Čtvrtek 06 prosinec 2018
Porošenkova Armada jde ke dnu   
Pridal tk Čtvrtek 06 prosinec 2018 - 01:56:57 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks: 0   Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Srážka mezi ukrajinským a ruským loďstvem v prostoru Kerčského průlivu, jenž spojuje Azovské moře a Černé moře nás opět posunula o kousek blíž k cizí válce. Výsledek incidentu je ilustrativní z více pohledů a kromě získání další účelové propagandistické podpory ze strany NATO a EU pro Ukrajinu spíše potupný. Mohli bychom mluvit o neslavném konci Porošenkovy Armady, která sice nešla ke dnu jako španělské invazní loďstvo v sedmnáctém století, či jako nedávno válečná loď evropského státu NATO s genderově feministickou posádkou po srážce s tankerem za bílého dne.

Nicméně tonoucí Armadu připomíná celá Ukrajina, která zajímá EU a NATO pouze jako válečné nástupiště proti Rusku. Ilustrativní je z tohoto hlediska fakt, že na výrobní projekt na Ukrajině nedá nikdo v EU úvěr. Na druhé straně cizinci ve velkém skupují tamní půdu. Bývalá obilnice Evropy by se mohla dostat do situace, že neuživí ani vlastní, stále ubývající obyvatelstvo.

Komická námořní bitva

Tři malá ukrajinská plavidla, jedno oficiálně civilní remorkér, v jejichž posádce se nalézali rovněž agenti ukrajinské tajné služby, vplula do ruských vod, byla atakována ruským námořnictvem a zajata. Zde je třeba uvést, že podle mezinárodního práva existují oficiálně uznávané pobřežní vody do vzdálenosti 12 nautických mil od břehu (hruba 22 km), takzvaná Přilehlá zóna, což je dalších 12 nautických mil (dohromady téměř 45 km) a Ekonomická zóna, což je 200 nautických mil od břehu. Vzdálenost mezi ruským břehem a pobřežím Krymu je mnohonásobně kratší, než pobřežní vody. Nad tímto prostorem se rovněž nalézá most, který spojuje Rusko s Krymem a nese neoficiální jméno Putinův most. V roce 2003 byla z důvodu propletence ruských a ukrajinských vod podepsána smlouva mezi oběma zeměmi, z níž vyplývá, že průjezd válečných lodí druhé strany kerčskou úžinou a vodami bude hlášen předem. Vstup Krymu do Ruské federace situaci poněkud upravil, ale i kdyby zůstal poloostrov ukrajinský, povinnost hlášení by zůstala. Ruská strana tvrdí, že ukrajinská strana průjezd nehlásila, Ukrajinci tvrdí opak. Při zásahu ruských lehkých hlídkových plavidel došlo k poškození ukrajinského remorkéru taranováním a celkově byli lehce zraněni dva ukrajinští námořníci. Lodě byly zajaty a následně předány na Krym. Obdobný incident není první. Opakovaně docházelo k napadání ruských lodí ukrajinským námořnictvem a jedna byla zabavena, protože podle ukrajinské strany vplula do ukrajinských vod a byla dříve registrována na Krymu. Kolem toho ovšem povyk propagandy EU a NATO nenastal.

Cílem propagandistické kritiky se stal rovněž most, k jehož zničení vyzýval americký novinář. Vzhledem k opakovaným teroristickým akcím ukrajinské tajné služby v oblastech Doněcka a Luhanska je něco takového zcela reálné. Nelze se proto divit, že ruské námořnictvo kontroluje lodě proplouvající kerčskou úžinou, což je samozřejmě zdržuje. Kdyby se politici EU soustředili na mírové urovnání občanské války na Ukrajině a zastavili protiruskou válečnou psychózu v médiích a hybridní válku proti Rusku, podobné problémy by nevznikaly. Bohužel jim jde stejně jako v Sýrii, nebo v Afghánistánu právě o to, aby problémů přibývalo a konflikt se protahoval. A to se v prvním bodě atlantické smlouvy píše o mírovém řešení problémů. Jen pro informaci, podobný plavební řád jako v kerčské úžině je nedaleko, konkrétně v prostoru Bosporu a Dardalel, kde musí být rovněž ohlašován průjezd válečných lodí Turecku, které má právo kontroly.

