V ďáblově pasti   
Pridal tk Pondělí 11 únor 2019 - 04:46:40 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks: 0   Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Katolická církev je bezesporu nejbohatší institucí světa. Její nemovité bohatství je doslova astronomické, s ničím jiným na této planetě nesrovnatelné a ve velkém rozsahu ani hodnotou těch nejopravdovějších peněz vyjádřitelné. Veškerý majetek všech současných, takzvaných financiérů dohromady, nadtož Forbesem a jinými rádoby znalci deklarovaných superboháčů, je jen smítkem ve srovnání s majetkem a bohatstvím katolické církve, potažmo Vatikánu. Především proto, že církev vlastní nemovitosti a zmínění banksteři pouze doslova skartovatelnou makulaturu z turbulentních papírových poukázek víry v bohatství, ba dokonce v poslední době už jen jejich digitálních značek kdesi v kyberprostoru.

Církev vlastní opravdové, fyzické bohatství, zatímco jmenovaní financiéři, až na bezvýznamné výjimky, pouze vodu v koši. Katolická církev je proto, z hlediska své „Svaté knihy“, největší absurditou v lidských dějinách a v mých očích pak naprostou negací učení svého biblického zakladatele a prvotně následných zdrojů.

Každý profesionální katolík, souhlasící se současným majetkovým statusem své církve, musí být zákonitě, v očích jím vyznávaného boha, již svou pouhou existencí hříšníkem. Hlasití obhájci, ba až radikální obránci majetku církve jsou pak doslova smrtelnými hříšníky, protože jimi prokazovaná majetková hrabivost je, mimo jiné, i projevem jednoho ze sedmi smrtelných hříchů, označeného samotnou církví jako nestřídmost.

Pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost jsou katolickou církví, samozvanou to opatrovatelkou Ježíšova odkazu, deklarovány coby smrtelné hříchy už víc jak jedno a půl tisíciletí proto a jenom proto, že jsou zdrojem dalších forem hříšnosti. Nestřídmost v podobě bezbřehého až chamtivého hromadění nadbytečného bohatství, je proto studnicí dalších hříšností katolické církve, jichž se v hojné míře dopouštěla za svou dvoutisíciletou existenci.

Každý jednotlivý katolík se ze svých hříchů může vyzpovídat, kát a případně je dokonce odčiňovat, čímž má šanci, podle své věrouky, uniknout věčnému zatracení. Církev, coby instituce, se nemá ale komu vyzpovídat. Měla by se proto tím upřímněji kát a co nejusilovněji se své nestřídmosti zbavovat. Zatím za celou historii tak nikdy neučinila, ale naopak hledá neustále další a nové argumenty, zdánlivě ospravedlňující její neutuchající hrabivost.

Každý lidský jednotlivec v pozici nenapravitelného hříšníka je podle katolické víry „adeptem věčných muk pekelných“, protože prý podlehl svodům ďábla. Jaképak to je z tohoto zorného úhlu asi s celou katolickou církví? Je snad kandidátem pekla?

Každý katolík si musí vybrat. Buďto se bude aktivně podílet na hromadění církevního majetku, podporovat nestřídmost církve a dopouštět se tak smrtelného hříchu. Nebo se k problému stavět jako mrtvý brouk a tím jenom hřešit nebráněním hříšnosti své církve. V jiné pozici jsou samozřejmě všichni profesionální katolíci. Pokud nedělají všechno proto, aby se církev zbavila nestřídmého hromadění majetku, pak jsou doslova v ďáblově pasti.

Pan Jiří Suchý, známá to umělecká celebrita, prý ve svých rozjímáních objevil v samotné modlitbě Pater Noster, viz Matoušovo evangelium 6,9-14 chybu. Spočívá podle něj v onom verši 14tém, cituji: „A nevydej nás v pokušení…“, konec citátu. Podle jeho názoru prý Bůh přece není pokušitelem. Pan Suchý si to asi dobře nepřečetl. „Otče-náš“ ta nejrozšířenější křesťanská a nejen katolická modlitba na světě, je totiž úpěnlivou prosbou slabého a chybujícího věřícího člověka, prosbou mino jiné i o to, aby jej jím vyznávaný Bůh nevydal v pokušení a tím riziku, že uvízne v ďáblově pasti.

Bůh je přece všemohoucím, takže samozřejmě může být i pokušitelem, ve Starém Zákoně je o tom přece dost důkazů. Může proto zkoušet i své nejvěrnější. Nedělá to konec konců jenom on. Kupříkladu zkouší, zda jeho vyznavači slouží opravdu jemu, či třeba jen, nebo při tom i, zlatému teleti. Každý věřící, čti katolík, může tedy být opravdu svým Bohem zkoušen. Ti kdo neobstojí, propadnou peklu. Mene tekel ú-parsin, řečeno biblickou mluvou. Převedeno později do katolické víry, „byls zvážen a shledán lehkým“, tedy jsi propadl Ďáblu. Přál bych proto všem profesionálním katolíkům, aby alespoň svou osobu vyprostili z takto nastavené ďáblovy pasti.

Katolická církev totiž jako instituce byla v ďáblově pasti, někdy až v jeho službách, po celou dobu, kdy se doslova rvala o podíl, ba dokonce o nejvyšší posty světské moci. Dlouhodobým odporem až revoltami lidu, který se před dvěma staletími osvobodil nejen z jejího poddanství, dostala pak novou šanci. Jak je ale vidět, zatím jenom šanci vyklouznout z věčných tenat pekelných. Podle mého přesvědčení za celou dobu oněch dvou století ani nenaznačila, že se z Ďáblovy pasti chce uvolnit, nadtož aby se reálně uvolňovala.

Stanislav A. Hošek

Zdroj: Nová republika

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Hledat Info kuryr
Novinky pro 2019
PoÚtStČtPaSoNe
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031 
 
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.0998 sec,0.0418 z toho dotazů.Dotazů v DB:18. Použitá paměť:1,210kB