Pátek 19 červen 2020
Proč už lidi nevěří médiím…?   
Pridal tk Pátek 19 červen 2020 - 10:55:04 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Že mainstreamová média v USA i západní Evropě většinově nadržují levici, ví každý. Tedy kromě liberálních novinářů v ČR, kteří toto tvrzení považují za jakousi konzervativní konspiraci. Jenže co bylo umírněně levicové či liberální včera, dnes už nestačí.

Doba pokročila a nová generace posouvá média už ne doleva, ale kamsi do maoistické zatáčky. Se vším, co k tomu patří – vyhazovem z práce, důslednou kontrolou všech projevených názorů za celý život, davového lynče na sociálních sítích, výzvy k pokání a nakonec sebekritiky, která stejně obvykle provinilce nezachrání.

O atmosféře, která panuje v redakci nejvlivnějšího deníku světa New York Times (a která skutečně připomíná padesátá léta) psal podrobně Martin Weiss v Echu i Daniel Anýž v Hospodářských novinách. Oba se shodli, že mladá generace novinářů vidí svoje poslání aktivisticky – už nechtějí být nestranní, ale aktivističtí. Už nechtějí popisovat situaci, chtějí aktivně přispět ke změně společnosti. Jak píše Anýž, „pokládají za svoji žurnalistickou a morální povinnost postavit se jasně za věci, které považují za nezpochybnitelné, i když ve společnosti jsou ještě předmětem debaty a sporů.“

Už není možné tolerovat jiný názor, za to se z redakce letí. Už není možné otisknout nic, co by někoho z mladých redaktorů znepokojilo. „Kdokoli uvidíte jakoukoli názorovou novinařinu, titulek, post na sociálních sítích, fotografii – cokoli, co vás sebeméně znepokojuje, prosím okamžitě mi zavolejte nebo pošlete SMS,“ píše redaktorům nová šéfka komentářové rubriky. Její předchůdce vyletěl za otištění jednoho komentáře, který požadoval proti násilným rabujícím (nikoliv proti všem protestujícím) nasazení armády coby zálohy policie a Národní gardy. Nevhodné komentáře už budou moci vyjít jen s vysvětlujícím doplněním o „kontext, který by pomohl čtenářům zasadit názory… do širšího debatního rámce“.

Výsledkem je atmosféra, kterou Weiss popisuje pomocí tweetu amerického novináře Michaela Traceyho: „Množství lidí v různých mediálních odvětvích mi řeklo, že toto je nejtísnivější politické prostředí, jaké kdy zažili. Řeknou-li cokoliv, co se jen nepatrně odchyluje od konsensuálního názoru, jejich živobytí bude zničeno. A asi mají pravdu.“

Když už jsme u twittru, ten v minulých dnech nabídl několik příkladů dvojitého metru mainstreamových médií, pokud jde o reportování o současných protestech, ať už jde o USA, Velkou Británii nebo Austrálii.

Po zhanobení pomníku Winstona Churchilla a památníku padlým se 13. června sjely do Londýna stovky lidí, aby pomníky bránily. Byla to pestrá směsice – fotbaloví fanoušci, chuligáni, příznivci krajní pravice a pravděpodobně i nějací neonacisté (soudě podle zdvižené pravice na jednom rozmazaném záběru).

Část byla zjevně pod vlivem alkoholu a část útočila na policisty. Nicméně… zranění policisté byli dva. BBC to označila titulkem „Krajně pravicoví demonstranti se střetli s policií v centrálním Londýně“. O necelý týden dříve proběhla velká demonstrace Black Lives Matter, která byla nepoměrně násilnější, ale BBC informovala, že „Během převážně poklidných protestů bylo zraněno 27 policistů“. Po kritice veřejnosti titulek redakce změnila.

Bulvární deník Daily Mirror se k ultrapravičácké demonstraci vrátil na titulní straně s titulkem „Hanebné!“ Demonstraci Black Lives Matter spojenou se shazováním sochy do řeky ovšem zdobí titulek „Pochod pro změnu“.

