Středa 31 říjen 2018
Vladimir Putin: Americký kongres již schválil v rozpočtu peníze na vývoj nových amerických raket středního doletu!   
Pridal tk Středa 31 říjen 2018 - 02:38:17 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Vladimir Putin: Americký kongres již schválil v rozpočtu peníze na vývoj nových amerických raket středního doletu! Do 6 měsíců bude smlouva vypovězena, poté začne rozmisťování raket v Evropě! Americká armáda před 3 dny dopravila do Evropy největší zásobu leteckých pum a dělostřelecké munice od roku 1999 a operace v Jugoslávii! Je konec míru v Evropě, čeká nás nové kolo závodů ve zbrojení a z Evropy se stane válčiště!

VIDEO ZDE: https://vimeo.com/297979183

Situace dramaticky eskaluje. Donald Trump před týdnem oznámil, že USA odstupují od smlouvy na zákaz vývoje raket středního doletu, přinesli jsme o tom článek zde: https://aeronet.cz/news/uder-donald-trump-oznamil-ze-usa-odstoupi-od-smlouvy-na-zakaz-vyvoje-raket-stredniho-doletu-pentagon-pry-potrebuje-proti-cine-ucinne-zbrane-a-cina-neni-signatarem-smlouvy-tlak-na-podpis/ . Jenže daleko důležitější informace přišla minulý čtvrtek, když Vladimir Putin v Moskvě na tiskové konferenci s italským premiérem Giuseppem Contem zodpověděl novinářovi z ruské televize dotaz (video s českými titulky nahoře), jestli je Rusko připraveno na to, pokud USA opravdu vypoví smlouvu INF na zákaz vývoje raket středního doletu. Vladimir Putin totiž uvedl, že americký kongres již zahrnul, odsouhlasil a schválil v novém státním rozpočtu peníze na výzkum a vývoj nových amerických raket středního doletu. Rozhodnutí tedy již bylo učiněno, je to vyřízené a nedá se s tím nic dělat, protože americký kongres řízený neocony se rozhodl, že rozpoutá nové kolo horečného zbrojení, tentokrát nejen proti Rusku, ale i proti Číně.

Vladimir Putin zároveň i upozornil na to, že není jasné, co Američané s těmi novými raketami středního doletu udělají. Pokud je rozmístí v Evropě, Rusko na to bude muset reagovat a případný odvetný úder ruské armády, pokud by začala válka, by potom byl mířen i na evropské země a rozmístění amerických opěrných bodů raketových vojsk a PVO.

Jako šok spolu s tím přišla informace ruské rozvědky GRU, která pronikla do ruských médií. Americká armáda v uplynulých dnech navezla do Evropy na leteckou základnu Ramstein v Německu největší množství munice od vypuknutí leteckých úderů proti Jugoslávii na jaře roku 1999. Američané přivezli obrovské zásoby leteckých pum typu 250 a 500 liber, dělostřelecké granáty, protitankovou munici, zápalnou munici a termobarické pumy. Americká armáda a spojenci NATO se chystají na mohutnou válku v Evropě.

Rusové půjdou do nebe jako mučedníci a útočník zdechne

Spolu s tím zazněl od Vladimira Putina alarm na Valdajském ekonomickém fóru, kde veřejně uvedl, že Rusko nezaútočí jadernými zbraněmi jako první, ale pokud zjistí, že někdo odpálil raketu, která míří na Rusko, potom ruské ozbrojené síly přistoupí k odvetě. Dojde k termonukleární výměně, což povede k celoplanetární katastrofě. Rusko bude jako oběť a Rusové, podle slov Vladimira Putina, půjdou do nebe jako mučedníci, zatímco útočník zdechne a nebude mít ani čas na pokání.

Je to poprvé, kdy Vladimir Putin vysvětlil, co udělá Rusko v případě války, ale co je znepokojující, to je připravenost Ruska na reálnou variantu celosvětového konfliktu, na jehož konci budou zničeny země, ale velmi pravděpodobně i celá planeta. Situace je naprosto šílená, i když zatím se daří hrany situace zabalovat do diplomatických obalů, které zmírňují dopady na veřejnost, nadále padají slova o partnerech a dialogu.

