Neděle 09 únor 2020
Kam to kráčíme, rodiče - učitelé?   
Pridal tk Neděle 09 únor 2020 - 15:12:51 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
S blížícím se výročím 75 let od ukončení druhé světové války se zvyšují snaha o přepsání historie, finanční prostředky na šíření přepsané historie a úroveň emocí a strachu u těch osob (ností), které si neuvědomují pravdivost pochyb o kvalitě společnosti, v níž žijeme. Kvalita společnosti nemůže být vysoká, je-li možné být veřejně nebo jinak a citlivěji ostrakizován, je-li možné zastrašovat občany, kteří by rádi podporovali a rozvíjeli pluralitu názorů s pomocí zahraničních zdrojů a faktů týkajících se nejstrašnější války v moderní historii lidstva. Do třetice, mohou-li politici ignorovat fakta Eurostatu a z nich vyplívající trendy.

Podle Eurostatu utrácí české domácnosti na bydlení 25,2% a na vzdělávání 0,5%. Celkově v EU výdaje domácností za vzdělání postupně rostou, ale málo. Ve všech zemích V4 se zvýšily výdaje domácností na bydlení podobně jako v ČR, s výjimkou Maďarska. Tam se nepatrně zvýšily výdaje na dopravu, a na volnočasové aktivity.

Proto není divu, že jak píše Jiří Mach (Právo, 8.2.2020), školky se potýkají s generací roztěkaných, předškolní vzdělávání dětí se komplikuje. Civilizační proměny i obrat v přístupu k výchově rodičů se podepisují na nižší soustředěnosti dětí v mateřinkách. Navíc jsou třídy naplněné, což situaci učitelek ještě ztěžuje. Proto není divu, co říká zkušená kantorka s mnoholetou praxí, nejenom ze školky v Praze 10: Vůbec nerozumí jednoduchým pokynům. Řeknu jim, otočte se na druhou stranu a nikdo nereaguje. Nejsou schopné chvíli udržet pozornost. S tím jsem se ještě nesetkala. Asi mají příliš podnětů. Stačí si zajít do obchodu a je to na ně strašný nápor. Jinými slovy: Letošní ročník se vymyká zkušenosti, představuje však pro vědoucí dávno představitelné výsledky neorganických vzdělávacích a dalších reforem.

Připomínám generaci dětí v mateřinkách, protože je to ona, která nabízí zrcadlový obraz svých rodičů, jejich úroveň vzdělání, výchovy a komunikačních schopností, včetně jazykových. Úroveň uvedené trojice také definuje objektivně kvalitu a rozměr předpokladu pro pochopení současného světa, tím samozřejmě i minulosti a představitelné budoucnosti.

Úroveň a kvalitu společnosti dokazuje i kvalita koronavirové frašky medií a veřejnosti. Místo toho, aby veřejnost vytvořila tlak na média a jejich vlastníky s požadavkem a potřebou věcného vysvětlení označení koronaviru ve škole, rádio, TV, jako souhrnného označení pro čtyři čeledi virů, které způsobují onemocnění u zvířat a lidí s různým stupněm závažnosti včetně možnosti úmrtí, jsme nuceni být svědky vědomě tvořené hysterie, růstu podezírání, nenávisti, ale i růstu konspiračních teorií, propagandistického blábolení a mlžení politiků.

Přitom by stačilo veřejnosti sdělit něco podobného jako, že kdyby šlo o útok biologickými zbraněmi proti Číně, čínská vláda musí mlčet. Nelze totiž prokázat na základě jedné z výhod biologických zbraní, pramen a příčinu výskytu viru. O příčině příčiny nemluvě. Proto nebudeme nikdy slyšet ani číst o obvinění pachatele. Nikdy neuvidíme jeho obraz, kromě případu, že by autor nebo kolektiv autorů viru se sám přiznal. Za to budeme slyšet a mít možnost číst ještě dlouho kritiku politického vedení ČLR. Ale nic o tom, co a jak by dělala nebo mohla dělat jakákoli vláda členského státu EU nebo EK. Proč? Žádná vláda v Evropě totiž nemá možnosti a schopnost dnes jednat tak, jako t.č. jedná vláda ČLR v krizové situaci.

V souvislosti s epidemií by rodiče - učitelé mohli svým dětem - žákům nabídnout malou lekci v historii a připomenout například, kdo to byl Karel Raška (1909–1987). Tento český voják, lékař a epidemiolog, zakladatel moderní československé epidemiologie, byl vedoucím Divize sdělných nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO). Je autorem konceptu epidemiologické bdělosti, kterou WHO přijala v roce 1968 mezi základní epidemiologické metody celosvětového působení. V roce 1984 mu Anglická královská lékařská společnost udělila Jennerovu medaili. Ta je v oblasti boje proti infekčním chorobám považována za nejprestižnější ocenění na světě.

Studenti univerzit a středních škol mohli dávno zadat otázky Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Ten se nechal slyšet a nechal psát, že lék proti ebole (remdesivir), vyvinutý na základě našich patentů (Tomáš Cihlář, následník A. Holého), je pravděpodobně použitelný proti aktuální nákaze koronavirem. Ústav nesdělil nic o srovnání patentů, včetně toho z 25. Dubna 2003 (číslo patentu US7220852B1). Ani o simulaci na univerzitě Johna Hopkinse týkající se postupu při vzniku pandemie koronaviru. Ani o získání dotace britské laboratoře Pirbrigh´t Institute na vytvoření lidských vakcín. Sdělení institutu z 15.11.2019 je nutné hodnotit v kontextu patentu číslo EP3172319B1 na využití koronaviru jako vakcíny pro léčbu a prevenci řady respiračních omezení, včetně bronchitidy. Ústav organické chemie a biochemie ČSAV také nesdělil, podle mého sledování médií, zda a jak byl lék vyzkoušen, a zda byl někam, a když ano, komu byl dodáván. Skutečností podle mých informací totiž je, že ebola skončila dřív, než lék byl k dispozici. Nabízí se otázka: skončila ebola sama od sebe?

V doplnění uvedených faktů by neuškodilo se zamyslet také nad obsahem a smyslem slova solidarita. Byly by uvedené otázky a požadavky vznešeny širokou rodičovskou a učitelskou veřejností v zájmu dětí, žáků a studentů, dostal by premiér Babiš a s ním i vláda lekci, která by mohla zlepšit jejich vnímavost a schopnost podívat se za okraj české kotliny nebo rybníka.

