Pátek 14 prosinec 2018
Být či nebýt vlastenci?   
Pridal tk Pátek 14 prosinec 2018 - 03:40:39 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks: 0   Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Pro malý národ je to otázka života a už buditelé v tom měli jasno. Josef Kajetán Tyl vysvětlil program národního obrození heslem: "Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a jeho štěstí!" Citací Tylova hesla zakončil státní president Emil Hácha svůj rozhlasový projev na Štědrý večer roku 1940. Nabádal v něm „drahé spoluobčany“, aby „stále více, i ve svých každodenních stycích blížili se vzoru láskyplné, ukázněné a obětavé rodiny, bez rozdílu stavu a společenského postavení. V tom vidím,“ pokračoval president, „vlastní smysl a podstatu naší národní pospolitosti.“

Dále drahým spoluobčanům objasnil, že: „Doba, kterou prožíváte, a nad niž svět sotva poznal větší, ukládá každému příslušníku bezpodmínečnou ukázněnost a obětavost, jejíž míra vzrůstá s významností postavení, jež kdo z nás zaujímá. Musíme překonati jakoukoliv nezřízenou závist, potlačovati osobní sobecké zájmy a varovati se přeceňování vlastních osobních schopností... “

Rozhlasový projev státního prezidenta začínal v devatenáct hodin, kdy rodiny už pospolitě seděly u vánočních stromků. V té samé chvíli se můj tehdy mladý dědeček, povoláním učitel, se svým bratrem důstojníkem československé armády, prodírali s batohy na zádech lesem poblíž Brna a hledali předem vytipované místo, kam pak zakopali zbraně pro odbojovou skupinu. Zatím řeč státního presidenta obsáhla i povinnou výstrahu: „... neúchylná věrnost k národnímu celku musí však jíti ruku v ruce s pokojným a plodným soužitím s příslušníky národa, s kterým nás zeměpisné položení a staleté dějiny spjaly nejužšími svazky, to jest národa německého.“ O tento rozhlasový projev ale oba muži přišli. Dědeček o dva roky později přišel i o život. Jeho neúchylná věrnost vlastnímu národu se neslučovala s bezpodmínečnou ukázněností při plnění příkazů držitelů moci.

Tolik na úvod. Dále se budu věnovat tomu, jak národní pospolitost vnímá naše současná ústava. V preambuli prohlašuje, že: „MY, občané ČR v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsme věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé.“ Kromě naplňování zásad o rovnoprávnosti, svobodě a důstojnosti občanů nás platná ústava v preambuli zavazuje k povinnosti „střežit a rozvíjet přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství naší vlasti.“ Text je inspirován preambulí ústavy první republiky, kde byl ovšem pod zájmenem MY uveden národ Československý, který se zavazoval „upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny… zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením… to vše v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení…“

Z úryvků je zřejmé, že v preambulích první a zatím i té poslední naší ústavy se občané hlásí ke svědomitému správcovství své země a ke střežení duchovního odkazu národa.

V Hlavě První naší platné ústavy je Česká republika definovaná jako „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka.“ Jedna věta a tolik závazků obsahuje. Pro koho? Pro nás, neboť MY jsme tuto ústavu přijali. Byť prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců. Zástupci přicházejí a odcházejí, naše svobody a práva, stejně jako přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství vlasti mizí, ale MY zůstáváme. Jako zdroj nápravy. Parafrází klasika (Ludvíka Vaculíka) to lze vyjádřit i politicky nekorektně: Národ je to, co zbývá, když všechno ostatní už bylo prošustrováno.