VIDEO ZDE: https://vimeo.com/297981377

Pokud jste se něco naučili na alternativě a na Aeronetu, tak je to skládání si souvislostí. Sami teď už musíte vidět, že všechno pomalu a s děsivou precizností zapadá do sebe. Noční transporty vojenské techniky přes ČR a Slovensko na Ukrajinu, zesilování a úporné rekonstrukce dálnic a hlavně mostů, a zejména v Praze, kde hnutí Jana Čižinského Praha sobě dokonce má za jeden z hlavních cílů rekonstrukce pražských mostů, jedná se prý o více jak 100 mostů v Praze. Jan Čižinský to uvedl pro server Novinky.cz a sami se zamyslete, jestli opravdu je v Praze 100 mostů v takovém havarijním stavu, že by se z toho muselo stát volební téma? Trojská lávka, která se před časem zřítila do Vltavy, jenom těžko může iniciovat takové obrovské miliardové částky do opravy až celé stovky mostů v Praze.

V Praze se začne opravovat 100 mostů, aby unesly tanky a vozidla těžší, než jsou ruské tanky ze 60. a 70. let minulého století

Jedná se pochopitelně o součást konceptu posilování infrastruktury pro americké a britské tanky. Současné české mosty mají koncepční nosnost pro tanky T-72, jejichž hmotnost, podle varianty a výzbroje, se pohybuje okolo 50 tun. Americké Abramsy a tanky dalších západních zemí NATO mají jmenovitou hmotnost o 20 až 35 tun vyšší než tanky T-72 AČR a české mosty a mostky mají kalibraci do 50 tun, některé mostní přejezdy v regionech mají nosnost ještě nižší, okolo 40 tun.

Zesilování mostů tak není určeno kvůli tomu, že by se mosty v Praze začaly hroutit jako nějaká zaplivaná a mizerně zkonstruovaná lávka, ale je to kvůli přípravě na vypuknutí války v Evropě. Česká republika a její území bude použito jako prostor pro operativní přeskupování vojsk NATO, raketových nosičů na tankových a těžkých kolových platformách, které vysoce překračují nosnost a nominativ mostků a mostů do 50 tun. Proto se renovují mosty nejen v Praze, ale i v regionech a malých obcích na klíčových koridorech.

Po vypuknutí války totiž velení NATO očekává, že nepřítel (samozřejmě Rusko, kdo jiný, že?) pro ztížení přesunů vojsk NATO v české chráněné kotlině povede údery na hlavní a velké mosty v České republice. Ty budou vyřazeny a zničeny v prvních hodinách války. NATO bude tudíž muset používat v ČR silnice II. a dokonce III. třídy, malé regionální cesty a místní mosty, které nebyly stavěny pro tanky a techniku těžší než 50 tun. Dokonce se šíří po Praze i spekulace, které můžeme označit klidně i za hoax, že zřícení Trojské lávky někdo dopomohl, aby se mohlo téma opravy mostů v Praze nastolit jako téma po volbách.

Takových teorií a konspirací se objeví pokaždé mnoho, protože opravy mostů v Praze nejsou něco, co by probíhalo jenom tam. Mosty se opravují v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku, v Rumunsku, prostě ve všech zemích tzv. Východního bloku. Co to znamená? Že by snad ve všech těchto zemích hrozilo zřícení mostů jako byla jedna lávka v Praze, po které ve dne chodili lidé z práce a do práce a v noci ji šlapaly místní štětky?