Ten samý den (13. 6. 2020) přináší časopis TIME dvě zprávy. Na jedné neopomenou hned v titulku zdůraznit, že „krajně pravicoví demonstranti v Londýně porušují koronavirová omezení“. Ten samý den přitom přináší TIME zprávu o tom, jak zdravotníci podporují pokračování protestů i během pandemie. Jak je to možné? Jde samozřejmě o protesty Black Lives Matter – tam se zjevně virus na rozdíl od ultrapravičáků nešíří…

Americká liberální televizní stanice NBC News 14.6. bez dalšího informuje, že davy naplnily náměstí před brooklynským muzeem umění při demonstraci za práva černých translidí (Black trans lives matter). Zato u ohlášeného setkání prezidenta Trumpa s voliči příští sobotu měla NBC News potřebu hned v titulku doplnit, že zdravotní experti před tím varují. Těžko říct zda ti samí, kteří zároveň podporují pokračování protestů…

A nakonec něco od protinožců. V nejstarším australském listu The Sydney Morning Herald si novinářka a televizní komentátorka Julia Baird před třemi lety pochvalovala, jak nám sochy (i ty ošklivé) umožňují nahlédnout do naší minulosti. O tři roky později se jí už srdíčko tetelí radostí nad shozenými sochami, což prý obohacuje naše dějiny…

Matyáš Zrno

Zdroj: https://www.konzervativninoviny.cz/proc-uz-lidi-neveri-mediim/

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Švédská vláda švindlovala u školních testů. Vyřadila z nich uprchlíky, protože jejich výsledky snižují celkové skóre   
Pridal tk Pátek 19 červen 2020 - 04:37:54 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Švédská ministryně školství Anna Ekström vyhlásila zveřejnění mezinárodních výsledků vzdělání PISA švédským dnem radosti. Švédsko si totiž vedlo v roce 2019 oficiálně velmi dobře, ačkoliv se v předchozích letech kvalita vzdělání švédských žáků prudce snížila. Jenže záhy se ukázalo, že to byl velký podvod. Školy na příkaz vlády vyřadily z testů děti imigrantů, protože ty snižují výrazně celkové skóre.

Řada škol to přiznala mediím a hned je tu ostuda. Úroveň vzdělání v západní Evropě dlouhodobě s přílivem imigrantů klesá. Je to dlouhodobý plán globálních finančních elit na edukaci a postupnou likvidaci bílých národů a rasy jako takové.

Podobný trend vidíme i u nás. Kdy “české” elity zavedly inkluzi, každoročně snižují náročnost výuky (nedávné zrušení povinné maturity z matematiky), útočí vytrvale na učitele a snižují tak kvalitu pedagogického sboru. K tomu dále patří i náhlý prudký nárůst žáků cizinců, kteří snižují kvalitu výuky (černoši, muslimové, Vietnamci).

KPI
Česká věc

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Stále víc německých měst začíná odmítat software od Microsoftu   
Pridal tk Pátek 19 červen 2020 - 04:33:35 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Bavorské město Mnichov bylo kdysi pionýrem své doby, když odmítlo nadále kupovat drahé, pomalé a věčně problematické licence od Microsoftu a nahradilo je Linuxem, který byl stejný a ZDARMA.

Nyní se tento trend začíná šířit i do dalších velkých německých měst. Podobný krok připravuje Hamburg, Dortmund a Brémy a další velká německá města mnichovský případ studují. Microsoft se přirozeně snaží bránit za pomocí všech prostředků, ale zdá se, že neúspěšně.

Dovedete si představit, že podobně odvážná bude jednou i Praha, Brno, Ostrava? Já zatím nikoliv, ačkoliv primátor Prahy je prý od IT expertů Pirátů. To by se cizí pán mohl rozhněvat a to Piráti riskovat nebudou. Otrok nemusí mít okovy, může to být i mentální stav.

IT Expert
Česká věc



Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Sýrie v Seattlu: Komuna vzdoruje americkému režimu   
Pridal tk Pátek 19 červen 2020 - 04:28:16 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Sňatek mezi postkoronavirovou érou a protesty kvůli Georgi Floydovi živí divokou šelmu, která je stále imunní vůči jakékoli formě civilizované debaty v USA: komunu v Seattlu.

O čem je tedy ve skutečnosti autonomní zóna Capital Hill ve spojitosti s lidovou republikou?

Jsou členové komuny pouhými užitečnými idioty? Jde snad o rafinovaný experiment Wall Street? Mohl by tento experiment přežít, logisticky, a být zopakován v New Yorku, Los Angeles a D. C.?

Pobouřený prezident Trump to popsal jako spiknutí „domácích teroristů“ ve městě, které „řídí radikálně levicoví demokraté“. Požaduje „ZÁKON & POŘÁDEK“ (velkými písmeny, podle jeho pravidel na Twitteru).

Odstíny Sýrie v Seattlu jsou očividně rozeznatelné. Podle tohoto scénáře představuje komuna remixovaný Idlíb, bojující proti „předsunutým základnám režimu pro protipovstalecký boj“ (v terminologii členů komuny).

Pro většinu amerických pravicových frakcí je Antifa stejná jako ISIS. George Floyd je považován nejen za „komunistického mučedníka Antify“, jak mi řekl jeden agent zpravodajských služeb, ale za pouhého „kriminálníka a drogového dealera“.