Proč se zmiňuji o solidaritě? Není to kvůli osobnímu hodnocení konání premiéra jako neomluvitelném, které samozřejmě veřejnost z mnoha důvodů rychle zapomene, ale kvůli třem skutečnostem: 1) Solidarita jako soudržnost sobě rovných stojí v protikladu k představě panství a moci jednoho nad druhými. 2) Demokratickým společnostem chybí soudržnost. 3) Společenský, technologický a konkurenční vývoj ve světě drasticky omezil počty v odborech organizovaných pracujících a vede k oslabení možností skupinové solidarity. Proto lze všeobecně konstatovat, že potřeba solidarity klesla, schopnost soucítit mizí a emocionalita roste. Deficit solidarity zamlžují politici a jejich poradci tzv. mezigenerační solidaritou: zaměstnaní lidé musí věnovat část svých příjmů na platbu do systému sociálního pojištění.

Z podstaty věci se ale nejedná o solidaritu v pravém slova smyslu. Proč? Protože není dobrovolná, vzájemná a vymáhá se na základě zákona. Mlžení politiků a expertů nezmění však nic na skutečnosti, že solidarita zůstává a zůstane i nadále významnou etickou výzvou pro všechny obyvatele Planety. Především i proto, že politický dialog se oslabuje, někde dokonce mizí, tradiční diplomacie se přesouvá v tzv. vyspělých státech z MZV směrem na ulici a přírodní a technologicko - vědecká rizika a nebezpečí pro lidstvo rostou. Proto se nabízejí otázky: Kdy jindy než v nouzi se máme možnost upřímně spolupracovat a soucítit? Co přijde příště, když nelze v představitelné době očekávat klid ve světě?

Jednu z možných odpovědí by měla nabídnout zamýšlená autorem příspěvku jednodenní regionální konference koncem dubna t.r.

Prezident Trump ví více, než si myslíme a můžeme vědět. Proto již indikoval, že až bude teplo, koronavirus zmizí. Současně prezident dal svému tureckému kolegovi Erdoganovi málo času na odpověď na otázku, jak dlouho si chce a bude hrát s ohněm. Že to myslí vážně dokazuje nedávný článek nazvaný Sultán a Solejman v izraelském deníku Makor Rishon ((מקור ראשון, První zdroj, založeném v roce 1997). Autorem příspěvku je Pasit Rabin. Tenor příspěvku lze popsat jednou větou a jednou otázkou s velkým významem a varováním: Sultánův šéf turecké rozvědky Fidan a iránský nebožtík Solejman, oba vedli hybridní válku v Iráku a Sýrii. Kde je dnes Solejman?

Prezident Trump (zatím) nekritizoval lékařskou péči o cizince nakažených koronavirem ani po té, co včera zemřel(a) první občan(ka) USA v ČLR. Proč? Podle mého hodnocení veřejně dostupných informací mimo jiné proto, že Číňané vyjasňují původ a obsah kartonů (7?) zakopaných v hloubce 1,5m na území rychle opuštěného USA konzulátu ve Wu-chanu. V tomto městě provádí současně žurnál JAM (emergency medicine) průzkum!

Prezident Trump nekritizoval po vyhraném impeachmentu ani svého spolupracovníka, specialistu na Ukrajinu a svědka v procesu impeachmentu, generála Alexander Vindmana. Neztrácel čas, vyhodil ho z práce v Bílém domu i se svým dvojčetem-bratrem Jevgenijem v doprovodu ochranky. Bratr – voják neměl nic společného s Ukrajinou a Ruskem, nebyl ani svědkem, seděl prostě za svým bratrem při jednání během výslechu. Do třetice všeho dobrého i zlého, prezident Trump odvolal velvyslance USA u EU, hotelového magnáta Gordon Sondlanda. Ten finančně podporoval prezidentskou kampaň. Byl za tuto pomoc odměněn prezidentem funkcí velvyslance v Bruselu. To zcela určitě neznamená, že EK by se mohla vydat na starou a vyšlapanou cestu k USA. Nebože by mohli pánové Hamáček a Babiš si opravdu myslet, že se vyhnou 2% příspěvku do NATO. Tento zcela nesmyslně vysoký příspěvek představuje pro ČR hřebík do rakve státního rozpočtu a podpoří chudobu v ČR.

Skutečnost, že válka v Iráku přišla USA skoro na dva bilióny dolarů, jak uvedla profesorka Neta C. Crawfordová na serveru Defence One (zamřeném na otázky obrany), že celkové výdaje na války vedené USA po 11. září dosáhly již 6,4 bilionu dolarů, nebo že péče o veterány stála 437 miliard USD, nepřinutí prezidenta Trumpa slevit nic ze svých požadavků.

Pro české politiky a všechny ty, kteří prodali zájmy ČR z jakýchkoli důvodů a mají ještě špetku rozumu by mohlo výše uvedené být varováním a výzvou - dvakrát měř a jednou řež. Mezinárodní vztahy se totiž řeší na základě národních zájmů, bez emocí a etického kodexu. Proto nelze nic slibovat spojencům, proto nelze mluvit ani o zradě v případě zklamání. Zradě na Jaltě, či Jaltské, jak se snaží přesvědčit svět Poláci, či Mnichovské dohodě, často používané jako vysvětlení nebo alibi. Analogicky to platí i pro Benešovy dekrety. Ty je nutno hodnotit ve spojení s dekrety na Slovensku a v Maďarsku v kontextu historie a jejího přepisu. Platí to i pro současnou rusofobii, přejmenovávání náměstí, zneuctívání památníků spojených s dobou, kterou aktivisté osobně nepoznali. Možná ani jejich rodiče nebyli v té době na světě. O to více to platí pro přepisování začátku a konce druhé světové války. Proto se ve poslední časti příspěvku krátce zmíním o této problematice, která představuje nebezpečný instrument v moderní válce vedené proti Ruské federaci.

Ostrý, na emocích a falzifikaci faktů založený útok s polemickým charakterem se totiž transformoval do bojiště. Jak víme, na bojišti když jde o život, je každý prostředek dobrý, vše je dovoleno. Informační válku, která představuje válku smyslů a historické paměti, je možné vést pouze v debilizované společnosti. Ta ji může jenom prohrát, nebude-li předem a jinak odstraněna z šachovnice a vržena do zapomenutí. Eurostat data mluví sama za sebe.

