Ústavní expert otevřeně o tom, kdo naplánoval Listopad 1989, totálně bezmocném státu a černých dírách současného režimu   
Pridal tk Úterý 30 červenec 2013 - 07:11:05 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks: 0   Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Politické změny u nás. Jak to vlastně začalo? Byl na počátku skutečně Listopad?

Ne. To je vnucovaný mýtus. Způsob uspořádání vztahů ve společnosti a úpravy života jejích členů, čili obecně vzato »režim«, byl u nás už na přelomu 1989-1990 předhozen napospas změnám. Díky dohodě Bush-Gorbačov na Maltě, uzavřené o nás a bez nás, spojencem končícím, spojencem nastávajícím. Mj. v dubnu 1989 jsem byl na Columbijské univerzitě v New Yorku svědkem návštěvy Gorbačovova »alter ego« Jakovleva, který předjednával parametry toho, co bylo později na Maltě podepsáno.

* Byli jsme však na změny připraveni?

Ve společenskovědních ústavech ČSAV a na vysokých školách tohoto směru se již od 60. let, přinejmenším od »liblických konferencí«, hledaly alternativní »modely« uspořádání vztahů ve společnosti. Zároveň se staly líhněmi takových autorit, jako Sviták, Kosík, Šik, Mlynář, Boguszak, Šamalík, Machonin, Machovec, Lakatoš, Knapp… Společným jmenovatelem jejich hledání dokonalejšího modelu režimu bylo poučení z nedostatků režimu existujícího, i jemu předcházejícího. Ovšem spojené i s hledáním jejich předností, které by bylo možné spojit v jednom. Nelze si dělat iluze o výsledcích onoho proslulého »modelování«. Víru v jejich kvalitu paradoxně založila až vojenská intervence, která brutálně zhatila naději postupovat v tomto směru. Připravenost na změnu byla v roce 1968 vysoká. Základní parametry alternativního modelu měli Češi k dispozici, jakož i vůli to samostatně provést. A získat tím více, než do tehdy, a zároveň posílit vůči okolnímu světu.

* Jak tomu bylo před i po Listopadu? Domnívám se, že přece jen něco podobného tehdy nebylo. Proč?

Možná i proto, že Češi neměli bez vize, co následně přijde, důvod opouštět to, co si za dvě generace po válce vybudovali. I když mnozí žehrali na komunisty. To, co chtěli, bylo uvolnění, pořádek, odchod profláknutých funkcionářů, navázání na »pražské jaro« 1968 a stažení sovětské armády. Ani Charta 77 neměla model režimu, se kterým by čekala na historickou příležitost nahrazení onoho »socialistického« modelu. Většina potenciálních živnostníků si byla tehdy vědoma, že riziko podnikání za ně nese stát socialistický, nikoli kapitalistický. Proč by měli důvod takový stát likvidovat?

* Ale došlo k tomu…

Jistě. Uvědomme si, že na základě dohody z Malty. Nebylo ani zapotřebí obsadit ČSSR. Ze sborníku bývalého šéfa ÚSTR P. Žáčka Vypovídat pravdu a nic nezamlčet vyplývá, že »Gorbi« měl i plán odklidit vedení KSČ, kdyby se zdráhalo předat moc. Represe vůči KSČ by znevěrohodňovaly důvod, do něhož byl importovaný převrat zahalen, tj. nastolení lidských práv… Avšak to, co by po sobě zanechal silový zásah, MMF a Světová banka (SB) stejně nařídily ekonomům »šokově« provést. Jednalo se o tzv. deetatizaci, vyřazení státu z organizace a řízení národního hospodářství. Realizace se chopili »inžové« z »prognosťáku« a »ekonomičáku«. T. Ježek v knize Zrození ze zkumavky na str. 23-24 představuje tyto »kapacity« odkojené jednou knihou von Hayeka. Především sebe a J. Zieleniece. Při svých »limitech« tím v rychlosti zbavili stát jeho ekonomické moci. Ta je však základem jeho mocenského potenciálu, reálné státní suverenity a autority i schopnosti reálně se bránit zasahování do vnitřních záležitostí či efektivně vymáhat právo. Což mohli nakonec ocenit i velitelé NATO, protože ekonomicky slabý stát se stává pouhou atrapou, musí oslabit armádu, neboť na ni už »nemá«. Postačí příklad nadzvukového letectva. Stát v roce 1988 vlastnil, udržoval a provozoval asi 440 bojových supersoniků. O 16 let později si mohl dovolit jen pronájem na 10 let pouhých 14 gripenů. Se slabším výkonem než MIG 29, jejichž posledních 10 kusů v r. 1995 vyměnil za několik helikoptér Mi-2 z roku 1962.