Takže kdy tedy udeří „jednotky režimu“ - v tomto případě bez letecké ochrany Ruska? Koneckonců, jak nařídil ministr Esper, je na Pentagonu, aby „ovládl bojiště“.

Ale je v tom háček. Autonomní zónu Capitol Hill (CHAZ) podporuje město Seattle - řízené demokratkou - kterou podporuje guvernér státu Washington, také demokrat.

Neexistuje žádná šance, že by stát Washington použil Národní gardu k tomu, aby zlikvidovala zónu CHAZ, kterou protestující vytvořili. A Trump nemůže převzít velení nad Národní gardou státu Washington bez souhlasu guvernéra, i když ohledně toho tweetoval: „Převezměte si zpět své město TEĎ. Pokud to neuděláte vy, udělám to já. Tohle není žádná hra.“

Je poučné si všimnout, že „protipovstalecký boj“ může být použitý v Afghánistánu a kmenových oblastech; k okupaci Iráku; k ochraně drancování ropy/ plynu ve východní Sýrii. Ale ne doma. I kdyby to 58% Američanů skutečně podporovalo: pro mnoho z nich může být komuna stejně špatná, ne-li horší než rabování.

Ale pak jsou tady ještě ti, kteří jsou zásadně proti. Mezi ně patří: „Šílený pes“ Mattis alias „Řezník z Fallúdži“; představitelé neziskovky NED, praktikující barevné revoluce; Nike; JP Morgan; establishment Demokratické strany; a prakticky celý establishment americké armády.

Vítejte v hnutí, nazvaném „Okupujte jedině ostatní“!

Ve vzduchu stále visí otázka: Jak dlouho bude „Idlíb“ schopen vzdorovat „režimu“? Dost dlouho na to, aby kvůli tomu údajný „tyran“, americký ministr spravedlnosti Barr, zažil mnoho bezesných nocí.

Skutečná moc černých

Trump a Barr již pohrozili kriminalizováním Antify jako „teroristické organizace“ - právě když na 16. ulici v D. C. vznikl žlutý nápis, Black Lives Matter, který je jako dýka, namířená proti Bílému domu.

A to nás přivádí k plošně legitimitě, kterou si hnutí Black Lives Matter užívá. Jak je to možné? Zde je dobrý článek pro začátek.

Hnutí Black Lives Matter, které založila v roce 2013 trojice podivných žen ze střední třídy, velmi hlasitě dávajících najevo nesouhlas s „hetero-patriarchátem“, je produktem toho, co Peter Dauvergne z Univerzity Britské Kolumbie definuje jako „korporatizaci aktivismu“.

V průběhu let se Black Lives Matter vyvinulo jako marketingová značka, podobně jako společnost Nike (která hnutí plně podporuje). Velmi rozšířené protesty kvůli G. Floydovi povýšily hnutí na status nového náboženství. Avšak opravdu revoluční apel hnutí Black Lives Matter je spíše nulový. Tohle není jako James Brown a jeho „Řekni to nahlas, jsem černý, a jsem na to pyšný“. A má hodně daleko k revolučním aktivistům „Černí panteři“ a jejich „Veškeré moci lidem“ (All Power to the People).

Zlatý standard v oblasti občanských práv - Dr. Martin Luther King - v roce 1968 stručně koncipoval strukturální jádro věci:

„Černá revoluce je mnohem víc, než jen boj za práva černochů. Nutí Ameriku, aby čelila všem vzájemně propojeným nedostatkům - rasismu, chudobě, militarismu a materialismu. Obnažuje zlo, které je hluboce zakořeněno v celé struktuře naší společnosti. Odhaluje spíše systémové, než povrchní nedostatky, a naznačuje, že skutečná zásadní věc, které je třeba čelit, je radikální rekonstrukce samotné společnosti.“

Černí panteři - mladí, nesmírně výřeční intelektuálové, kteří propojili Marxe, Lenina, Mao Ce-tunga, W.E.B. Du Boise, Malcolma X a „Psance země“ Frantze Fanona, přesunuli rozpoznání příčin, tak jak jej popsal Martin Luther King, na zcela novou úroveň.

Jak shrnul ministr informací Eldridge Cleaver z Černých panterů: „Věříme v potřebu sjednoceného revolučního hnutí... poučeného na základě revolučních principů vědeckého socialismu.“ To sloučilo vhledy Luthera Kinga, který byl naprostým zastáncem barevné slepoty.

