zrušeni“.

Totéž bylo provedeno i u Rusínů na Slovensku, v Polsku a v Rumunsku. Pouze v Jugoslávii byli Rusíni uznáváni za národnostní menšinu a v autonomní srbské Vojvodině byl jejich jazyk uznán za jeden z místních úředních jazyků. Sovětské úřady také zakázaly řecko-katolickou církev a převáděl obyvatelstvo násilím na pravoslaví. I v tom je následovalo Polsko, Rumunsko a v roce 1950 i Československo, kde ale byla v roce 1968 řecko-katolická církev znovu legalizována.

Na podzim roku 1989 důsledku pokračující „perestrojky“ vystoupila z ilegality řecko-katolická církev a 17. února 1990 byla v Užhorodě založena Společnost podkarpatských Rusínů. Ta 29. září téhož roku vydala deklaraci požadující uznání Rusínů za svébytný národ a obnovení rusínské autonomie. Tento rusínský proud ale okamžitě narazil na politiku ukrajinského národně-demokratického hnutí. Proti Společnosti podkarpatských Rusínů vystoupilo v březnu 1991 ukrajinské hnutí „Ruch“ usilující o samostatnou a jednotnou Ukrajinu. V tomto konfliktu jednoznačně zvítězil ukrajinský směr a samotná. Myšlenku nějaké formy autonomie Zakarpatska přitom podporovalo i mnoho osob, hlásících se za Ukrajince.

V souvislosti s referendem o nezávislosti Ukrajiny se totiž 1. prosince 1991 na Zakarpatsku uskutečnilo i referendum o autonomii oblasti, pro kterou se vyslovilo 78% voličů (za samostatnost Ukrajiny zároveň hlasovalo 92% voličů). Vláda v Kyjevě ale referendum o autonomii označila za nelegální a odmítla jakoukoliv diskusi o autonomii Zakarpatské oblasti. Požadavek této autonomie se jinak od té doby permanentně objevuje na celosvětových sjezdech Rusínů.

Většina obyvatel Zakarpatské oblasti – někdejší Podkarpatské Rusi – se dnes považuje za Ukrajince a ukrajinština je zde dnes jednoznačně jednotícím komunikačním jazykem. Obavy ukrajinské vlády z „rusínského separatismu“ jsou proto zcela neodůvodněné. Otázka ale zní jinak: jsou Rusíni (až už žijí na Zakarpatsku nebo kdekoliv jinde) svébytným, od Ukrajinců odlišným národem? Nepochybně ano, a to bez ohledu na to, že hovoří jazykem blízkým ukrajinštině.

Jazyk národnost sám o sobě neurčuje, známe mnoho národů, které hovoří a především píší stejným jazykem, a přesto mají rozdílnou národní identitu (např. Srbové a Chorvati). Národnost ve skutečnosti není určena nějakými objektivními znaky, ale národnostním vědomím samotných lidí a jejich ztotožněním se s nějakým národním programem.

Jestliže se část obyvatelstva Zakarpatské oblasti, východního Slovenska, severovýchodního Polska, severovýchodního Rumunska a srbské Vojvodiny, nehledě na obrovskou diasporu v USA a Kanadě považuje za součást národa Rusínů, pak tímto národem skutečně je, a to bez ohledu na to, jestli to Kyjev uznává či nikoliv. Rusíni mají proto právo hlásit se ke své národnosti a pěstovat svou kulturu, tak jako jakýkoliv jiný národ.

Autor: Jan Rychlík

Zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-rychlik.php?itemid=35448
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Adventní zamyšlení (1)   
Pridal tk Pondělí 16 prosinec 2019 - 06:41:41 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Úvod – část první

Všeobecně je akceptována definice a význam Adventu (z lat. adventus) jako začátek liturgického roku. Je to období čtyř neděl před vánočními svátky. Tj. svátky radosti. Těch, kteří radost dávají nebo zprostředkovávají, i těch, kteří radost přijímají. Je to doba očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy, doba rozjímání a dobročinnosti. Protože to má být doba zklidnění (po práci od jara do podzimu) platilo dříve, že Advent je zároveň dobou postu, zákazu zábavy, svatby a hodování. V zemi, kde platilo, co Čech to muzikant vyrostla výjimečná hudební tradice, kterou zástupně představují písně zvané roráty.