* Hovořilo se – vzpomínám na jeden z projevů Václava Havla – tehdy přece o tom, že nastupující moc má připravený návrh nové ekonomické reformy, která nás přiblíží snad dokonce »do ráje«. Neměla? Kdo byl v pozadí?

Spíše v popředí realizace toho, co bylo narýsováno dohodou z Malty. Šlo o lidi přivedené V. Komárkem. Převzali kormidla ekonomiky, aniž by seriózně zohlednili její tradiční potenciál. Schopnosti a zkušenosti českých lidí, které se dědily po generacích. Proto ani nevytvořili strategii jeho uchování a rozvoje. Jejich nekompetentnost vyhovovala, slovy jednoho z nich – V. Dlouhého, »pánům« z MMF a SB, kteří jim pomáhali. Avšak jen k vytvoření právního vakua, v němž živelně probíhala demontáž relativně soběstačné ekonomiky a mocenského potenciálu státu.

* Co bylo východiskem?

Východiskem deetatizace byla tzv. privatizace, neboli zmocnění se všeho, co formálně právně vlastnil »lid«. Navzdory kupónovce jen některými z mnohamilionové množiny. T. Ježek na str. 51 zmíněné knihy píše: »Absence silného právního myšlení… se všeobecným odmítavým postojem… k institucím vynucování práva, zejména k policii a soudům, dala vzniknout koncepci falešného liberalismu, která silně poznamenala celé polistopadové období.« Což je i doznáním, že tento majetkový převrat ignoroval právo. Možná, že tato opožděná sebereflexe (Ježkova kniha je z r. 2007) u dalších »otců privatizátorů« vyvolala snahu o ospravedlnění zruinování státu a v důsledku toho i autority práva. Tento »výsledek« pak nazvali kapitalismem, kterým chtěli předběhnout Ottu Šika s jeho třetí cestou, neboli model EM, který byl v r. 1968 alternativou kapitalismu i socialismu, spojujícím i jejich přednosti. Jeho správnost potvrzuje vývoj ČLR od poloviny 80. let do současnosti.

* Jaká pravidla tito, podle Ježka vrcholní političtí představitelé falešného liberalismu tedy zavedli?

Jaká pravidla mohla vzniknout z uvedeného vakua, z oné tmy v tunelu, když se uteklo právníkům a zhaslo? Česká republika od nich do vínku získala Ústavu, která v úplnosti nepostihuje ani základní okruh ústavněprávních vztahů. Lze ji účelově vykládat na mnoho způsobů. Studenti na seminářích připomínají, že jeden z nositelů »falešného liberalismu« odmítal v jejím textu lidská práva, neboť by prý její obsah zaplevelila…

* Proč?

Vysvětlím na příkladu práva na práci, které v Listině na rozdíl od jejího pramene, Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 23), obsaženo není. To by omezilo zaměstnavatele povinností daňově přispívat pro toho, koho on vyhodil. Tvůrci modelu vyprázdnění mocenského potenciálu státu a práva svůj přístup vysvětlují zaujetím ideologií primitivního kapitalismu – laissez-faire, laissez-passer. Volně přeloženo, s ohledem na jejich uvažování, »nechte nás s vámi dělat, co si zamaneme«. Filozof Karel Kosík, který byl Husákovým režimem umlčen, zatímco jeho Dialektika konkrétního byla vydávána v zahraničí, charakterizoval tento »kapitalismus« jako mafiánský a jeho hegemony označil za lumpenburžoazii. Nicméně pod tlakem mentality laissez faire, laissez-passer česká ústava zakotvuje principy státu a práva jen ve 14 článcích ze 113, a to ještě velmi neurčitých. Po vstupu do EU a přijetím Lisabonské smlouvy tak státu propůjčuje moc nanejvýš nočního hlídače.

* A dostali jsme se k dnešku, k tomu, co bylo příčinou současné vládní krize, k zadržení aktérů »státního úplatku«. Jak tuto situaci z tohoto hlediska chápete?