Fred Hampton, který se stal cílem de facto atentátu v prosinci 1969, zajistil, aby boj šel za hranice rasy: „Musíme čelit několika faktům. Že je tady spousta chudých lidí, že masy patří k tomu, co nazýváte nižší třídou, a když mluvím o masách lidí, mluvím o masách bílých lidí, mluvím o masách černých a masách hnědých a také o mase žlutých lidí. Musíme čelit skutečnosti, že někteří lidé říkají, že s ohněm se nejlépe bojuje ohněm, ale my říkáme, že oheň se nejlépe uhasí vodou. Říkáme, že proti rasismu se nedá bojovat rasismem. Budeme bojovat proti rasismu solidaritou. Říkáme, nebojujte proti kapitalismu žádným černým kapitalismem; bojujte proti kapitalismu socialismem.“

Takže tohle není jen o rase. Tohle není jen třídní boj. Jde o moc lidu, který bojuje za sociální, politickou a ekonomickou spravedlnost v rámci systému, jenž je svojí podstatou nerovný. Rozšiřuje se o hloubkovou analýzu Úsvit apokalypsy Geradla Horneho, který důkladně rozpitvává 16. století, a zabývá se také „mýtem o stvoření“ USA.

Horne ukazuje, jak krvežíznivá invaze Američanů vyvolala tvrdý odpor Afričanů a jejich spojenců, původních obyvatel, oslabila imperiální Španělsko a nakonec umožnila Londýnu vyslat v roce 1607 osadníky do Virginie.

Nyní porovnejte hloubku této analýzy s pokorným, téměř prosícím o život, sloganem „Na životech černých záleží“ („Black Lives Matter“). To nám opět připomíná vnímavost Malcolma X: „Měli jsme tu nejlepší organizaci, jakou kdy černoši měli - a negři ji zničili!“

Abychom vyřešili otázku hnutí Black Lives Matter, musíme znovu sledovat tok peněz.

Hnutí Black Lives Matter profitovalo v roce 2016 z ohromného grantu ve výši 100 milionů dolarů z Fordovy nadace a od dalších filantropických kapitalistických stoupenců, jako je např. JPMorgan Chase a Kelloggova nadace.

Fordova nadace má velmi blízko k americkému „deep state“. Představenstvo je přecpané korporátními řediteli a šéfy z Wall Street. Stručně řečeno: Organizace Black Lives Matter, nyní zcela přikrášlená, je z větší části začleněná do mašinérie Demokratické strany; mainstreamová média toto hnutí zbožňují a rozhodně nepředstavuje hrozbu pro 0,001%.

Vedení Black Lives Matter samozřejmě tvrdí, že tentokrát „je to jiné“. Elaine Brownová, respektovaná bývalá předsedkyně Černých panterů, si nedělá servítky a prohlásila, že Black Lives Matter má „plantážní mentalitu“.

Zkuste zapálit noc

Set the Night on Fire (Zapalte noc) je nesmírně poutavá kniha, kterou napsali Jon Wiener a nedocenitelný Mike Davis, autor knih „City of Quartz“ a „Planet of Slums“.

Podrobným popisem vývoje událostí v Los Angeles v 60. letech jsme vtaženi do nepokojů ve Wattsu v roce 1965; protiválečného hnutí, které se připojilo k Černým panterům a vytvořilo jedinečnou kalifornskou Stranu míru a svobody; vyvíjející se jednoty étosu hnutí Black Power; kroužku Komunistické strany Che-Lumumba, který se stal politickou základnou legendární Angely Davisové; a masivní ofenzivy ze strany FBI a policejního oddělení Los Angeles (LAPD) s cílem zničit Černé pantery.

Tom Wolfe nechvalně - a zlomyslně - vystihl příznivce Černých panterů v Los Angeles slovy, že mají „radikální vkus“. Elaine Brownová opět říká věci přímo: „Umírali jsme a všichni z nich, ti nejsilnější a nejpošetilejší, nám pomáhali přežít každý další den.“

Jedna z nejhrůznějších pasáží v knize detailně popisuje, jak FBI šla po sympatizantech Panterů, včetně úžasné herečky Jean Sebergové, hvězdy filmu o Johance z Arku (1957) režiséra Otto Premingera a U konce s dechem (1960), který režíroval Jean Godard.

Jean Sebergová anonymně darovala peníze Panterům pod krycím jménem „Aretha“ (ano, stejně jako Aretha Franklinová). FBI si nedělala žádné servítky a v rámci programu COINTELPRO šla po Sebergové, ještě za pomoci CIA, vojenské rozvědky a tajných služeb. Byla očerněna, a psalo se o ní jako o „sexuálně perverzní bílé herečce“ - která měla milostné románky s černými radikály. Její hollywoodská kariéra byla zničena. Upadla do hlubokých depresí, narodilo se jí mrtvé dítě (nebylo černé), emigrovala a její tělo - v rozkladu - bylo nalezeno v jejím autě v Paříži v roce 1979.