Tradičním symbolem adventu je od 19. století adventní věnec v různé podobě a nejčastěji se čtyřmi svíčkami. Tři jsou fialové (nebo modré): pokání (památka na proroky), ztišení (láska) a čekání (mír a pokoj). Jedna je růžová: pastýřská, vyjadřující radost. Zapalování svíček je přímo spojeno s židovskou tradicí Chanuka, osmidenních svátků světel.

Radost a starost

Není pochyb, že se mohou radovat dnes i ti, kteří vědí málo o významu Adventu. Gréta, školačka reprezentující hnutí Fridays for future a osobnost roku časopisu Time jela domů z jednání v Madridu prý v přeplněném německém vlaku. Nevím proč, a s kým. Nevylučuji ale, že ji během cesty doprovázel vypařený duch konference o klimatu, šum ze sporů v Madridu a představa, že Pařížskou dohodu čeká stejný osud jak Kyotskou dohodu: Smrt.

Mohou se radovat i druzí. Proč? Opět se potvrdila skutečnost, že velká rozhodnutí se při jejich ohlašování chválí do nebe, aby zanedlouho po té mohly být kritizovány. To platí i pro EK, jednání premiéra Babiše v Bruselu, princip zcela nesmyslné politiky založené na možnosti koupě emisního snížení v zahraničí, a že jádro je bez emisí. Madrid opětovně ukázal protichůdné pozice trojek Austrálie, USA, Brazílie a ČLR, Indie a Saudské Arábie. Mezi uvedenými trojkami se nachází EU a malé ostrovní státy. Neuvědomují si, že politika OSN dostala ránu nožem do zad, i když ji bylo možné očekávat. Z rány do zad se OSN politika v představitelné budoucnosti nezotaví. Ani SRN není spokojena s průběhem a výsledkem konference. Proč? Důležitá rozhodnutí se přenášejí do budoucnosti. Protože věštec sám nezná svůj vlastní osud, Gréta se může klidně vrátit po prázdninách do školy. Proto: radost a starost.

Politika a válka

V úvodu jsem se zmínil o Chanuka. Proč? Protože v současném Izraeli byla přeměněna v oslavu vojenské síly, odhodlání a jakési protiváhy představy o bezmocné židovské diaspoře. Kromě toho izraelská i severoamerická verze svátku zdůrazňuje vzdor, zaměřující se na kombinaci národního osvobození a náboženské svobody. V neposlední řadě, protože velká část veřejnosti všeobecně spojuje rozkoly (i ve společnosti) s působením Židů.

V uvedené kombinaci národního osvobození a náboženské svobody je obsažena nejenom mnohem komplexnější problematika současnosti a představitelné budoucnosti, ale zjednodušené odpovědi na otázky: Co je to politika? Mohou se lidé obejít bez nepřítele? Proč NBIC (nano,-bio,-info,-cognitivity) konvergence s pravděpodobností hraničící s jistotou zvítězí nad současnou a lidskou důstojnost znásilňující prodejností politiků a jejich loutkovodičů? Proč mají Rusko a ČLR reálnou šanci vyjít z boje o budoucnost jako vítězové?
Jestliže je politika obsažena v otázce - Kdo je nepřítel, a politika je praxe, a ne věda založená na logice, tak nelze ignorovat význam slova vůdce, jeho vhodné (či nevhodné) a době odpovídající (či neodpovídající) konání. Tím jsem označil trojici: společnost, myšlení a boj.

Společnost minulého století charakterizovala industrializace, konzumismus, ale také Internacionála. S pomocí politiky společnost ignorovala dýchání Kosmu, astronomii jako vědu a v neposlední řadě představitelné následky vědecky dokazatelného přechodu industriálně – konzumní společnosti do společnosti informační se znalostním hospodářstvím. Na úrovni myšlení, které představuje vždy novinku, a které je proto nutno odlišovat od vědomí, se odehrává boj. Boj mezi racionalitou, logikou a rozdrobenou vědou a celostním chápáním pocitů, funkce a poslání člověka (rodiny a státu) a Planety, jako kosmické lodi, letící bez naší možnosti regulovat let vesmírem. Řídit a opravovat kosmickou loď nemohou amatéři, nevzdělanci a zkorumpovaní lidé, má li loď letět a vrátit s živými kosmonauty.