Kdyby policie nezadržela J. Nagyovou a dva generály, tak by ještě dnes vojenské zpravodajství ČR šmírovalo premiérovu manželku. Ale za touto zdánlivou nápravou poměrů vyhřezla podstata systému, který něco takového umožňuje. Bylo to veřejné přihlášení se premiéra a ministra financí k přesvědčení o normalitě něčeho, co je jejím opakem. V souvislosti se zadržením aktérů barteru mezi »rebely« ODS a věrchuškou této strany. Toto přesvědčení nesdílí jenom ti, jimž přispívá k vládnutí, ale i prostý občan, který je objektem jejich vládnutí. Cituji slova takového občana, jež onu »normalitu« vystihl ve svém blogu (Neviditelný pes, 18. 6. 2013): »Vždyť trafiky či dosazování na různé posty se děje všude, od komunální úrovně až po organizaci OSN. Je to naprosto běžná věc a dá se říct, že na tomto stojí celá politika, co svět politiky existuje. Vždyť i volby jsou dosazováním na posty.« Vskutku exemplární projev víry ve správnost opaku kultury vládnutí, kterou Ústava v čl. 5 stroze konstituuje: »Politický systém je založen na… soutěži politických
stran.« Formou této soutěže jsou »volby«, čili výběr nejlepšího z nabízených programů a dále výběr osoby, která je zárukou jeho realizace. Volby podle Ústavy nejsou dosazováním na posty, neboli akcí, kdy občan jde k urnám, aby vybral osobu, kterou oblaží prebendou, trafikou, i kdyby mu přímo škodila. Jde tedy o to, aby jím vybrané osobě udělil zmocnění (mandát) obhajovat a prosazovat jeho zájem, zastupovat jej při tvorbě politických rozhodnutí, která »vycházejí z vůle většiny«, při současné ochraně zájmu menšiny (srov. čl. 6 Ústavy ČR). Tzv. trafika znamená soutěži politických stran odporující sinekuru, jež poskytuje jejímu držiteli výhody, které si vlastní schopností nevysoutěžil. V handlu s rebely ODS se údajně jedná o obvinění ze zneužití pravomoci úřední osoby, podle ustanovení § 329 trestního zákoníku.

* A co bude dál?

Takového jednání se dopustí úřední osoba v úmyslu opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch. Z mediálních informací vyplývá, že skutkovým základem se stala nabídka (ve dvou případech patrně i splněná) sinekury, výměnou za politickou protislužbu. Když se vrátím k úvodu, takové jednání je možné v atmosféře přezírání práva. Svoji roli hraje i chybějící pojistka fungování dělby moci. Tudíž i nepřípustnosti kumulace například mandátů poslance a člena vlády. Praxe je taková, že člen vlády, který je zároveň poslancem, se může každý čtvrtek ve sněmovně interpelovat, odpovědět si a vyslovit si důvěru. Tak proč by si vinou nedostatečné Ústavy nemohl premiér myslet, že si zmíněným barterem jen něco přehodil z pravé kapsy do levé?

* Šlo tedy opravdu o trestný čin? Promiňte, jen se ujišťuji…

Nasvědčuje tomu i zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách, jenž v ustanovení § 5, odst. 1, uvádí, že politické strany jsou odděleny od státu. Z toho vyplývá, že úřední osoba nesmí jednat v zájmu politické strany. Ale nejsem přesvědčen, že v celé aféře jde jen o spravedlnost. Tak náhlá kriminalizace zmíněných tří exposlanců se může logicky jevit jako zneužití orgánů činných v trestním řízení v mocenském souboji. Vždyť »barter« s rebely nebyl uzavřen až 13. června 2013, nýbrž vloni, nota bene před přijetím řady sporných zákonů. A navíc šokoval tím, když jednoho z rebelů ve sněmovně nahradil odsouzený ke ztrátě svobody! Zásah proti nim se mohl stát aktuálně. S ním spojené uvalení »vazby předstižné« by zabránilo v opakování dění, jehož výsledkem bylo protlačování zákonů ą la církevní restituce. A’ propos – mluví se jen o první trojici dnes již exposlanců. Avšak »barter« pokračoval s další trojicí, která je nahradila. O ni se orgány činné v trestním řízení nezajímají? Takže k vaší otázce: K tomu, za co jsou nyní stíháni tři exposlanci, bude z podstaty režimu docházet tak dlouho, pokud bude existovat. A odhaduji, že k jejich postihu nakonec nedojde, Ústavní soud to »konformně« vysvětlí apod. Nelze vyloučit ani další úvahu. Krajské volby v roce 2012, mj. pro KSČM relativně úspěšné, potvrdily zásadní posun. Češi již nehledají jen skutečné příčiny listopadového převratu odlišné od erárního výkladu, ale (a to je zásadní) kdo na něm, a na čí úkor, skutečně vydělal. Kdyby se mělo ve společnosti rozšířit (jak k tomu přispěl dokonce i Žáčkův »ÚSTRkový« sborník), že v jeho zahraničním pozadí je systémový zdroj současného úpadku, mohlo by to vést i k určité rehabilitaci socialismu. Zdůrazňuji, nikoli Husákova (apod.) režimu. Nota bene když se blíží avizované zlomové volby a je zřejmé, že ČSSD je stále jen jakési »béčko« tzv. pravice. Nelze vyloučit, že i jedním z cílů na několika domácích figurkách mediálně demonstrované očisty z 13. června 2013 je snaha o uklidnění společnosti. Vzpomeňme na biblické obětování Jonáše pro uklidnění rozbouřeného moře. Ale také si povšimněme, že policejní zásah se týká jen domácích figurek, a pokud bude pokračovat, nedotkne se těch, kteří v zahraničí fakticky a suverénně rozhodují o našem osudu. Klaus, Tříska, Ježek, ani »briliantový mozek« Občanského fóra Zeman nevyjednali s Reaganem, Bushem, Jakovlevem a jeho Gorbačovem listopadový převrat. Kdyby Komárek nepřivedl tyto figurky, pánové z MMF a SB by si mezi zdejšími domorodci vybrali jiné marionety. Ale jistě by už mezi nimi nebyl Václav Klaus, který později jako jediný bránil politické kolonizaci ČR Evropskou unií.