Na rozdíl od toho existují akademické náznaky, že moře lidí, přestupujících k náboženství Black Lives Matter, je převážně výsledkem „manželství“ mezi probuzeností a protínáním - souborem vzájemně propojených rysů, že kvůli privilegiím, která mají heterosexuální bílí muži od narození, se nyní snaží odčinit vinu.

Generace Z, hromadně vypuštěná z univerzitních kampusů napříč USA na pracovní trh, je vězněm tohoto fenoménu: ve skutečnosti je otrokem - politicky korektní - politiky identity. Ještě jednou, nese nulový revoluční potenciál.

Znovu to porovnejte s obrovskou politickou obětí Černých panterů. Nebo když se Angela Davisová, v té době již popová ikona, stala nejslavnějším černým politickým vězněm v dějinách USA. Když se Aretha Franklinová dobrovolně angažovala v zaplacení kauce za Davisovou, skvěle to zformulovala: „Byla jsem zavřená za narušení míru a vím, že musíte mír narušit, když nemůžete míru dosáhnout.“

Elaine Brownová: „Vím, jaké bylo hnutí BPP [Black Panther Party - Černí panteři]. Vím, kolik životů jsme ztratili, boj, který jsme vedli, úsilí, které jsme vynaložili, vím, jak proti nám útočila policie a vláda - tohle všechno znám. Nevím však, co dělá hnutí Black Lives Matter.“

Je to stále otevřená debata, zda je hnutí Black Lives Matter svojí podstatou rasistické a dokonce v podstatě násilné.

A je také diskutabilní, zda pokleknutí, což je nyní zavedený rituál, který praktikují politici (ještě s šátky Kente z Ghany), policisté a korporace, opravdu ohrožuje základy impéria.

Noam Chomsky se odvážil vyslovit myšlenku, že protestní vlna zatím nese nulovou politickou artikulaci - a zoufale potřebuje strategický směr, daleko za hranicí zjevné vzpoury proti policejní brutalitě.

Protesty nyní ustávají s objevením se komuny.

To závisí na vývoji, jak závažný problém to může být pro Trumpa/Barra. Prezident si prostě nemůže dovolit, aby uprostřed hlavního amerického města nadále probíhala barevná revoluce. Zároveň coby federální orgán nemá moc rozpustit tuto komunu.

Bílý dům může povolat své vlastní protipovstalecké jednotky, po zuby ozbrojené bílé šovinistické milice, a rozkázat jim, aby přešly do ofenzivy a rozdrtily již tak chabé davy, propojující probuzenost a protínání.

Hnutí Occupy převzalo vedení v klíčových oblastech v 60 amerických městech na několik měsíců, a nyní se náhle vytrácí do éteru.

Navíc „deep state“ má již spoustu scénářů válečných her, kdy se musí vypořádat s vyčerpávajícími situacemi, které jsou mnohem složitější, než je komuna.

Ať už se stane cokoli, jeden klíčový vektor je neměnný. Ze stavu permanentní vzpoury má prospěch pouze 0,00001% pohodlně uvelebené plutokracie, zatímco plebejci zapálili noc.

Pepe Escobar

Syria in Seattle: Commune Defies the U.S. Regime vyšel 13.6.2020 na ICH. Překlad Zvědavec.


Poznámka editora

Je zajímavé, že na provázání Black Lives Matter a Demokratické strany ukazuje i Marian Kechlibar ve svém posledním (opět skvělém) článku. A Marian zcela zjevně a jistě čerpá z jistého emailu anonymního černošského profesora na UC Berkeley (píše, že kdyby se podepsal, zničili by ho) zatím ještě uveřejněného na medium.com. Pokud umíte anglicky, čtěte.

Před chvíli mi přišlo toto video. Opět vypovídající.




Shrnuto a podtrženo, vypadá to, že Demokratická strana ne, že by protesty vyvolala, ale rozhodně je využila ke svému prospěchu a k odrovnání Trumpa.

Zdroj: http://www.zvedavec.org/komentare/2020/06/8346-syrie-v-seattlu-komuna-vzdoruje-americkemu-rezimu.htm


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Úřady v Berlíně dodávaly pedofilům děti   
Pridal tk Pátek 19 červen 2020 - 04:21:57 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Berlínské úřady zcela záměrně tři desítky let předávaly „děti ulice“ do výchovy pedofilům, píše list „Frankfurter Allgemeine Zeitung“. Akce byla od od konce šedesátých let do roku 2003 součástí projektu sexuologa Helmuta Kentlera z Universität Hildesheim.