V přechodném období, tj. během boje za nové uspořádání světa s novými hodnotami se zkouší nové technologie, produkty a zjišťují se jimi způsobené škody a možnosti kontroly újmy. Obě témata jsem krátce zmínil v posledním příspěvku nazvaném Elektronické tábory (8.12). Jinými slovy: Přechodné období charakterizují bojové akce a stratagemy diplomacie. Válka v přechodném období má tři základní formy: 1) Boj regulárními vojsky industriální epochy. 2) Vzdušně – kosmické operace s pomocí vysoko technologických zbraní a nájemné armády. 3) Teroristické akce nezákonných ozbrojených jednotek partizánského typu, včetně hackerských útoků a podobných utajovaných akcí.
Boj s regulárními vojsky industriální epochy může dnes vést a vyhrát pouze ČLR. Vzdušně – kosmické operace a boje mohou t.č. vést pouze USA a RF. USA to poprvé dokázaly v roce 1991 v Iráku, Rusové o čtvrť století později v Sýrii. Boj definovaný bodem 3), tj. síťové násilí s utajeným vedením je t.č. bez vítěze. Proto se dnes nazývá mezinárodním terorismem. Ten je oficiálně označován jako společný jmenovatel mezi soupeřícími mocnostmi.

USA – Čína – Rusko

Situaci v USA charakterizuje obava toho nejhoršího, co si může Američan představit. Proto americká společnost žije v době konjuktury vyučování dětí v sebeobraně, sledování nejenom sousedů a rušení všech mezinárodních úmluv, principiálně nutících k dialogu a kompromisu.

Čína má s pomocí ohromného množství oddaných vojáků, velitelů a bezpečnostních složek ve spojení s rychlou aplikací nejnovějších technologií a projektů, včetně tzv. sociálního úvěru (viz příspěvek Elektronické tábory) možnost organizovat totální kontrolu. V kontextu oddělování se od řádu kontrolovaného USA, včetně internetu, HW a SW (nejpozději do roku 2022), je výsledkem minimalizace realizace a následků teroristických, separatistických a extremistických akcí na území ČLR. Ať se to Západu líbí, nebo ne.

Ruská federace, která ztratila bojový duch Rudé armády, svoji vědecko – technickou a výrobní základnu se po vzdání se státní ideologie dostala v době přechodu z epochy industriální do epochy postindustriální na okraj dění. Z okraje dění lze ale pozorovat rození nového způsobu řízení politiky, procesů a boje mezi mocnostmi. Řízení procesů a analýzy v horizontální pozici nahrazuje řízení a analýza z metapozice, tj. vrchního pohledu. Toho je schopen prezident Putin. Proto RF dnes doplňuje dvě určující geopolitické složky, USA a ČLR. Vznikající trojí moc, USA – ČLR – RF představuje trojúhelník sil dovolující očekávat stabilizaci situace ve světě bez účasti EU a boj USA - ČLR - RF na kvalitativně jiné úrovni: Stolu se třemi nohami, který se nikdy nekolíbá. Proto na něm již začala bitva smyslů.

Smysl, IT a UI

Chápaní a boj smyslu a smyslů se neodehrávají na úrovni logiky IT nebo UI, ale odlišováním jednoho od druhého na kognitivní úrovni. Kognitivní schopnosti určují do značné míry vektory politiky. Proto vítěz v boji smyslu a smyslů a jako jedna z třech noh stolu, který se nikdy nekolíbá, s pravděpodobností hraničící s jistotou bude schopen transformovat válku zbraní do harmonického vývoje společnosti. Je tomu jako v hudbě: dva zvuky nedělají akord.

Akord, v italštině accordo, je označení pro souzvuk tří a více současně znějících různých tónů, uspořádaných podle určitého systému. Dnes se nacházíme v situaci, kdy máme tři zvuky. Bohužel s žádnými evropskými kořeny. Proto neuslyšíme akordy založené na terciovém systému. Budeme proto dlouho žít ve strachu a obavách, muset se hodně snažit, aby došlo k rozšíření základních akordů USA – ČLR a RF o další intervaly. K tomu všemu budou muset naši vůdci rychle a plně pochopit slova zakladatele stylu Shin-Shin-Tōitsu Aikidō, často krátce zvaného Ki-Aikidō, neboli Jednota těla a ducha, a jednoho z mála nositelů 10 Dan, Tōhei Kōichi (1920 - 2011): Bohové nepromluví nikdy ani slovo, avšak neustále jednají. Bohové nepromluví nikdy ani slovo, avšak všechna stvoření se nacházejí ve stavu stálého růstu. Vesmír nás neučí ani jedno slovo, nýbrž mlčky jedná. My nevíme, zda směr, jímž se pohybuje, je dobrý nebo špatný. Jisté je pouze to, že se pohybuje.