Protože jsme se octli na bojišti války smyslů a historické paměti, kde je prakticky vše dovoleno, včetně lehce možného zneužívání emocionálního potenciálu člověka, nabízím v zájmu mladé generace a pro vyvážení argumentů veřejně právních médií devět málo v nich diskutovaných událostí a zdrojů týkajících se vzniku a konce druhé světové války:

1) Locarnská dohoda 1925. Vedlejšími účastníky konference, jejímž cílem bylo udržení versailleského systému, bylo ČSR a Polsko. Došlo jen k dohodě o územním status quo na západní hranici (tzv. rýnský garanční pakt), zatímco s Polskem a ČSR uzavřelo Německo jen smlouvu o smírčím vyřizování sporů. 1936 Německo smlouvu vypovědělo. 2) Roční platební moratorium pro Německou říši z roku 1930 (J. Mullins – Secrets of the Federal Reserve System, NY. 1952), 3) Odmítnutí ratifikace Versailleské smlouvy Senátem Spojených států. (Novus ordo seclorum, 12.01.2020: Pensylvánský senátor Philander Knox řekl Wilsonovi: Pane prezidente, po důkladném zvážení jsem dospěl k názoru, že tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války, války, která bude mnohem ničivější než ta, již jsme právě ukončili). Senátor měl pravdu podobně jako zkušení světoví diplomaté v roce 1931-32, kteří vyjádřili očekávání druhé světové války. 4) Zápis Josefa Goebelse z 8.12 a z posledního týdne 1932. 5) Německo jako hostitel Olympijských her 1936 představuje uznání jako plnohodnotný člen západního společenství. 6) Rozdělení ČSR z 29 - 30.9.1938 umožnilo využití vojenské průmyslu a techniky Hitlerem. 7) Otto Lehmann - Russbüldt (1873 – 1964), Aggression: The origin of Germany's war machine, London: Hutchinson, 1942. 8) Splnění slibu daného Hitlerem bance Schroeder: Zlomení moci odborů. 9) William Raymond Manchester (1922 – 2004), The Arms of Krupp: The Rise and Fall of the Industrial Dynasty that Armed Germany at War (1968).

Existují i další významná fakta. 1) Sdělení z 30.9.1933 v The Daily Herald o rozhodnutí Bank of England o finanční pomoci nacistům. 2) Kodaňská jednání 28.12.1934 týkající se vydání 500 milionů zlatých dolarů Německu, z nichž 150 milionů bylo určeno Polsku. 3) Setkání 16. srpna 1939 Rosenbergera a Barona William Sylvester de Ropp (1886 – 1973), jednoho z nejvlivnějších a mysteriózních britských tajných agentů té doby zapojeného do jednání s Německem. De Ropp mimo jiné dokumentárně prohlásil (v překladu autora), že Polsko je pro Anglii výhodnější jako mučedník, než jako existující stát.

Roli Polska pochopí lehce ten, kdo hraje šachy a ví, že každá figura na hrací ploše existuje pouze v rámci svých hracích kombinací. Protože Německo a Polsko byly stejné barvy, rozhodla o osudu Polska silnější figura, Německo, ne SSSR. Spojovat osud Polska a svádět vinu na SSSR se mi jeví jako laikovi, co se týče historie, neudržitelné. Neudržitelnost podporuje skutečnost, že Liga národů neodsoudila SSSR jako agresora. SSSR měl právo hrát svoji hru proti nepříteli. To podporuje také kniha The Game of the Foxes, autora Ladislas Farago (1906 – 1980). Fargo byl dopisovatelem amerických listů v Evropě, profesionální zpravodajec válečného námořnictva USA, který se zabýval západní výzvědnou a protišpionážní službou, včetně činnosti Abwehru nacistického Německa.

Nastal proto nejvyšší čas pro svět, historii a samotného prezidenta Putina začít veřejně konat podle zákona, který formuloval britský historik, teoretik a filosof dějin Arnold Joseph Toynbee (1889 – 1975), a který ve státně poltické praxi znamená, že národ, který propouští údery a neodpovídá na výzvy, přestane existovat.

Povolení zveřejňovat archivní dokumenty je podle osobního přesvědčení, první, ne však poslední ruská preventivní akce. Plánované přednáškové výlety ruských historiků, například do Prahy na seminář plánovaný na 16. dubna t.r. v Ruském kulturním a vědeckém centru mnoho nepomohou. Pro ruské historiky návštěva Prahy bude, s pravděpodobností hraničí s jistotou, zklamáním, nejsou-li příslušníky tzv. páté kolonie. Proč?

Odpověď je komplexní a může být samostatným příspěvkem. Proto úspěch či neúspěch akce a podobných by měl být výzvou pro analýzu struktury přítomných na akci a důvodem dotazu nasměrovaného k vedení centra v Moskvě i v Praze. To i proto, že premiér RF podepsal koncem ledna t.r. pro mnohé zajímavý vládní příkaz. Týká se sestavení skupiny úředníků - specialistů MV, MZV a dalších a vstoupil v platnost 7.2.2020 na přechodnou dobu. Skupina úředníků obdržela úkol plnohodnotně informovat prostřednictvím návštěv v zahraničí tam žijící ruské občany o programu týkajícího se pomoci při návratu do Ruska. Nejsem věštec, ale mohu si představit, že příkazu budou následovat další. U jednoho z mnohých může být cílem ztížit, nebo v některých případech zcela vyloučit vydělávat peníze v RF na státem financovaných projektech a smlouvách, převádět mnohem větší zisky, než ty, kterých je možné dosáhnout za stejné nebo podobné práce a služby v zahraničí, a žít z nich v zahraničí. Krátce, připomenout staré přísloví: Kdo radosti doma nemá, marně ji ve světě hledá.

Uvedené včetně přísloví platí i pro Běloruského prezidenta a jeho vládu. Vše, co prohlásil včera, bude hlásit zítra a pozítří po jednání v Soči s prezidentem Putinem není nic jiného než vzduch. Fiasku, se kterým se vrátil do Minska, se mohl při větší porci selského rozumu vyhnout. Vztahy mezi státy již dnes určuje a v budoucnu bude téměř výlučně určovat obchod a jeho vojenské zabezpečení. Dobré či špatné sny o integraci patří do kategorie iluzí. Ty zcela ignorují vývoj ve světě. Platí to i pro požadovanou hlubší integraci členských států EU. Doporučuji proto, nechlácholit se těšínskými jablíčky, to jest planými sliby těch t.č. u moci!

Připomínám těšínská jablíčka rodičům a učitelům majících vnitřní potřebu omezit na minimum výskyt v ČR případu z Polska, popsaný novinářem Janusz Schwertnerem v reportáži nazvané Láska v časech moru. V listopadu 2018 se dověděla matka o pocitu svého dítěte o sexuální orientaci. Nekriticky respektovala jeho cítění a podpořila své dítě i ve změně jména. Wiktor se ostříhal nakrátko, změnil šatník, jeho tranzici ale nerespektovali spolužáci učitelé, ani ošetřující lékař po pokusu Wiktora se zabít na silvestra 2018. Spolužáci, učitelé i lékař mluvili o něm jako o Wiktorii: Wiktorie upřednostňuje dívky, napsal lékař ve zprávě.