Kentler byl přesvědčený, že sexuální kontakt mezi dětmi a dospělými není škodlivý. Proto se děti odebrané z patologických rodin nebo žijící v ulicích Západního Berlína ocitly v péči osamělých pěstounů, kteří dříve byli odsouzeni za sexuální trestné činy. Podle názoru Úřadu pro děti a mládež (Jugendamt) bylo příznivé, že děti již nežily na ulici nebo nekončily v sirotčincích. Pokud jde o pedofily, ti už nehledali nové oběti, protože bylo tolerováno uspokojování jejich sklonů na svěřených dětech. Kentler přesvědčil berlínské úředníky, že péče pedofilů o nezletilé „umožňuje jejich sociální integraci“. Dlužno podotknout, že několik okresních Jugendamts se na akci odmítlo podílet. Deutsche Welle s odvoláním na v pondělí zveřejněnou zprávu uvedlo, že na základě pozdějších výpovědí dvou dětských obětí pedofilského projektu byly prohledány archivy univerzity v Hildesheimu a bylo hovořeno s dětmi přidělenými pedofilům. Kentler byl s dětmi a jejich „opatrovníky“ v neustálém kontaktu. V celé záležitosti nakonec nikdo nebyl stíhán, protože v době, kdy se oběti přihlásily, byly činy promlčeny. Jak píše list Frankfurter Allgemeine Zeitung, úřady již dříve několik let ignorovaly signály o zneužívání dětí a jejich zaměstnanci dokonce pedofily bránili. Bez odezvy zůstaly také dopisy obětí, které nahlásily případy týrání a výroby dětské pornografie.

Jan Urbach
Vaše věc

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Už v upoutávce na své OVM je Václav Moravec nestranný až běda   
Pridal tk Pátek 19 červen 2020 - 04:14:47 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
„Komu prospívá volání po soběstačnosti České republiky v zásobování potravinami?“, ptá se od čtvrtečního rána posluchačů CT v upoutávce na svůj nadcházející nedělní pořad OVM Václav Moravec, a už samotnou formulací své otázky vykřikuje do všech koutů republiky, že on tedy pro zmíněnou soběstačnost ve výživě našeho národa rozhodně není.

Ale nejen to: jeho otázka „komu to prospívá? obsahuje navíc i Moravcovo obvinění. Ano, nepochybně ten, kdo o tu soběstačnost stojí či o ni usiluje, jak zmíněná formulace naznačuje, je někdo nečistý, nepoctivý, který v požadavku soběstačnosti ČR v potravinách hledá svůj osobní špinavý prospěch stojící v zásadním protikladu ku prospěchu české společnosti. Protože co jiného formulace „komu to prospívá?“ obsahuje? Od nepaměti se jí používá k obvinění a k ničemu jinému. Vždyť to známe z tisíců příkladů: Komu prospívá zdražování bytů? Komu prospívá zmenšování vodních ploch v naší krajině? Komu prospívá malý počet policistů v ulicích? atd atd.

Čímž je otázka zda potravinová soběstačnost ČR ano či ne, už dopředu ohlášeným stanoviskem Václava Moravce vyřešena, též výběr pozvaných hostů byl jako vždy proveden tak, aby ohlášený postoj tvůrce nijak nezpochybnil, takže je-li už tedy vše takto dopředu dáno, vyvstává otázka proč by se měl onen pořad vůbec ještě vysílat?

Odpovídám, že ano, že by se vysílat měl. Protože ani v sugestivní otázce Václava Moravce „komu prospívá?“ není ono „komu“ ještě zcela jasně zodpovězeno“, takže právě tohle je v rozpravě OVM třeba ještě dořešit a všechny viníky zločinného záměru zajistiti potravinovou soběstačnost republiky nemilosrdně a bez pardonu odhalit.

Všichni jste na nedělní popravu srdečně zváni.

Lubomír Man

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



To je neskutečné. V době koronavirové krize, kdy je třeba otáčet v ruce každou korunu,Praha schválila dotaci milion korun pro festival homosexuálů   
Pridal tk Pátek 19 červen 2020 - 04:00:44 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
o je neskutečné. V době koronavirové krize, kdy je třeba otáčet v ruce každou korunu, zastupitelstvo Prahy zejména hlasy Pirátů, Prahy Sobě a Spojených sil pro Prahu (TOP 09, STAN a KDU-ČSL) schválilo dotaci jeden milion korun pro festival homosexuálů Prague Pride. Je mi z toho fakt zle. Mnozí důchodci u nás živoří na hranici bídy, ale Praha vyhazuje peníze za takovéto sluníčkářské šílenosti… Co si myslíte Vy? Nedaly se ty veřejné peníze využít lépe?