Zahrát a využít moderní akord správně může pouze ten, kdo má předpoklady, vůli a trpělivost si osvojit vysoké kognitivní technologie a konvergenci NBIC. Absolutní většina absolventů evropských škol a univerzit nemá ani teoretickou šanci pochopit tuto výzvu. Proč? Bez jakékoli propagandy ruského jazyka, kultury a historie lze vědecky dokázat, že člověk ovládající a myslící v ruštině má nezbytné predispozice k paradoxnímu a trojitému asymetrickému typu myšlení. Státy, které si vybraly jako lingua franca angličtinu, skončí podobně jako carské Rusko s francouzštinou nebo němčinou jako lingua franca.

V kontextu paradoxů je nutné připomenout mladší generaci, že nesmyslnost paradoxu je pouze zdánlivá. Například paradox hodnoty. Jím se zabýval Mikuláš Koperník (1473-1543) dávno před Adamem Smith (1723-1790): Proč je sůl levnější než zlato, když lidé potřebují sůl k přežití, zatímco zlato nikoliv? Kdo z mladých ví, ať odpoví.

Podobný paradoxu je oxymóron (protimluv), slovní spojení nebo slova, která se navzájem významově popírají. Například ohlušující ticho, poctivý politik, Zdravý nemocný (Molièrova hra) apod. Opakem oxymóra v lingvistickém smyslu je tautologie, případně pleonasmus.

Nevylučuji, že nejenom čínští jazykovědci došli k závěru, že ruština je klíčovou zbraní již v probíhajícím boji smyslů. Proto na Západě ta urputná snaha vše nahradit zjednodušenou angličtinou a zmenšit zájem o čínštinu. Ta má kromě ruštiny totiž ze všech ostatních jazyků nejblíže k pochopení harmonie života. Umožňuje to konkrétně – symbolický (hieroglyfický) typ myšlení Číňanů. Angličtina a francouzština se svým analytickým typem myšlení a z něho vyplývajícími hodnotami to bude mít nesrovnatelně těžší s pochopením smyslu o harmonii života a v samotném boji smyslu. I z tohoto důvodu je nezbytné vzdělávat mladou generaci v ruské a čínské kultuře. Jinak nebude schopna pochopit, že kdo ví, mlčí; kdo neví, mluví, přemlouvá a nutí nebo vysvětluje a dokazuje svoji pravdu. Porozumění smyslu totiž vyžaduje schopnost srovnávat s jiným. O konvergenci NBIC jako strategické výhodě ve srovnání s abstraktně – analytickým myšlením Evropanů, obklíčením RF s pomocí WADA, prodlužováním sankcí, rozhodnutím RE atd. bude řeč v pokračování. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell
15.12.2019

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Muslimský zpěvák oslavuje smíšená manželství evropských žen s muslimy, jako zbraň ničení naší Evropy   
Pridal tk Pondělí 16 prosinec 2019 - 06:26:23 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Už to neskrývají. Arabsko-muslimský raper Younés aktuálně vydal píseň vysmívající se Evropanům a oslavujícím, že evropské ženy se zamilovávají do muslimských imigrantů a uprchlíků a rodí jim děti. Ty děti samozřejmě nebudou Evropany, ale příslušníky islámské civilizace ...

Poslechněte si slova muslimského duchovního:

„Dá-li Alláh, budeme po nich (Evropanech) dupat našima nohama … budeme s nimi plodit děti a ovládneme jejich země! My je (uprchlíky) pak seskupíme ve jménu Chalífátu. A řekneme Evropě „To jsou naši synové! Nechte je na pokoji nebo k vám pošleme bojové šiky! A my vás, s Alláhovou pomocí, udupeme!“

Muhammad Ajíd, kazatel v třetí nejposvátnější mešitě islámu během kázání v září 2015 (zdroj Eurabia - Mýtus nebo realita?)

Již mnoho let varujeme před dopady masové migrace na skladbu evropského obyvatelstva. Muslimští imigranti se již dnes ani netají tím, že smíšená manželství s Evropankami jako nástroje ničení evropské kultury a evropských národů. Ve výše uvedení písničce muslimský zpěvák zpívá o tom, že si vezme vaši dceru a bude s ni plodit děti a ona ho za to bude milovat.

Příklad Německa

V roce 1922 bylo v Německu kolem 1 800 muslimů.
V roce 1961 zahájilo západní Německo program přesunu tureckých pracovníku.
V roce 2016 se odhaduje, že v Německu žije kolem 6 000 000 muslimů.