Je to menšinová ideologie LGBT, kterou ve spojení s nevzdělaností a nevychováváním v rodině považuje nejenom polský arcibiskup Marek Jędraszewský za duhový mor či nákazu. Zmiňuji se o případu sexuální tranzice u dětí a dospívajících proto, že člověk se vyvíjel v podmínkách nedostatku, někdy až kritického v počtu jen o dva řády nad vyhynutím.

Na takový vývoj jsou uzpůsobeny všechny mechanismy v těle. Jsou konstruovány tak, aby dokázaly kompensovat nedostatek. Organismus v nedostatku, stresu a zátěži vytváří látky, které mění citlivost a vnímání. V mozku jsou to endorfiny, endogenní morfiny. Tím se udrží psychická stabilita a celková reaktibilita do doby, než se vše vyřeší a vrátí do obvyklých mezí. Kromě toho je vědecky dokázáno, že s trvalým dostatkem nebo dokonce nadbytkem si organismus člověka neumí poradit. Dochází k překompenzování s následky, o čemž jsem psal v příspěvku Pláč a skřípání zubů (4.1.2020).

Při pohledu na data Eurostatu a ve srovnání s trendy v klíčových mimoevropských státech včetně ČLR a RF se mi zdá, že pro většinu dětí nejenom v ČR dvanáctá hodina odbyla. Následky, které s sebou nese šířící se absence znalostí v matematice, současné přepisování, neznalost a výuka historie bez ideové složky, se budou prezentovat sbírkou různorodých, módně politicky zabarvených výkladů, prázdných frází a myšlenkových stereotypů. Jimi vybavený mladý člověk nebude mít reálnou šanci zvýšit a udržet si kvalitu znalostí, vědění a návyku k odpovědnosti, nutných pro obsazení místa a figury s velkou hrací kombinací na nové regionální politicko – hospodářské a geopolitické šachovnici. Souhlasu netřeba. 08.02.2020

Jan Campbell
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Novinářská prasárna z ČTK už nikoho nešokuje? Vážně už neexistují slušní novináři?   
Pridal tk Neděle 09 únor 2020 - 05:04:23 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Toto ČTK smí?

Stejně jako podprahová reklama, tak funguje novinářská manipulace se čtenáři. Pokud nějaký web potvrzuje, že Země je placatá, lidé si poklepou na čelo, případně se zasmějí, ale tím to končí.

Pokud se podíváte na všechmy mainstreamové nadpisy, jako ovce kopírují nadpis ČTK:

Jakl dostal za potyčku v metru pokutu 1000 Kč...

To doplnění je vedlejší.

I z diskuzí na sociálních sítích zjistíte, že mnoho lidí se zatetelí, protože ten Klausův lump Jakl za potyčku dostal trest. A přitom už mnoho lidí nepoužije mozek, že výše pokuty je podstatou. Avšak autor (pokud je novinář) ví přesně, že tento titulek je podraz.

Poctivý titulek od placeného profesionálního redaktora, navíc dělající servis pro ostatní musí přesně definovat už v titulku původce agresivity a toho, kdo se bránil.

Titulek profesionála novináře dělající servis pro ostatní média by zněl

Útočník na Jakla dostal pokutu 5000 Kč, bránící se Jakl dostal pokutu 1000 Kč.

Pravdou je, že někde si toho zvídaví čtenáři všimli, ale pokud se mediální domy včetně Čt prsí, jak jsou seriozní, tak toto je důkaz, že lžou a podvádí, i když nepíší, že Země je placatá. Toto je totiž zločinná manipulace a musíme na to upozorňovat.

Mimochodem, proč napadený platí 1000 Kč je také záhadou, protože nepřiměřená obrana u soudu už neexistuje. Nebo snad ano?

Kdo potrestá v ČTK autora tohoto šmejdského, manipulativního nadpisu? Oni tam kodex nemají?

Kdyby Jakl vyprovokoval potyčku, dostal by pokutu 5000 Kč on!

Přesto je na prvním místě, aby byl pošpiněn!





Pozor, to není o poutavě přehnaném titulku, ale o podpráhově otočeném významu! Takže nikoliv otevřená dezinformace, ale odkloněný důraz od hlavního aktéra na radního Jakla!

Je to hnus!


Zdroj: http://www.skrytapravda.cz/domaci/3034-novinarska-prasarna-z-ctk-uz-nikoho-nesokuje-vazne-uz-neexistuji-slusni-novinari
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Problém malého národa - Stará otázka znovu aktuální   
Pridal tk Neděle 09 únor 2020 - 04:52:46 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Musíme konečně žít sobě, žít kladně a beze strachu.
Jít bez bázně svou vlastní českou cestou.
T. G. Masaryk


Píše se rok 1886. Česká veřejnost žije už 26 let obnoveným politickým a spolkovým životem. Političtí vůdcové formulují státoprávní program. Jsou v trvalém napětí s vídeňskou vládou, narůstají antagonismy. Zápasí se o uznání českého jazyka ve školách a v úřadech, spory se vedou o zřízení každého jednotlivého českého gymnázia, každé střední školy. Proti sobě stojí Češi a Němci, O politickou strategii a taktiku vedou spory dvě strany, Staročeši a Mladočeši.

Teprve nedávno /1882/ byla rozdělena pražská universita na českou a německou. Česká byla velmi chudě vybavena a jen někteří profesoři tu přednášeli česky. Shodou okolností právě profesoři české university, Gebauer, Masaryk a Goll vypověděli v té době boj proti pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. /Ten spor však v skrytu doutnal již od doby, kdy se RKZ objevily, od r.1817, 1818./ V souvislosti s rukopisným bojem skupina horlivých Masarykových stoupenců založila časopis Čas na podporu vědeckého bádání a historické pravdy proti povrchnosti a prázdnému vlastenčení.

Úvodní článek do nového časopisu napsal mladý talentovaný literární historik a kritik H.G. Schauer /1862-1892/. Článek pojmenoval „Naše dvě otázky“ a kritizoval v něm českou národní a kulturní malomoc, litoval, kolik sil se vyplýtvá ve zbytečných žabomyších válkách. Stála ta námaha za znovuvzkříšení národa zato? Máme dost sil na samostatnou kulturní tvorbu? Neměli bychom svou tvořivost uplatňovat v rámci větší a zavedené kultury německé? A dokáže hodnota námi vytvořené kultury zabezpečit naši existenci před odnárodněním? /Čas 26.12.1886/

Článek vzbudil svou skepsí u české veřejnosti všeobecné pohoršení. Byla skepse oprávněná? V době, kdy Schauer psal svou úvahu, nejstarší buditelé již dávno nebyli mezi živými. Už jen v historické paměti trvala generace Dobrovského i Jungmannova. Už jen svým dílem žil Kollár, Purkyně, Palacký, Šafařík, Čelakovský, Tyl, Mácha, Erben, Němcová, Mánes, Havlíček, Smetana, Hálek.