Kde skončí nové americké rakety středního doletu? Zkuste hádat a potom se podívejte okolo svého bydliště, kde se najednou začaly “opravovat” mosty

Na opravy mostů totiž běží dokonce dotační program Evropské unie, který je navázaný na Severoatlantickou alianci. A ze stejných zdrojů probíhá i zesilování povrchu vozovek a na vybraných úsecích dálnic, především těch, které jsou rovné, probíhá stavba dálnic tzv. tarmac metodou litého reinforced betonu, která se používá pro stavbu letištních ranvejí. Přinesli jsme o tom článek zde: http://infokuryr.cz/comment.php?comment.news.22952 A tyto opravy dálnice D1 a dalších silnic jsou opět financovány z dotací v Bruselu.

Na oslavy 100. výročí vzniku republiky přiletěl do Prahy i americký generál přezdívaný “vzteklý pes” (Mad Dog) James Mattis v roli ministra obrany. Jednal s Andrejem Babišem a také se slovenským protějškem Peterem Gajdošem, protože Slovensko plánuje od USA nakoupit americké útočné stíhačky F-16 v poslední modernizační úpravě Bloc 70/72 za téměř 1,6 miliardy EUR.Všechno se modernizuje, uvolňují se monstrózní peníze na nákupu amerických zbraní (proti komu?) a Rusko čeká, kdo a kdy na něj zaútočí.

Ve videu v úvodu článku se Vladimir Putin ptá na zásadní otázku, co udělají USA s novými raketami středního doletu? Je jasné, že je rozmístí v Evropě. Stane se tak 6 měsíců po vypovězení smlouvy INF ze strany USA, vypovězení se očekává do Vánoc, nejpozději do konce tohoto roku. Poté poběží 6 měsíců lhůta na návrhy změny smlouvy, pokud obě strany budou chtít změnu dojednat a povede se to.

Stojíme na prahu nových závodů ve zbrojení a rozmístěných raket středního doletu v Evropě

Vzhledem k tomu, že americký kongres již vyčlenil peníze na vývoj nových raket středního doletu a Čína už odmítla, že by se ke smlouvě připojila, což požaduje Donald Trump, je zcela jasné, že nás čeká nové kolo horečného zbrojení. Američané už nasunuli do Evropy nejvíce munice od roku 1999, kdy zaútočili na Jugoslávii, v Praze se chystá zesilování až stovky mostů pod vedením nového magistrátu zednářských okultistů a kamarádů landsmančaftu, americký kongres již vyčlenil peníze na nové rakety. Nakonec nezůstane nic, co by zabránilo závodům ve zbrojení.

Česká republika se 100 let po svém vzniku opět přiblížila ke svému zániku, tentokrát v dalším válečném konfliktu, který s sebou ponese opět nové změny hranic států a národů v Evropě. Víte, jaký je rozdíl mezi alternativou a mainstreamem? Dva až tři roky… My o tom píšeme první, jenže až o tom bude psát mainstream, bude pozdě. Každé volby přináší národ blíže k zániku, každý nový ročník studentů, kteří opustí školy a jdou volit, přibližuje národy Evropy blíže k vlastnímu zániku. Můžeme o tom pouze psát, ale kroky musí udělat každý sám doma v rodině. Pokud necháte své děti vychovat nepřítelem v inkludovaném a neziskovkami ovládaném školství, vaše vlastní děti vám jednou zakroutí krkem, na povel a bez výčitek svědomí.

*České titulky ve videích zapnete tlačítkem “CC” v liště každého videa.

-VK-
Šéfredaktor AE News


Zdroj: https://aeronet.cz/news/vladimir-putin-americky-kongres-jiz-schvalil-v-rozpoctu-penize-na-vyvoj-novych-americkych-raket-stredniho-doletu-do-6-mesicu-bude-smlouva-vypovezena-pote-zacne-rozmistovani-raket-v-evrope/


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Půjde Bakala bručet?   
Pridal tk Středa 31 říjen 2018 - 02:25:14 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Těsně před komunálními volbami a prvním kolem senátních voleb jsem zaslal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci trestní oznámení týkající se nesplnění veřejného příslibu o odprodeji bytů OKD jejich nájemníkům, kteří o to projeví zájem, zkrachovalým uhlobaronem, miliardářem Zdeňkem Bakalou. Dnes jsem dostal od Vrchního státního zastupitelství v Olomouci slušný dopis, že předávají mé trestní oznámení k vyřízení Státnímu zastupitelství v Ostravě. No, tak uvidíme.