* Lze z toho, co uvádíte, odvodit obecnou charakteristiku současné ústavnosti v ČR?

To je náročná otázka, ale pokusím se alespoň naznačit odpověď. Ústavněprávní nauka rozlišuje mezi ústavou de iure a de facto. I v tom smyslu, že v prvním případě se jedná o Ústavu »na papíře«, a v druhém o to, co je reálně prosazováno. V čl. 2, odst. 1 Ústavy stojí, že »lid je zdrojem veškeré státní moci, kterou vykonává prostřednictvím
orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní«. Jinými slovy, vůle lidu, vyjádřená prostřednictvím voleb, je pro orgány moci – počínaje prezidentem, parlamentem, vládou atd. – svatá. Ale. Od prvních »svobodných voleb« po Listopadu se stalo jakýmsi obyčejovým právem, že politické strany, které ve volbách neuspěly, se po nich spojí v koalici (bez ohledu na protichůdné politické programy a předvolební sliby) a vítěznou politickou stranu pošlou do opozice. Prý se to tak jinde také praktikuje. Bylo však vůlí lidu, aby se k jeho vládě spojily strany, které si k tomu nevybral? V tomto příkladu proti sobě stojí na jedné straně text Ústavy a na straně druhé na ústavněprávní vztahy fakticky aplikované pravidlo, které text ústavy popírá. A tato »faktická« Ústava nasbírala za 20 let celou řadu takových »pravidel«, která metastazují v další. Například tolerující vznik »politických stran« na půdě parlamentu ze zrádců voličů. Od Rumlova průkopnického útvaru zvaného US až po poslední model LIDEM. Pokud tyto poruchy ústavního systému toleruje i hlídač ústavnosti – Ústavní soud, jde už o nepřímé mocenské stvrzení jejich platnosti.
Pád Nečasova kabinetu a doprovodné projevy daly vyhřeznout faktické podobě současné ústavnosti. Především její dvoukolejnosti. Na papíře je Ústava, proklamující vládu lidu (viz čl. 2), čili jeho právo odvolat i moc, ukáželi se nedemokratickou. Ve skutečnosti ale politická moc může bez problémů uplatňovat vše, aby lidu znemožnila i toto právo uplatnit. Tragikomickým příkladem je neodvolatelnost zákonodárců, kteří skončili v kriminále. Takže odpověď týkající se charakteristiky současné ústavnosti je spíše otázkou. Nejenom akademickou, ale i pro každého občana – kdy platí pravidla napsaná v Ústavě a kdy platí pravidla, která si prosazují politici? A to je stav nejistoty, čili opak funkce Ústavy, kterou je garance jistoty.

JUDr. PhDr. Jaroslav Kuba, CSc., byl v době od 15. května 2009 do 3. června 2010 členem Dočasné komise
Poslanecké sněmovny pro otázky posouzení nezávislosti výkonu a budoucího uspořádání české justice, nominovaným KSČM.

Zdroj: Haló noviny
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Hledat Info kuryr
Novinky pro 2019
PoÚtStČtPaSoNe
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031 
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.1297 sec,0.0427 z toho dotazů.Dotazů v DB:18. Použitá paměť:1,377kB