Dále se objevily námitky, že most neumožňuje proplouvat kontejnerovým lodím Ro-Ro, které se pod něj nevejdou. K tomu následuje mediální povyk o tom, že 85 % ukrajinského exportu se realizuje po moři. Ve většině případů se jedná o propagandistickou mistifikaci. Především většina ukrajinského námořního exportu se provádí z Oděsy, která je mimo Azovské moře a Krym, nikoli z Mariupolu, či Berdjanska v Azovském moři. Naložená kontejnerová loď pod mostem propluje, snad až na jednotlivé výjimky. Nicméně v případě prázdné lodě, která může mít ponor o deset i více metrů menší, a tudíž vyčnívá výše nad hladinu, existuje jednoduché řešení, o němž protiruská propaganda nemluví. Všechny tyto lodě mají zátěžové komory, které lze naplnit vodou, čímž se ponor zvýší, v případě potřeby, až na úroveň takzvané vodorysky, jako v případě plného naložení. Tyto komory se naplňují například před bouří, nebo velkým vlnobitím, kdy by hrozilo převržení nestabilního plavidla s vysokým těžištěm. Jedná se tedy z velké části o účelovou výmluvu, nicméně nadšeně zneužívanou protiruskou propagandou.

Musíme se ptát, proč ukrajinské velení poslalo svoje lodě s velkou pravděpodobností na provokativní plavbu. Důvody jsou hned dva, a to mezinárodně politického rázu. Především zde byla snaha o zviditelnění před setkáním Putina a Trumpa, případně snaha o vyvolání sporu mezi nimi. Dále se blíží prezidentské volby na Ukrajině, kde bez ohledu na válečnou a nacionalistickou propagandu šance prezidenta Porošenka stále klesají. Proto se mu hodí vyhlásit vyjímečný stav, což umožňuje odsunutí voleb. Podle svědků sice chodí v posledních letech k volbám už jen staré báby, protože chlapi jsou okamžitě chytáni, dostanou povolávací rozkaz a jsou eskortováni do kasáren, ale to už asi nepomáhá. Zoufalý nedostatek vojáků dává za pravdu obtížně prověřitelným informacím, které se vyskytly na internetu, že počet obyvatel Ukrajiny, která je v současnosti nejchudší zemí Evropy s dlouhodobě nejnižší porodností, klesl ze 40 milionů v roce 2001 na současných 26 milionů. Takové tvrzení lze obtížně dokázat, ale faktem je, že kolem pěti milionů Ukrajinců pracuje trvale v zahraničí, z toho zhruba 40 % v Rusku (!) a tento proud spíš zesiluje. Nelze se divit, že chybí vojáci, zvlášť když se podle svědectví z Polska, Slovenska a Maďarska skrývají na jejich území tisíce mladých Ukrajinců před odvodem. Kromě toho další desítky tisíc se snaží získat s odkazem, na historický vývoj území Maďarské občanství. Je evidentní, že stále více Ukrajinců už nemůže současný blahobyt vydržet. Ptal jsem se jednoho ukrajinského řemeslníka, který pracuje a dobře si žije v Praze, proč emigroval. Dozvěděl jsem se, že Ukrajinu si rozdělilo šest rodin oligarchů, kteří chtějí, aby na ně ti ostatní dřeli zadarmo. Někteří Ukrajinci u nás nadávají na Rusko, nicméně za Porošenka a spol. nejde domů bojovat nikdo a těžce hledají k vysvětlení tohoto rozporu výmluvy. Ilustrativní je fakt, že na Krym v letošním roce dorazilo se rekreovat 1,6 milionu Ukrajinců. Bez nacionalistického povyku, zbraní, pochodní a trojzubců. Zdá se, že bez válkychtivé vlády v Kijevě a její podpory ze strany EU a NATO by se situace brzy srovnala.