Uvidíme také, s čím přijde vyšetřovací parlamentní komise ke kauze OKD, která má zjistit okolnosti privatizace OKD od roku 1997 až do bankrotu této společnosti. Zatím jsou výsledky práce komise poněkud rozpačité, přitom ale komise má slušnou šanci stanovit osobní odpovědnosti person, které v celé kauze figurují. Členové komise by si měli být vědomi, že pokud bude stanovena odpovědnost některého z vrcholných politiků za škodu vzniklou státu, která vyplývá z rozdílu mezi cenou, kterou stát obdržel za prodej minoritního podílu státu v OKD novému nabyvateli v roce 2004 a zjistí, že tato cena měla být vyšší a že byl nesprávně použit určitý odhad pro její propočet, měla by komise podat Státnímu zastupitelství trestní oznámení na některého z politiků, či dokonce politiky. Vznikla by prostě státu škoda. A pokud budou podána tato trestní oznámení, zcela nepochybně to bude znamenat diskomfort také pro Bakalu.

Bakala je totiž americký občan, byť žijící na břehu Ženevského jezera, ale pokud se celá kauza posune do pozice trestních oznámení nebo dokonce sdělení obvinění za trestný čin korupce, skočí po Bakalovi, jako americkém občanovi, okamžitě FBI a američtí prokurátoři... Myslím, že se v tuto chvíli jedná spíše o úvahu nebo dokonce o spekulaci, ale nepochybuji o tom, že zejména oněch více než 100 000 nájemníků bytů OKD, kteří dnes platí i několikrát do roka zvyšované tržní nájemné, by Bakalovi takovou komplikaci v životě přálo.

Za necelého půl roku má parlamentní komise ukončit svou činnost. Vzhledem k tomu, že už termín k ukončení své činnosti jednou prodlužovala, měla by zintenzivnit svou práci. Zatím na dálku se zdá, že předseda komise, Pirát Černohorský, si tak úplně není vědom toho, o co tu jde. Tradiční politické strany si, pravda, zaslouží nějaký výprask v této kauze, ale tím hlavním cílem by měl být Bakala a jeho „povedená“ transakce s OKD a také zpochybnění legality prodeje téměř 44 000 bytů OKD.

Jiří Paroubek

Zdroj: Vaše Věc

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Edvard Beneš a zmizelá deska   
Pridal tk Středa 31 říjen 2018 - 02:21:47 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
K stému výročí republiky vůbec není špatné podívat se do historie. Zesiluje propaganda zaměřená na kritiku jak vzniku, tak existence našeho státu, kupodivu především z domácích řad. Její základ je evidentně v Německu, které se s podporou většiny českých médií snaží posilovat nejen ekonomickou kontrolu nad naší republikou jako koloniálním zdrojem levných pracovních sil a odbytištěm nekvalitní produkce, ale převzít kontrolu i nad naší armádou zapojením našich útvarů do Bundeswehru a dodávkami německé výzbroje. Při pohledu na tribuny prohýbajícími se pod vahou všemožných VIP si musíme položit otázku, čí armáda vlastně pochoduje při oslavách stého výročí vzniku Československé republiky.