Muslimská populace v Rakousku

Roku 1983 bylo kolem 70 000 muslimů.
Roku 2014 bylo kolem 600 000 muslimů.
V roce 2014 z 81 722 narozených dětí v Rakousku bylo 11 029 muslimských rodičů. Tzv. 13,4% narozených dětí.

Podle Institutu demografie RAV bude kolem roku 2030 muslimů již 1 000 000 - tedy zhruba 10% z budoucí rakouské populace.

Odhad 2051 se již pohybuje okolo 1 600 000 muslimů, přibližně 14 až 20% z populace.

Klip se jmenuje „Veľká výměna“ a můžete se na něj podívat zde:



Zdroj citace: Eurabia - Mýtus nebo realita?

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



USA vyhostí dva diplomaty ČLR, kteří se údajně pokusili proniknout na vojenskou základnu   
Pridal tk Pondělí 16 prosinec 2019 - 06:21:51 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Spojené státy tajně vyloučily dva diplomaty z Čínské lidové republiky, kteří se letos na podzim pokusili proniknout na území vojenské základny poblíž Norfolku ve státě Virginie. Informují o tom noviny The New York Times s odkazem na zdroje.

Podle údajů novin došlo k incidentu na konci září. Muži společně se svými manželkami jeli autem na kontrolní stanoviště dané základny, na které se nachází síly speciálního nasazení. Ochranka základny jim řekla, aby projeli bránou, otočili se a odjeli. Oni však pokračovali dále a zastavili se až poté, co jim cestu zablokovala hasičská auta.

Diplomaté uvedli, že nerozuměli pokynům v angličtině, a proto se ztratili. Zdroje publikace však vůči těmto vysvětlením zaujaly skeptické stanovisko. Někteří američtí oficiální představitelé se domnívají, že se Číňané pokusili prověřit, jak je objekt chráněn. Šest zdrojů novinám řeklo, že alespoň jeden z diplomatů byl členem čínské rozvědky, který pracoval pod diplomatickým krytím.

Nejasný důvod

Publikace rovněž uvádí, že dvě osoby, které mají vztah k čínskému velvyslanectví, řekli, že diplomaté si prohlíželi památky a na území základny se nacházeli náhodou. Přesný důvod toho, proč skončili na vojenské základně, zůstává nejasný.

Kromě toho se zmiňuje, že čínští diplomaté, kteří byli podezřelí ze špionáže, nebyli ze země vyhoštění více než 30 let, tedy od roku 1987. Čína přitom nepřijala odvetná opatření a americké diplomaty nevyhostila.

The New York Times kromě toho upřesňuje, že několik týdnů po vstupu na základnu, konkrétně 16. října, požadovalo ministerstvo zahraničí od čínských diplomatů informace o všech kontaktech a spojeních s místními úřady.

Čínské ministerstvo zahraničí a čínské velvyslanectví ve Washingtonu publikaci neodpověděly a k tvrzením zdrojů se nevyjádřily. Stejně tak odmítla komentář FBI a americké ministerstvo zahraničí.

Vyhoštění ruského diplomata

Na konci října média informovala o tom, že bulharské úřady hodlají vyhostit ruského diplomata. Důvodem má být podezření ze zpravodajské činnosti. Dříve se informovalo, že vůči ruskému diplomatovi bylo zahájeno vyšetřování kvůli podezření z práce pro ruské speciální služby.

Kvůli diplomatické imunitě podezřelého bylo však vyšetřování zastaveno. Poté, co bulharské ministerstvo zahraničí obdrželo související zprávy generální prokuratury, požádalo ruskou stranu o odvolání diplomata.

Podle státních zástupců vykonával zpravodajskou činnost v Bulharsku první tajemník ruského velvyslanectví.

„Bylo zjištěno, že od září roku 2018 vykonával téměř celý rok občan Ruské federace zpravodajskou činnost, pořádal pravidelná tajná setkání s bulharskými občany včetně zaměstnance, který má vedoucí postavení a má přístup k utajovaným informacím Bulharska, EU a NATO,“ uvádí se.

Zdroj: The New York Times, Spuniknews.com


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Přejít na stranu  [1] 2
Hledat Info kuryr
Novinky pro 2019
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.1134 sec,0.0457 z toho dotazů.Dotazů v DB:17. Použitá paměť:1,738kB