Peníze na propagandu homosexualismu narůstají. Ještě v roce 2017 dosahoval grant pro pořadatele Prague Pride výše 200 tisíc korun. V dalším roce došlo k navýšení na 388 tisíc korun. V roce 2019 Praha dala na festival 800 tisíc korun a letos se počítá s rovným milionem korun.

Sexuální orientace je soukromou záležitostí každého. Hnutí SPD odmítá perzekuci homosexuálů a homosexuálové mají dle nás právo na stejné občanské svobody jako ostatní občané. Největším nebezpečím pro homosexuály jako osoby je v současnosti nenávistný islám, který prosazuje trest smrti za homosexualitu. Podle hnutí SPD je základem státu ale tradiční rodina, ve které táta s mámou vychovávají děti. Tradiční rodina si od státu zasluhuje všestrannou podporu a ochranu.

Také víme, že na Prague Pride dochází k různým obscénnostem a zvrhlostem. Myslím, že slušným homosexuálům se také nelíbí, že se tam dějí takové věci.

Hnutí SPD brání tradiční hodnoty a normální svět pro normální lidi a jasně vystupuje proti totalitní politické korektnosti, multikulturalismu, zvrácené teorii genderu, pozitivní diskriminaci či propagaci ideologie homosexualismu, která pro homosexuály vyžaduje privilegia a adoraci. Uděláme vše pro to, aby se podobné zvrácenosti jako na „liberálně-demokratickém“ Západě neděly i u nás. Braňte prosím normální svět s námi.

Radim Fiala

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Německou vojenskou speciální jednotku infiltroval islamista   
Pridal tk Pátek 19 červen 2020 - 03:56:01 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
V německé vojenské speciální jednotce KSK (Kommando Spezialkräfte) podle všeho objevili islamistu. To vyplívá z vyšetřování německých novin Süddeutsche Zeitung a WDR.

Muž byl svým chováním a svými slovy podezřelý už v minulém roce, kdy se dostal do hledáčku německé vojenské kontrarozvědky (MAD).

MAD po vyšetřování muže označila za „extremistu“ úrovně „červená“ – podle vnitřních pravidel označování osob. Muž byl na začátku roku propuštěn ze služby.

Vojenská speciální jednotka se nachází v německém městě Calw. Jedná se o elitu německé armády, která má řešit úkoly taktické úrovně důležitosti, které nejsou proveditelné standardními vojenskými jednotkami, říká portál německé armády. Předně se jedná o útočné operace, operace namířené na osvobození rukojmích, popřípadě zadržování teroristů a válečných zločinců. Mezi další úkoly této jednotky patří získávání informací strategické úrovně důležitosti.

Základní výcvik trvá tři roky. Nejčastěji je KSK nasazována v Afghánistánu. O jejích úkolech se veřejnost dozvídá až posléze, píší německé noviny.

Německá kontrarozvědka MAD začala v roce 2017 prověřovat všechny nové armádní rekruty. Co se týče samotné KSK, není to poprvé, co prověrka odhalila extrémisty, předtím byli objeveni pravicoví extrémisté, islamisté ale zatím nikdy.

Podle informací německých novin byly vloni v květnu na soukromém pozemku jednoho z členů KSK v obci Grimma zajištěny zbraně, výbušné materiály a munice. MAD muže (45) do té doby již sledovala, informoval německý tisk.

601. skupina

Podle dostupných informací je analogickou jednotkou k německé KSK česká 601. skupina speciálních sil.

„Tato jednotka poskytuje strategický nástroj, jenž svými jedinečnými schopnostmi významně přispívá k zabezpečení bezpečnosti a obrany naší země,“ stojí na stránkách české speciální jednotky.

„Role 601. skss vyplývají jednak z obecně definovaných úkolů speciálních sil podle doktrín NATO a dále pak z úkolů definovaných nejvyšším národním velením,“ dodávají vojáci.

Zdroj: Süddeutsche Zeitung, Sputniknews, WDR

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



V USA hodlají zrychlit testy hypersonických zbraní a udělat je jenom konvenčními   
Pridal tk Pátek 19 červen 2020 - 03:53:39 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Spojené státy plánují zrychlit testování hypersonických zbraní. Informoval o tom během online semináře Michael White, náměstek ředitele pro hypersonické systémy výzkumného a vývojového úřadu Pentagonu.