Proto bych chtěl připomenout našeho dlouhodobě nejvíce kritizovaného prezidenta a zároveň vlasteneckého hrdinu a bojovníka za Československo. Někoho by mohl z aktuálního, mírně zkresleného pohledu napadnout Miloš Zeman, který je pod stálou palbou nenávistné propagand, přičemž místy si kritiku zaslouží pro svoji nemístnou lásku k ČSSD a především k německé EU. Nicméně nejedná se o současného prezidenta, ale o prezidenta Edvarda Beneše. Proti našemu historicky druhému prezidentovi (1935-1948) se valí nepřátelská propaganda prakticky bez přestání od roku 1938 a z Německa ještě déle. Miloš Zeman tedy má co dohánět, ale vzhledem k svému přátelskému vztahu s ubohou a ostudnou německou kancléřkou, budovatelkou afroislámské multikulturní invaze do Evropy a hospodářské, aktuálně i vojenské kolonizace naší republiky se o nějaké dohánění nezpochybnitelně vlasteneckého Beneše ani moc nesnaží. Zde bych si dovolil jízlivě připomenout, že Německo vlastně nikdy zcela neotevřelo Čechům svůj pracovní trh, zatímco černochům dává vše a bez práce. Jaký je tedy reálný vztah Němců k Čechům. Evidentně horší, než k nějakému přivandrovalci z Afriky toužícímu po bezpracné celoživotní dovolené. A to prý máme s Němci mnoho společného. Pravda, třeba koncentráky, kde Češi byli uvnitř jako vězni a Němci dozorci. Nebo současné montovny, které patří Němcům, platícím daně v Německu a uvnitř dřou Češi jako otroci za pár šupů. Nebo německé hypermarkety, kde se Čechům prodává odpad z Německa, který by Němci nekoupili. A taky EU, kterou ovládají Němci a Češi na ni doplácejí. Na závěr úvodu bych připomněl, že Karel Čapek, přítel prezidenta Masaryka, dnes rovněž opomíjený vlastenec označil Beneše jako politika, který by si nejvíce ze všech československých politiků mohl právem stěžovat na nevděk veřejného mínění.

Prezident Edvard Beneš, původně Eduard se narodil roku 1884, v době stále sílícího odporu českých vlasteneckých politiků proti rakouskému útlaku a germanizaci. Koncem devatenáctého století začala stále větší část české reprezentace chápat, že Rakousko se dostává do područí pangermánského Německa, které bylo ochotno uznat Čechy pouze jako etnickou a jazykovou skupinu, nikoli jako národ. V tom se s germánskými nacionalisty shodovali i němečtí velkosoudruzi Marx a Engels. Rostoucí české, částečně i slovanské vlastenectví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo výsledkem práce mnohých českých buditelů, české sportovně-branné organizace Sokol, české školy, českého tisku a rovněž českých vědců a podnikatelů. Přidala se i řada českých poslanců sněmů Českého království a Moravského markrabství.

Přitom bez ohledu na všemožné německé obstrukce byli Češi nejvíce gramotným národem v Rakousku-Uhersku. Projevilo se to poprvé při zjišťování úrovně gramotnosti rakouské armády, kdy nejvyšší množství vojáků schopných číst a psát, případně aspoň číst bylo v českých plucích číslo 18. (Hradec králové) a 21. (Čáslav). Důvodem bylo především čtení v rodinách a v rodném jazyce a písničky zpívané matkami, dědictví protestantství, husitství a Jednoty bratrské. Tím se Češi nejvíce přiblížili k Židům, kteří byli z náboženských důvodů (čtení tóry), nejvíce vzdělanou skupinou, ale nebyli oficiálně uznáváni jako národ.

Při průzkumu v rámci monarchie roku 1900 bylo zjištěno, že z 1000 obyvatel starších šesti let umí číst a psát 937,7 Čechů a 918,4 Němců, pouze číst 19,7 Čechů a 13,3 Němců a negramotných je 42,6 Čechů a 68,3 Němců. V roce 1910 se průzkum opakoval a byl ještě výraznější v český prospěch. Uspěli i nejstarší obyvatelé. České hlavní a reálné školy, gymnázia a dívčí gymnázia byly budovány až po roce 1848 a to na spolkovém, nebo městském základě a bez podpory rakouského státu. V roce 1868 prosadila německá většina v českém zemském sněmu (díky čtyřem takzvaným kuriím zvýhodňujícím při volbách Němce v Čechách) rozdělení pražského vysokého učení technického na českou a německou část s předpokladem, že česká technika bude zaostalá. Opak se stal pravdou, byla vysoce hodnocena dokonce i v Německu a podobný vývoj nastal po rozdělení pražské univerzity roku 1882. Oblíbené propagandistické teorie o znalostní a kulturní převaze Němců, od nichž se zaostalí Češi musí učit, jsou tedy pouze dlouhodobě budovaným prolhaným protičeským mýtem pangermánské propagandy. Ta ostatně označovala český národ jako výmysl ruské propagandy. Nepřipomíná vám to něco?