Ukrajina a protiruská propaganda

Na závěr bychom měli uvést na pravou míru některé bludy o Ukrajině, které dlouhodobě šíří v rámci protiruské propagandy a válečné psychózy mnohá česká média. Stejnými výmysly jsou mnoho let krmeni Ukrajinci. Především Ukrajina historicky neexistovala jako samostatný stát před rozpadem SSSR. Název Ukrajina vymyslela rakouská tajná služba s cílem rozeštvávání obyvatel ruské monarchie v době první světové války, protože Rusko bojovalo na straně spojenců. Do té doby se Ukrajina jmenovala Malá Rus, či Malorusko. Ukrajinci jsou součástí ruského slovanského etnika tvořeného Velkorusy, Malorusy a Bělorusy. Německo v době první světové války pro změnu financovalo Lenina a další země, především USA Trockého se stejným cílem rozbití Ruska. Již v roce 1914 byla v Moskvě s německou podporou vytvořena národnostní kancelář vytvářející Ligu neruských národů Ruska s cílem rozeštvávání občanů carské monarchie a vytváření revolučních nálad. Ukrajinci a Ukrajina byli uznáni až sovětskou vládou Lenina na základě práva národů na sebeurčení. Mimochodem, podle stejného práva uznalo tehdejší Sovětské Rusko právo na samostatnost i pro české země, dávno před spojenci.

Hladomory na Ukrajině zavinilo koncem první světové války a v době občanské války především vyrabování země německou a rakouskou armádou. Německo chtělo vytvořit z Ukrajiny vazalský stát, případně svoji kolonii v rámci projektu Mitteleuropy se zaměřením proti Rusku s cílem války ukrajinských Slovanů, proti ruským Slovanům. To se podařilo realizovat až v současnosti. V době německé okupace, kterou podporovali tamní nacionalističtí vůdci Skoropadskij a Petljura vypukla na Ukrajině občanské válka, v jejímž rámci bylo zabito 22 000 německých vojáků a 30 000 kolaborantských ozbrojenců. Proto zde muselo Německo udržovat armádu v počtu kolem milionu vojáků, kteří chyběli na západní frontě. Německo tedy prohrálo první světovou válku díky svému imperialismu, kolonialismu a tažení na východ. Značnou část Ukrajiny a polovinu Litvy okupovalo s pomocí především Francie Polsko po vítězné válce se SSSR v roce 1921. Válka byla zahájena polským tažením na Ukrajinu v roce 1919, které bylo provázeno otřesnými zvěrstvy proti Ukrajincům. Rudá armáda zahnala Poláky zpět až k Varšavě, ale tam byla roku 1921 odražena. Polský ministr zahraničí Dmowski označil Ukrajinu za organizovanou anarchii, která není státem. V polských zajateckých táborech zahynulo 60 000 ruských a ukrajinských vojáků.

Pozdější hladomor v třicátých letech se nelišil od hladomorů v jiných částech SSSR, který, mimo jiné, zavinilo brutální vymáhání splátek úvěrů z Británie a Německa ve formě právě exportu obilí po dvou neúrodných letech, a to pod sankcemi. Nicméně současná propaganda mluví pouze o hladomorech na Ukrajině a označuje je dokonce za záměrně vyvolané. Jako další důvod propaganda uvádí rekvizice obilí pro vývoz do zahraničí. Realita je taková, že podle ukrajinských vědců se v roce 1931 urodila třetina obilí ve srovnání s předchozími lety a v roce 1932 byla ztráta 40 %. Hlavními platidly do zahraničí byly ropa, dřevo, kožešiny, případně zlato a umělecké předměty. V roce 1932 byl plán výkupu obilí na Ukrajině snížen o 30 %. Vykoupené, případně rekvírované obilí směřovalo především do strategických zásob na pokrytí problémů v neúrodných letech, nikoli na export. V krizovém roce 1932 se export obilí snížil na méně, než polovinu, přičemž konkrétně Ukrajina dostala ze státních rezerv pomoc, která objemově tvořila 160 % exportu obilí. Problém byl v tom, že rolníci obilí zatajovali a část byla rozkradena. Na hladomoru se podepsala i špatná organizace dopravy potravin.