„V příštích 12 měsících uvidíme neustálé zrychlení (ve vývoji) útočných hypersonických zbraní. Právě jsme dokončili úspěšné letové testy 19. března... Tyto testy znamenaly začátek sezóny velmi aktivních letových testů, které se budou konat během 12 měsíců," řekl White.

Podle něj je poptávka po těchto zbraních v námořnictvu a letectvu USA, zvažuje se také možnost jejich použití námořní pěchotou.

K tomu White dodal, že Pentagon nezkoumá možnost vytvoření hypersonických zbraní s jadernými náboji, ale jenom konvenčními.

„Zkoumáme vytvoření pouze nejaderných systémů, které budou taktickými, a snažíme se dosáhnout vyspělejších technologií v oblasti nejaderných zbraní,” sdělil.

V USA již několikrát uznali, že ve výrobě hypersonických zbraní zaostávají za Ruskem a Čínou. Tak například šéf Pentagonu Mark Esper v loňském prosinci označil svou zemi za „doháněcího“ v této oblasti.

V lednu tohoto roku administrativa Bílého domu požádala Kongres, aby přidělil 3,2 miliardy dolarů (kolem 73 miliard Kč) na vývoj hypersonických zbraní pro fiskální rok 2021, což je téměř o 500 milionů dolarů více ve srovnání s rokem 2020. Rozpočet konkrétně podporuje intenzivnější testování.
Současně americké obranné společnosti a statní obranné útvary mají pracovat na několika projektech hypersonických zbraní. Mezi nimi je například projekt HAWC (Hypersonic Air-breathing Weapon Concept) a program ARRW (Air-Launched Rapid Response Weapon).

19. března USA informovaly o úspěšném testu hypersonického bloku C-HGB. Ten má být univerzálním pro systémy pozemních sil a námořnictva. Testy proběhly na Havaji.

Zdroj: https://sptnkne.ws/CHYt
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



O společné odpovědnosti tváří v tvář historii a budoucnosti. Článek Vladimira Putina k 75. výročí Velkého vítězství   
Pridal tk Pátek 19 červen 2020 - 03:49:35 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
O událostech druhé světové války, historické roli vítězství nad nacismem a povinnostech před budoucími generacemi píše Vladimir Putin ve svém článku. Názory ruského prezidenta jako první zveřejnil americký časopis National Interest, následně se objevily na webu Kremlu. Redakce pro vás připravila plný překlad textu. Užijte si čtení!

Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu?

Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka.

Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce.

Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům.

Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce.

Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země.

Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty.

Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se opakovaly tyto tragédie. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době.

Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech.

Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady.

Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“

Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě.

Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby.

Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války.

Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány.

Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech.

Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Becku následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“.

V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“

Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná.

Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR.

Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“

Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se.

Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat.

Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu.

Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě".

Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn."

V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol.

Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represích. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země.

Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě".

Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě."

My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly" a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků.

Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašině.
Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na krutý a hrdinný odpor polské armády už týden po začátku války, 8. září 1939, byla německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům.

Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „divná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku.

Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní."

Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San". Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni.

Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace.

Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy - dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy.

Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům.

Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale asi po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska.

Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat.

Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády.

Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě v říjnu 1939 byly vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách.

Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo.

Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné." A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný, nepochyboval.

Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici)." 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná." Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců."

A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu Polsku Západní Ukrajiny a Běloruska. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé." 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez Západní Ukrajiny a Běloruska."

Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem." A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 - důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů."

2. světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu.

Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami.

Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu.

Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje.

Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy.
Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou.

Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby.

Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo.

Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím.

Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze Wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu.

Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy.

Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašině nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje.

Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách.

Nacističtí „stratégové" byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokáží lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří mezinárodnostní vztahy a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu."
Ale z prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty.

Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností.

Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín.

Hájíme skutečnou, neuhlazenou nebo „lakovanou“ pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza" a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí.

I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, milion 342 tisíc 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně.

Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majskim, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených člověkodní na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10ti násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 % všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé.

Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele, než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“

Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřeli hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel, tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního je nezbytná mezinárodní spolupráce.

K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty.
My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovaly spojenci, když poskytovali Rudé armádě munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu.

Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem.

Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok Wehrmachtu na Západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě.

Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěli pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami Holocaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků.

Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra - pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.

Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinů. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.

Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou.

A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.

Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.

Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.

Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanoveného v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.

Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.

Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.

Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.

Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.

Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.

Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Ligu národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců.

Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.

Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.

Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontrolu strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.

Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.

Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.

Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.

S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.

Vladimir Putin


Zdroj: https://sptnkne.ws/CHYs
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Přejít na stranu  [1] 2
Hledat Info kuryr
Novinky pro 2020
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.2525 sec,0.0656 z toho dotazů.Dotazů v DB:17. Použitá paměť:1,643kB