Každý z těchto /a řady jiných/ zakladatelů i pokračovatelů svým životem a dílem dosvědčil, že stojí za to rozvíjet kulturu svého národa. Učenec, vědec, sběratel, překladatel, spisovatel, básník, malíř, hudebník…ukazovali národu jeho dějiny, odkrývali jeho duši, jeho vnitřní osud. Probudili jeho sebeuvědomění, sebepoznání. Inspirovali, podněcovali, povznášeli. Dali prožít vítězství i prohry, sny, touhy, radosti i zklamání, nejistoty hledání i vzácné štěstí úspěchu. Uvedli jej do světa fantazie, poesie, krásy. Jak by to bylo možné v rámci kultury jiného národa? A tak jako pokračuje život národa ve sledu jeho generací, tak pokračuje i život jeho kultury, stále otevřený, stále nedokončený.

Schauer byl mladším současníkem žijící generace takových tvůrců jako byli Neruda, Dvořák, Zeyer, Čech, Fibich, Jirásek, Aleš, Vrchlický, Janáček a – v neposlední řadě – Masaryk. Ti a mnozí jiní, nejmenovaní /jde nám o příklad, nikoli o úplnost/ nepochybovali, pracovali, tvořili. A po nich přicházeli po celé následující století další tvůrci naší kultury, a je naší hanbou, že na ně zapomínáme.

Pro Masaryka nebylo pochyb o významu úsilí potvrdit existenci a povznést úroveň vlastního národa. Svědčí o tom jeho celoživotní dílo. Ale vyslovil se k dané otázce i přímo svou úvahou „Problém malého národa“ / přednášky pro krajany v Chicagu 1902 a péčí Sokolské organizace pro veřejnost v Kroměříži 1905/. Nemůžeme citovat dílo celé, ale zasloužilo by si to. Jako příklad realistického pohledu na naše postavení v Evropě, jako příklad důvěry a přesvědčivé samozřejmosti Masarykova postoje proti oslabené mravní vůli, za novou energii, za poctivou práci, která nikdy nekončí.

„…. I národ malý může být uvědomělý, kulturní, svéprávný, samostatný duchovně i politicky. To není ještě zlo, být národem malým. Malost je v tom, že člověk neprohlédne a nehledá prostředky k odstranění své malosti. Velcí národové mají také těžké problémy jako my. Když jsme národ menší, máme jiné prostředky, jako člověk, který má chaloupku, nemůže pracovat takovými prostředky jako ten, kdo má palác. Ale je otázka, nemůže-li být člověk v chaloupce šťastnější, vzdělanější než člověk v paláci. Ovšem běda mu, bude-li se opičit po tom, kdo má palác.

Národní myšlenka je humanitní myšlenka, všichni národové tvoří lidstvo. Láska k vlastnímu národu neznamená nenávist k národu jinému. Ne národ, ale stát může utlačovat. Ve jménu humanity žádáme práv svého jazyka. Národ politicky samostatný nemá jistě příčiny přemýšlet o zachování jazyka. Mluví-li se o jazyce, myslí se obyčejně to, co se jím podává. Myšlenky a city, uložené hlavně v dílech básnických. Básník právě proto působí více než spisovatel vědecký, že klade důraz na cit. Krásná literatura nás národnostně vychovávala a vychovává dosud. Otázka cti národa je otázka cti každého jednotlivce.

Vzájemná závislost všech států a národů, velkých i malých, neustále roste. Mezinárodní vázanost hospodářská a technická, kulturní i politická se stále zvětšuje. Světová centralizace pokračuje přes občasné zvraty. Musíme se jako národ malý zapojit do této humanitní tendence světové. Otázku českou musíme stále řešit jako otázku světovou. Musíme se spojovat s jinými národy, musíme dbát o růst autority mezinárodní. Ale především, ***jako členové malého národa nesmíme nikdy zapomínat, že „každý z nás musí být z křemene, aby byl celý národ z kvádrů“/ Jan Neruda/.

Po převratu 1989 nabyla zvláštní aktuálnosti druhá ze Schauerových otázek: Budou kulturní hodnoty národa s to zabezpečit jeho existenci před odnárodněním? Ano, mají takovou sílu a moc, ovšem za předpokladu, že jich národ nebude soustavně zbavován, že s nimi bude nerušeně komunikovat, že se s nimi bude setkávat ve škole i na veřejnosti, že se bude učit vážit si jich, ctít je a milovat. Neděje se tak.

Kulturní tradice národa jsou vymycovány, historická paměť zasuta, uvědomělá identita a svébytnost národa je v ohrožení.

Po roce 1989 byla zpochybněna sama idea národa a národního státu údajně ve prospěch evropské integrace. Jako by federalizace národů nebyla slučitelná s identitou jejích jednotlivých částí. Jako by neplatily systémové vztahy celku a částí, obecného a zvláštního, hromadného a individuálního, logicky nadřazených a podřazených kategorií. Jako by idea integrované Evropy vylučovala svébytnost integrujících se národů. U nás se idea národa důrazně zavrhla, vlastenectví bylo ztotožněno se zlopověstným nacionalismem /prý je zdrojem všech konfliktních vztahů mezi národy/ a jako takové bylo prohlášeno za extrémismus.

K deklarovaným zájmům zastánců evropské integrace odmítat národní stát jako překážku slučování přistoupily u nás ještě dvě skupiny protičeských resentimentů . Ta první navazuje ještě na staré Rakousko a odmítá celé naše národní obrození. Proč by bývalo neprozřetelným „obrodičům“ nemohlo stačit zemské vlastenectví, proč usilovali o vzkříšení jazyka, když přece existovalo heslo české šlechty, monarchii tak příznivé: „Nicht tschechisch, nicht deutsch, echt böhmisch, fest österreichisch, für Gott, König und Vaterland“?

Ta druhá souvisí s nevraživým odmítáním vzniku Československé republiky r. 1918 u politických aktivistů v českém pohraničí s německým osídlením. Celých 20 let existence československého státu se propagandisticky orientovali na revanšistické a separatistické síly doma i za hranicemi, snažili se všemožně demokratický stát rozvracet a posléze, ve 30.letech, vydatně podpořili agresi hitlerovského Německa i organizovanou záškodnickou a teroristickou činností.