Podívejme se tedy na ten zdroj, na onu kouzelnou studánku vody živé, jejíž jménem byla ústava sepsána. Podívejme se na její hladinu, v níž se odrážejí i mladé tváře, které také už patří k zájmenu MY, tedy na pokolení, které už dospělo a právě přichází na řadu, aby převzalo vlajku. Než si ty tváře dědiců duševního i hmotného vlastnictví národa prohlédneme, ještě se vrátím k Háchovu štědrovečernímu projevu, který se týkal i těch: „kteří jsou nadějí budoucnosti rodiny, to jest mládeže. Rád a s dojetím vzpomínám mládeže, jež nastupuje nové cesty, aby vybudovala své existence. Vidím na všech stranách, že nynější válečná doba připravila dnešní mládeži obtížnější podmínky, než za jakých žila mládež v dobách mírových. Snažme se podle svých sil, pomáhati této mladé generaci“ nabádal státní president drahé spoluobčany v době, kdy mládež si budovala svou existenci nucenou prací pro Říši, vysoké školy byly zavřeny a z výuky na těch nižších byla vyloučena česká literatura a národní dějepis. Přesto nebo spíš právě proto vnímám tuto část štědrovečerního projevu státního presidenta jako jinotaj. Pod slovy budování existence zřejmě nabádal rodiče, aby svým dospívajícím dětem pomohli při udržování společné národní identity v době, kdy tlak okupanta na odnárodnění byl patrný na každém kroku, na každém nápisu nad obchodem, i na hraničních cedulích. Naši tenkrát mladí dědové a babičky ale i bez Háchovy tajnosnubné nápovědy věděli, že jejich hlavním úkolem v oné zatemněné době je chránit děti a vychovávat je tak, aby nezplaněly. Věděli, že děti jsou nejen biologickou podstatou národa, ale i nositeli jeho společného kódu.

Současné podmínky pro předávání společného kódu nastupující generaci jsou zdánlivě mnohem svobodnější než tenkrát v protektorátu a později v normalizaci. Dnes je cenzura dle ústavy nepřípustná, právo na šíření informací zaručeno, téměř tři sta vysokých školy vytiskne každoročně tisíce nových diplomů pro čerstvé absolventy, a přesto mnozí z mladých, jejichž tváře odezíráme v té kouzelné studánce, připomínají bioroboty.

Zřejmě i oni sami tuší, že jim něco základního chybí, a tak běhají se sluchátky v uších a s krokoměrem v kapse, aby se udržovali v kondici pro dobu, kdy to najdou. Připomínají houbaře, kteří hledají v jedovatém lese. Nemají s sebou atlas, a tak se nadšeně skloní i nad muchomůrkou a ještě svou trofej ofotí a rozešlou přátelům na fcb. Rádi sdílejí společné vzrušení, a tak se někteří ochotně účastní stádních protestů, kde zažívají pocit sounáležitosti a snad i hrdosti. Na co? Na vlastní odvahu něčemu čelit. Nevědí, že naopak čemusi přisluhují. Až si uvědomí, že svou mladou energii nevědomky vyplýtvali jako pěšáci v cizím boji, může být pozdě. Nejenom pro ně, ono může být pozdě i pro ten nevelký národ, jehož dějinami dnes mnozí opovrhují, aniž by je skutečně znali.

Malůvkami českých vlaječek na tvářích při oslavě hokejového vítězství se sice přihlašují ke společné národní identitě, ale je to přihlášení jednorázové a takříkajíc zdarma.

Nebudu tvrdit, že je to vina jenom nás rodičů, to by byla jen část pravdy. Většina z nás se přece pokusila ten koloběh předávání identifikačního společného kódu zachovat a pokoušíme se o to dodnes. Nemusíme znát preambuli ústavy, protože víme, že existuje zákon ještě vyšší, zákon který nám diktuje naše svědomí. Právě svědomí je směrovkou na cestě člověka životem. Druhou směrovkou je rozum. Svoboda výběru kudy jít a proč, je sepětí svědomí s rozumem.