Druhou světovou válku, především slasti německé okupace a odvážení obyvatel na otrocké práce do Německa nepřežilo více, než čtyři miliony Ukrajinců z celkově 26 až 29 milionů obětí v celém SSSR. Zrádců a zločinců, kteří spolupracovali s okupanty, sloužili v divizi SS Galicien, další jako dozorci v nacistických vyhlazovacích táborech a pořádali pogromy na Poláky, Rusy a Židy, místy i na Volyňské Čechy bylo celkem méně, než čtyřicet tisíc. Ukrajinci se v současné době prohlašují z neznámého důvodu za nejevropštější národ, ale také jsou v Evropě největšími antisemity, evidentně na základě tradice. Nicméně mnozí odborníci srovnávají současnou Ukrajinu spíše s africkými státy. Ukrajinci vítali Rudou armádu potupující na západ jako osvoboditelku a miliony z nich v ní sloužily. Ukrajina získala mezinárodní statut až díky Stalinovi po druhé světové válce a stala se členskou zemí OSN. Kromě toho Ukrajina získala po válce rozsáhlá území západně od svých hranic. Chruščov, který se již v meziválečném období prezentoval jako Ukrajinec, předal Ukrajině v roce 1954 Krym a zvláštní oblast Sevastopol v rozporu s ústavou SSSR. Předání Krymu bylo právně neplatné, protože k něčemu takovému neexistoval prováděcí zákon (muselo by se vypsat referendum podle článku 33 Ústavy SSSR, což se nestalo) a předání odhlasovalo méně, než polovina členů tehdejšího Prezídia Nejvyššího sovětu. Sevastopol se stal součástí Ukrajiny až podle ukrajinské ústavy z roku 1996. Můžeme tedy mluvit spíš o nezákonné ukrajinské okupaci Krymu od roku 1954.

Rovněž rozpuštění SSSR v Bělověžském pralese, které vedlo k vzniku samostatného státu Ukrajina, bylo v rozporu s ústavou. V roce 1991 se na Krymu konalo referendum, které jednoznačně požadovalo setrvání Krymu jako autonomní republiky v tehdejším SSSR, následně v Rusku s výsledkem 93,26 %. Nicméně Gorbačov ani Jelcin neměli pro svoje občany pochopení. Ruský zásah do situace na Krymu v roce 2014 pravděpodobně zabránil občanské válce, vraždění a etnickým čistkám proti Rusům, které jsme mohli vidět v Oděse a na Donbasu. Rusko tak prosadilo první z lidských práv, tedy právo na život za doprovodu nenávistné propagandy EU a NATO. V referendu 16. března 2014 hlasovalo 96,77 % obyvatel Krymu pro nezávislost na Ukrajině a vstup do Ruské federace. Na Krymu zůstala i naprostá většina ukrajinských vojáků a policistů. Svobodné konání referenda, bez nátlaku na účastníky se nepodařilo zpochybnit a potvrdili to i zahraniční pozorovatelé.

Nepředpokládám, že by někdo chtěl, aby se Ukrajina vrátila do podřízenosti Ruska a přejme Ukrajincům jejich rozkradenou chiméru svobody a evropskosti. Rusko by okupací Ukrajiny nic nezískalo, není tam nic, co by v Rusku nebylo. Nacionálně zapálení Ukrajinci by měli přát stejné právo na sebeurčení rovněž obyvatelům Krymu, Doněcka a Luhanska, kteří zase nechtějí být Ukrajinci, protože jsou Rusové. Je to smutný následek dlouhodobé práce především německé, později americké propagandy. Opravdu ilustrativní je, že státy EU a NATO, které se vždy a všude ohánějí listinou základních lidských práv a svobod a svobodou vůbec, se jí v přístupu ke Krymu, Doněcku a Luhansku neřídí. Dávají přednost územnímu principu před názory a zájmy lidí, kteří na něm žijí. Zároveň rovněž pohrdají, v tomto případě, na rozdíl od narkomafiánských států islámských teroristů v Bosně a Kosovu, právem národů na sebeurčení. Politikům a propagandě takzvaného západu chybí i prostý smysl pro spravedlnost, o prosazování míru a ochraně lidských životů nemluvě.

Něco takového je samozřejmě velmi nebezpečné i z hlediska naší země, která se v roce 1918 rovněž osvobodila na základě práva národů na sebeurčení, bez ohledu na Rakousko, přičemž svobodu pro Slovensko bylo nutno vybojovat. Jsem opravdu zvědav, jak se Ukrajina a její supervlastenečtí vůdcové postaví k migračnímu impactu. Aby se nakonec miliony Ukrajinců pracujících v zahraničí nedostali do nebezpečí, že se mohou vracet na Afroukrajinu.

Martin Koller

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Hledat Info kuryr
Novinky pro 2018
PoÚtStČtPaSoNe
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31 
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.1743 sec,0.0846 z toho dotazů.Dotazů v DB:16. Použitá paměť:1,419kB