Domnívali jsme se, že po vítězství Spojenců ve druhé světové válce byla existence Československé republiky, osvobozené z nacistické poroby za přispění i vlastního domácího a zahraničního odboje, obnovena a potvrzena definitivně a bez všech rekriminací. Věřili jsme, že mírové dohody a smlouvy, které Spojenci uzavřeli, uzákoněné procesy demilitarizace, denacifikace a demokratizace Evropy potvrdily legitimitu poválečného uspořádání a poskytují nám jistotu, že žádné hrozby z minulosti již nehrozí.

Mýlili jsme se. Po r.1989 proběhla transformace centrálně řízeného hospodářství a privatizace státního majetku. Vrátila se svoboda, ale nejen demokratickým silám. Zároveň se otevřela stavidla i starým proudům nedemokratickým, protinárodním a protičeským. Znovu se přetřásá otázka „nesamozřejmého národa“.

T.G. Masaryk zdůrazňoval mnohostranný význam věrnosti tradici, ideálním hodnotám, které v minulosti vytvořili vynikající předkové. Husův boj za pravdu a pravdivost přesvědčení, Žižkovu neohroženost v spravedlivém boji, Chelčického usilování o pravou lásku k bližnímu bez konfliktů a násilí, lásku k míru a práci pro mír Jiřího Poděbradského, Komenského snahy vzdělávací a všenápravné – těmito humanitními ideály nás každého osobně zavazoval. V tom duchu vychovávala prvorepubliková škola a dochované čítanky jsou toho výmluvným dokladem.

Avšak po r. 1989 vypukla, kde se vzala, tu se vzala, nevyhlášená psychologická válka s cílem zbavit nás historické paměti, tradic, smyslu, hodnot, které nás integrovaly, povzbuzovaly, oduševňovaly. Zbavit nás morální jistoty a síly.

Po všech historických peripetiích, ke kterým po vzniku Československé republiky r.1918 došlo, čelíme posledních 23 let systematickému pokusu přehodnotit nevybíravým způsobem naše národní dějiny. Cizí útočníci, nájezdníci a uchvatitelé minulých dob stejně jako bezohlední mocipáni, hamižní kořistníci a rozkrádači se těší uznání a obdivu. Ke kritice , posměchu a zapomnění jsou odsouzeni naši buditelé. Proč vydupávali ze země národ, který byl již z velké části asimilován? K čemu obnovovali český jazyk a vraceli český národ mezi ostatní národy Evropy? K čemu kladli základy věd, umění, hudby, techniky, architektury, školství, průmyslu, všech oborů lidské kulturní činnosti, které patří k životu v moderní civilizaci? Jen vytvořili podmínky k tomu, aby roku 1918 mohlo vzniknout Československo, podle nepřátel neprozřetelný, umělý a neorganický útvar, odsouzený k zániku. A nebýt Československa, nebylo by Mnichova, nebylo by odsunu, nebylo by Února 1948 ani srpna 1968…Obrozenci to vlastně všechno zavinili.

Mezi disidenty se objevil názor, že nebýt Jungmanna a Šafaříka, mohli jsme mluvit německy, tedy velkým, ne-li světovým jazykem a mohli jsme žít v klidu a blahobytu. Mohli jsme spočinout v lůně velmoci a nemít již žádné dosavadní nesnáze. Zapomíná se ovšem, že velmoci mají nesnáze zase jiného typu, že např. vedou války, přepadají, ničí, plení, okupují. Jestlipak se jim také říká, že se mají vyrovnat se svou minulostí? Nebo se předpokládá, že jen malý národ má svědomí?

K publicistickému bontonu u nás patří stěžovat si na historická traumata, která národ utrpěl /1620, 1938-9, 1968, 1992 /a která mu prý bolestně připomínají „nesamozřejmost“ vlastní existence a vyvolávají pocity neklidu, nejistoty, permanentního ohrožení, vyšinuté chování. Chybujeme prý tím, že se dovoláváme svých mýtů a kýčů, uctíváme ikony a nedokážeme opustit fetiše, mytologizujeme si své dějiny , vězíme v nacionalismu, nechceme opustit falešné vědomí, nadřazujeme kulturu nad politiku, odmítáme vyrovnat se se svou minulostí. Avšak co má znamenat ono „vyrovnání se“ s minulostí?

Opustit vlastní verzi, abychom mohli převzít hodnocení minulých dějů od svých odpůrců, přijmout verzi protivníka, který má /nejen/ mediální propagandistické prostředky nás k tomu nutit? Proč renomovaní tvůrci veřejného mínění kopírují hodnotící soudy protičeských historiografů? Jistě vědí, že pravda českých dějin je základem naší identity. Vědí nepochybně i to, že lživé podání dějin v imperiálním zájmu ohrožuje morální bytí malého národa. Proč nevyhlásí jednou provždy, že už dost bylo nezdarů a traumat, a že je třeba vydat se na cestu znova a lépe? Místo toho přepisují, devastují a dehonestují národní dějiny. Moderátor velmi frekventovaného televizního pořadu o české historii připomíná natěšeného kuželkáře, který se svými besedníky v kulečníku poráží vítězoslavně jednu naši historickou osobnost či událost za druhou.

Hru prožívá s neskrývaným potěšením. Nelze reagovat na nepřetržitý proud pochybných informací, který se valí z médií ze všech stran, jen aby kompromitoval, zpochybnil a znevážil všechny a všechno v českých národních dějinách a kultuře. Připomenu jen namátkou. Není pravda, že si „československý národ“ vymyslel zcela účelově Masaryk r.1918, aby mohl zdůvodnit vznik Československé republiky. Idea československého národa byla živá od společných počátků národního obrození Čechů a Slováků a sílila spolu s ním. O spojení a vyvedení Slováků z maďarského područí uvažoval např. Havlíček, který právě od Slováků očekával vůdcovskou roli, jarost a sílu.

Spojení historií rozděleného československého národa předpokládal Masaryk ještě mnoho let před první.válkou světovou. A nebyl sám. A není pravda, že národní obrození bylo /zlopověstně/ nacionalistické. Bylo humanitní. Od Kollára přes Palackého k Masarykovi, všichni kladli na první místo /vše/lidství, lidstvu podřizovali národ. Dokonce i neurvalému šovinistickému napadání Slovanů vůbec a Čechů zvláště chtěl Masaryk čelit demokraticky a humanitou /aféra T.Mommsena/. A kultuře jsme dávali přednost před politikou ne proto, abychom mohli pěstovat „národní mytologii“, ale proto, že v nesvobodném režimu přejímá funkci veřejné výměny názorů literatura.