Svědomí našich dospělých dětí i jejich rozum však mají obtížnější podmínky ke svému sepětí, neboť jsou stále přehlušovány vnější lákavou nabídkou svobod všeho druhu a lidských práv na téměř cokoliv, včetně práva na změnu identity. Už české národní pohádky varovaly před zakletím do jiné bytosti, nebo vyprávěly o bludných kořenech a dalších nástrahách, jejichž překročením člověk ztrácí orientaci i smysl své cesty. Neříkám nic, co byste vy, přítomní tady v sále, nevěděli. Naše zkušenosti a obavy jsou obdobné. Dostředivá síla, která vtahuje naše děti do bludného kruhu cizích programů, v nás opravdu vzbuzuje strach. Stejný typ strachu však zažívali i naši vlastenečtí předkové a napříč časem si předávali návod, jak svému strachu čelit. Ten manuál je k dispozici stále. Zatím. Výroční zpráva BIS však žaluje na české učitele, že dosud nepřeškrtali z výuky mateřského jazyka, literatury a dějepisu pasáže o českém národním obrození. Přitom odkaz na tuto dobu se nebát použít ani Emil Hácha ve svém Štědrovečerním projevu k okupovanému národu. Čeho se obávají naši drazí zpravodajci? V čím zájmu varují, že předávaný kód by mohl znovu najít příjemce a probudit u dnešních školáků nejprve zájem, posléze obdiv a nakonec snad i touhu něco společného zachraňovat.

Ohrožený národ, na rozdíl třeba od velryb, může pro své přežití mobilizovat i mrtvé. Každý národ má své hrdiny a věrozvěsty, ke kterým se střídavě upíná a jindy je zas zapírá, protože neprošli aktuálním kádrovým dotazníkem. Jinou cestu k budoucnosti však vidí národ, který si za světlonoše vybere Banderu a zcela jinak by svůj restart měl vnímat národ Komenského. Nevelký národ, chce-li přežít, musí umět odpouštět i veliké křivdy. To ale neznamená, že smí odpouštět zrady těch, kteří jej rozkládají zevnitř a snaží se zverbovat pro zradu i naše děti. Brzy budou v hledáčku i naši vnuci.

Pokud nechceme, aby se pokolení našich vnuků v dospělosti stalo věcným břemenem na vyvlastněném pozemku, musíme je už dnes zahrnout do zájmena MY. To znamená nenechat je růst jako dříví v kontaminovaném lese, ale pěstovat je a šlechtit jak stromky v sadu.

Jen člověk, který si od dětství uvědomuje, že někam a k něčemu patří, má v dospělosti motiv a sílu svou domovinu bránit a zabezpečit požehnání svobody příštím pokolením. Zatímco duševní bezdomovci putují odnikud nikam a jejich nervózní kmitání připomíná roj jepic. Jepice, jak jsem se včera v noci dočetla, pocházejí až z prvohor. To je úctyhodný rodokmen. Jenomže každé vylíhlé jepičí pokolení si užívá života jen jeden den. Carpe diem.

Jinak řečeno blížíme se ke křižovatce a čas se krátí. Pokud budeme spoléhat na vnější zázrak, pak se náš národní stát, jehož suverenita je už dnes omezována, v další fázi změní na společenství udržované za účelem prodeje.

Na závěr úvahy vám přečtu krátkou báseň, kterou jsem napsala poměrně dávno v dobách normalizace. Tedy ještě na psacím stroji. Jednu kopii na zažloutlém průklepovém papíře jsem objevila při posledním stěhování. Při opisování této juvenilie do počítače jsem si připadala jako laický archeolog Daniken. Báseň původně neměla název, ale mohla by se jmenovat Vzpomínka na budoucnost. Posuďte sami.

Jsme tu
ale dlouho tu nebudem
I náš hrob rozfoukne kosmický van
A jenom tomu kusu země se nějaký čas
bude říkat Čechy.
Nikdo už nebude vědět proč.
A v cizí hranaté řeči uvízne
slovo j a v o r
(název pro punčochy
zdobené pestrými pentlemi)
Ale i oni příští
budou nad našimi mrtvými hlavami
žít jen tak dlouho
dokud i je neposedne přizpůsobivost
A z jejich řeči se zachová slovo s t ů l
a bude znamenat v jazyku
tamtěch dalších vodu.


Lenka Procházková
(Příspěvek na panelové diskuzi Nové republiky "Smysl národa a lidská práva")

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Přejít na stranu  1 2 [3] 4 ... 2332 2333 2334
Agrofert má po dotacích tk @ (13 pro : 04:21) (Z domova)
Hledat Info kuryr
Novinky pro 2018
PoÚtStČtPaSoNe
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31 
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:5.4260 sec,5.3299 z toho dotazů.Dotazů v DB:17. Použitá paměť:1,435kB