Politika je doména vládnoucích držitelů moci, literatura se stává útočištěm ovládaných. Přináší obraz doby, duševního stavu společnosti, společenských problémů a politických úvah. Literatura má ovšem hodnototvornou povahu, předkládá hodnotící soudy o hodnotách lidského života, a předkládá je v umělecké /také hodnotové/ podobě. Ale hodnoty /to, co chceme, co potřebujeme, co ctíme a co milujeme/ nejsou vysmívané „ mýty, fikce, fetiše“, jak nám namlouvají renomovaní tvůrci veřejného mínění. Je to duchovní bohatství společnosti i jedince, národního kolektivu i občana. Bez ideálních hodnot /idejí, norem, příkladů, vzorů, ideálů, vizí/ chybí jak jedinci tak i kolektivu něco velmi podstatného: uvědomělé lidství, smysl pro dobro a čest, krásu a lásku.

Pociťujeme všeobecný úpadek. I president republiky popisuje vnější projevy demoralizace národa, mluví o ztrátě respektu k poctivé práci, o hluboké degradaci úcty a sebeúcty, kulturnosti chování, vztahů k lidem i věcem, o nekritickém obdivu povrchnosti, okázalosti, líbivých gest… Mohli bychom pokračovat a zmínit všudypřítomnou korupci, neúctu k zákonům i morálce, bezohlednou hrubost slovem i činem, militantní fanatismus, absolutní netolerantnost, prodejnost, hloupost…Není se co divit. Je to přirozený následek dlouhodobého a systematického působení jak společenské reality /kasinového kapitalismu/ tak ideologického vlivu masmédií, která zbavují občany úcty k tradicím a kulturnímu odkazu předků s vidinou jakéhosi nového životního stylu užívat si života bez odpovědnosti a zábran. Bylo řečeno, že není demokracie bez demokratů. A platí, že bez morálky, sebeúcty, sebedůvěry a bez národní hrdosti není demokratů. Bez výchovy hodnotami k hodnotám v rodině a ve škole i na veřejnosti všeobecný úpadek nelze překonat.

Nová naděje pro národní výchovu je na obzoru. Ukazuje se, že integrace Evropy přestala být tabuizovaným nedotknutelným božstvem. J. Robejšek nedávno konstatoval, že se federalismus dostává do odstředivky dějinného vývoje, a že národní perspektiva představuje užitečný model lepšího řešení. Národ má a plní své úkoly. Uspokojuje potřebu lidí najít pevný bod v chaotickém světě a poskytuje jistoty v čase zmatků. Národ je řeč, historická paměť, znalost sociálních reálií. Důvěrně známé sociální a materiální prostředí. Odlišnost a sounáležitost, které federalismus neposkytuje. Ukazuje se, že vlastenectví, láskyplný pocit domova, pocit silné sounáležitosti a odpovědnosti k vlastnímu národu a jeho zemi, jazyku a kultuře podrží si svůj význam i v procesech integrace v celoevropském i světovém měřítku. Bránit svůj národ a svou příslušnost k němu má smysl i v době postupující globalizace. A snad už to nebude „extrémismus.“

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Rakouský ministr ocenil Maďarsko za zastavení imigrantů   
Pridal tk Neděle 09 únor 2020 - 04:44:53 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Rakouský ministr vnitra Karl Nehammer (lidovci) ocenil maďarské i srbské kolegy za zastavení imigrantů na nmaďarsko-srbské hranici a za informovanost, kterou mu v reálném čase maďarští kolegové poskytli. Cílem je, aby ilegálové byli na hranicích zastaveni a aby v zemích původu byly vytvořeny takové podmínky, aby se imigranti na cestu ani nevydávali.

Tento týden se na maďarsko-srbské hranici srotilo několik stovek imigrantů ze Sýrie, Afhánistánu a Iráku, kteří vyhrožovali spácháním ilegálního překročení hranice. Maďaři byli připraveni, a ve spolupráci se srbskými kolegy imigranty zapudili. Oddechli si i rakouští pohraničníci, kteří měli také zvýšenou pohotovost.

Ministr Nehammer v pátek rovněž prohlásil, že ochrana hranic před nezákonnou imigrací je jednoznačnou prioritou, a v tomto smyslu rakoští pohraničníci pomáhají i v Řecku.

Zdroj: https://www.krone.at/2093882
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



„Čaputová je spojena s Kočnerem.“ Harabin přišel se šokujícím zjištěním. Jde o souvislost, která zaráží   
Pridal tk Neděle 09 únor 2020 - 04:42:35 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Lídr strany Vlast Štefan Harabin poskytl obsáhlý rozhovor portálu pluska.sk, ve kterém hovoří jak o běžných tématech, tak o naprosto šokujících zjištěních. Pronesl totiž, že prezidentka Slovenska Zuzana Čaputová je spjata s podnikatelem Mariánem Kočnerem, který je obviněn z objednávky vraždy novináře Jána Kuciaka.

Harabin v rozhovoru hovořil ku příkladu o tom, jak strávil Vánoce a vánoční svátky či zda stihl trávit i čas s rodinou. Řeč přišla i na předvolební kampaň, kterou naplno odstartoval právě po Vánocích. Uvedl, jak vnímá předvolební boj, na co se v kampani zaměřil a na kolik procent si se svou stranou troufá.

Zmínka padla i o jeho kariéře soudce, kdy o některých dnešních soudcích pronesl, že jsou to „soudci z kočneriády. Soudci a opičky na provázku mafiánů a oligarchů“.

Kočner a Čaputová

Velkým tématem rozhovoru se však stal kontroverzní podnikatel Marián Kočner a prezidentka Zuzana Čaputová, na něž se Harabin zaměřil. Kočner na Slovensku podnikal od devadesátých let a už od té doby se kolem něj objevovala různá podezření. Novináře daného portálu tedy zajímalo, proč to dospělo až do takové situace a proč nikdo nejednal dříve.

„Jsem rád, že Kočner nejezdil tramvají, nebo by do toho zapojili i mě. Kontakty, které měl Kočner, nepřeceňuji ani nepodceňuji. Pro mě je směšné, když vytahují figurky, které s nim chodili na recepce, na zabíjačky. Vrcholem kočneriády je paní Čaputová,“ uvedl.

Svůj názor se pak snažil dále vysvětlit. „Ona je spojena s Kočnerem. Nejvyšším možným způsobem,“ dodal a doplnil, že to není jen Čaputová, ale i Robert Fico, Andrej Danko, Béla Bugár, Peter Pellegrini a celá vláda, včetně Miroslava Lajčáka.

Poté pokračoval tím, zda ví, jak se rodil slovenský velvyslanec ve Spojených arabských emirátech.

„Je jím podvodnický spolupachatel Kočnera. Jak Kočner v začátcích přicházel k majetku, např. v kauze Technopol? Jeho spolupachatelem není nikdo jiný, je jím Michal Kováč mladší. Ten je stíhán za podvod v kauze Technopol jako spolupachatel Kočnera. Okradli tehdy stát o více než 70 milionů korun,“ uvádí.

Následně pokračoval, že právě koaliční trojka si rozděluje posty ambasadorů. „To znamená, že Kováč musel projít přes Fica, Danka a Bugára. To byla politická rovina. Pak se to dostalo do právní roviny, protože Lajčák ho jako ministr zahraničí předkládal do vlády. A poté Pellegrini, jako předseda vlády, Kočnerova spolupachatele navrhl Čaputové. Nevím o tom, že by byl někdo z vlády proti. A Čaputová jako ochránkyně čistoty a transparentnosti, jmenovala Kočnerova spolupachatele velvyslancem v SAE,“ vysvětluje, proč je dle něj Čaputová na vrcholu kočneriády.

„Víte, jaká to je ostuda? Vždyť v SAE jej nikdo nebere vážně, protože všichni vědí, že je to kriminálník. A tento člověk zastupuje naši vlast. To je děsivé. Je třeba se zeptat Kaliňáka a Počiatka, zda jim v Emirátech dohazuje kšefty se zbraněmi,“ podotkl.

Na připomínku novináře, že přece „Kočner „vznikl“ dávno před Čaputovou a Pellegrinim“, pak Harabin reagoval slovy, proč tedy Čaputová dotyčného jmenovala, když věděla, že je to Kočnerův spolupachatel.

„Michal Kováč mladší společně, koordinovaně a detailně s Kočnerem postupoval při kradení na úkor normálních lidí. Oni se navzájem podporovaly. Chcete říct, že Čaputová nepodporuje Kočnera, když jmenovala Kováče? Vždyť to je obrovská blízkost personální, zájmová, osobnostní i charakterová. Máme jiný příklad v takových souvislostech?“ poznamenal šéf strany Vlast.

Zdroj: https://sptnkne.ws/Bs6W
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Pentagon prozradil cíle nízkoenergetických jaderných hlavic na ponorkách   
Pridal tk Neděle 09 únor 2020 - 04:36:01 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Americký ministr obrany Mark Esper uvedl, že Spojené státy nasazují jaderné zbraně s nízkým výkonem na ponorky proto, aby měly možnost potlačit konflikty s různými zeměmi.

Ruský náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov předtím prohlásil, že Moskva je znepokojena umístěním nízkoenergetických jaderných zbraní na amerických ponorkách. Podle něj se jedná o „odraz skutečnosti, že Spojené státy reálně snižují jaderný práh a že pro sebe připouštějí vedení omezené jaderné války a vítězství v této válce“.

„Jaderné nízkoenergetické zbraně dávají prezidentovi, nejvyššímu veliteli, různé možnosti. Vždy chceme poskytovat různé varianty, které nám umožňují zbrzdit konflikt,“ uvedl na tiskové konferenci v Pentagonu v reakci na prohlášení MZV RF.

Esper zdůraznil, že USA tak chtějí „zbrzdit konflikt s jakoukoliv zemí“. „Pokud to však bude nutné, chceme být schopni vyhrát," dodal šéf Pentagonu.

Vojenské námořnictvo USA bije na poplach

Tento týden viceadmirál vojenského námořnictva USA Andrew „Woody“ Lewis varoval, že východní pobřeží Ameriky už není bezpečným útočištěm, a to kvůli aktivitě ruských ponorek. Jak oznámil portál The Drive, učinil toto prohlášení na schůzce Vojensko-námořního ústavu USA a Střediska pro strategické a mezinárodní výzkumy.

Vysoce postavený důstojník si postěžoval na neustálý růst aktivity ponorek vojensko-námořních sil RF v Atlantickém oceáně. Přičemž jsou mezi nimi i dokonalejší a nehlučné ponorky, které mohou uniknout zachycovacím prostředkům.

Je příznačné, že Lewis je velitelem 2. flotily vojenského námořnictva USA, která byla obnovena v roce 2018 právě kvůli „aktivizaci ruských podvodních operací v Atlantiku“.

„Naše nová realita spočívá v tom, že když vyplouvají naši námořníci do moře, musí být ve střehu, jakmile opustí Norfolk. Naše lodě už nemohou počítat s tím, že budou v bezpečí v přístavu na východním pobřeží, nebo že přeplují bez překážek Atlantik, aby působily v jiné oblasti,“ řekl viceadmirál.

Zdůraznil, že počet ruských ponorek v Atlantiku se neustále zvyšuje. Jsou schopné delší plavby než dříve a mají smrtonosnější zbraně.

Andrew Lewis přitom neuvedl žádné konkrétní údaje o celkovém počtu ruských ponorek.

Autor článku také připomněl nejnebezpečnější ponorky ruského vojenského námořnictva. Jsou mezi nimi rozestavěné zdokonalené ponorky projektu 885M Jaseň-M s novým méně hlučným reaktorem a také ponorka speciálního určení – Bělgorod K-139, která má velké možnosti sbírání výzvědných údajů a může nést bezpilotní přístroj Poseidon.

Zdroj: https://sptnkne.ws/Bs3v
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Turecký ministr zdravotnictví: Čínská opatření na prevenci a kontrolu nového koronaviru jsou rychlá a transparentní   
Pridal tk Neděle 09 únor 2020 - 04:32:31 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Turecký ministr zdravotnictví Fahrettin Koca při exkluzivním rozhovoru s čínskými médii ocenil čínskou vládu, která přijala rychlá a transparentní opatření na prevenci a kontrolu epidemie zápalu plic způsobené novým typem koronaviru, a aktivně spolupracovala se Světovou zdravotnickou organizací, aby včas informovala o průběhu onemocnění a léčky, což položilo pevný základ pro výzkum nemoci v jiných zemích.

„V rané fázi vypuknutí epidemie přijala čínská vláda opatření včetně uzavření města Wu-chanu. To je velmi důležité i včasné rozhodnutí. A během této doby čínská vláda a Světová zdravotnická organizace otevřeně a transparentně sdílely celému světu veškeré informace o vývoji epidemie," uvedl Fahrettin Koca.

Koca poukázal na to, že čínská vláda postavila nemocnici s 1 000 lůžky jen deset dní, což také odráží odhodlání Číny bojovat s epidemií. Turecký ministr zdůraznil, že různé státy by se měly sjednotit a spolupracovat v boji proti epidemii. „Myslím si, že v tomto kritickém okamžiku je nevyžádaná pomoc velmi vzácná a pro překonání epidemie je obzvláště důležitá solidarita," uvedl Koca.


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Hledat Info kuryr
Novinky pro 2020
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.2026 sec,0.0676 z toho dotazů.Dotazů v DB:17. Použitá paměť:1,510kB