Na tom nic nemění ani fakt, že především někteří vyšší důstojníci a zbohatlíci si podlézavě měnili česká jména na německá, vesměs výměnou za nejnižší šlechtické tituly. Například z Františka Uchatého se stal Franz von Uchatius, z Radeckého se stal Radetzky a ze zakladatele slavné firmy Škoda se stal baron Emil Skoda žijící s rodinou ve Vídni, kde jeho potomci zůstali i po říjnu 1918. Proč asi? Z pouhé a nezištné lásky k německému jazyku by si sotva prznili česká rodná jména, jména svých předků. Oportunismus, bezcharakternost, nebo přímo zrada? V době politických krizí byli z národnostních důvodů propouštění čeští zaměstnanci německých podnikatelů a německými majiteli domů vypovídání z bytů čeští nájemníci. Mnohde museli čeští zaměstnanci v německých podnicích přihlašovat děti do německých škol. Ve škodovce bylo používání češtiny pokutováno. Menší města jako Liberec, Teplice, nebo Cheb, ovládaná německými radnicemi dokonce bránila možnosti přestěhovávání Čechů. Nařízení Badeniho vlády o používání obou zemských jazyků, němčiny a češtiny při úředním jednání od roku 1897 v Čechách a na Moravě vedlo téměř k ozbrojenému povstání Němců a bylo v roce 1899 odvoláno. To vše je dokladem odnárodňovací politiky rakouské pangermánské vlády nepřátelské k Čechům a Slovanům obecně a germanizačního útlaku, který je podle některých současných českých historiků údajně mýtem.

Uvedená realita konfliktu národů, kterou viděl v mládí, udělala z rolnického synka Eduarda Beneše přesvědčeného vlastence. Po studiích v Praze, Paříži, Berlíně a Dijonu a ročním pobytu v Londýně získal velmi dobré jazykové znalosti a rozhled o politickém dění v Evropě. Na studia si vydělával sám. Již na počátku války se stal členem českého spolku Maffie, který dodával Tomáši Masarykovi do Švýcarska a Londýna zpravodajské informace pro spojence. Tato práce, kterou pomáhal koordinovat rovněž Čechoameričan Emanuel Voska, měla nemalý vliv na pozici československého odboje v zahraničí. Roku 1915 uprchl pomocí půjčeného pasu do Švýcarska. V roce 1916 byla ustanovena Česká národní rada a Beneš se stal jejím tajemníkem. Hlavními osobami se stali Tomáš Garrique Masaryk a Milán Rastislav Štefánik.

Především díky Benešovi, který se ukázal jako schopný diplomat, byla rada uznána jako představitel ještě neexistujícího československého státu Francií, Británií a Itálií. Beneš měl rovněž nezanedbatelný podíl na právním uznání československých legií. Byl vytrvalým pracovníkem a zároveň mistrem diplomacie a kompromisů, navíc se schopností obrovského sebezapření. O diplomatických kvalitách Beneše svědčí slova britského ministra zahraničí lorda Curzona, který jej roku 1923 označil slovy: „ malý muž pro kterého posíláme, když jsme v nesnázích. A on nám vždycky poradí.“

Po válce se stal prvním československým, ministrem zahraničí a po tragické a podivné smrti Štefánika, s nímž neměl dobré vztahy, druhou osobou odboje. Na mírové konferenci v Paříži zajistil hranice republiky s Německem, Polskem a Maďarskem. Patřil k zakládajícím politikům Společnosti národů a roku 1935 vykonával funkci jejího předsedy. V roce 1924 vytvořil obranný pakt smlouvami s Rumunskem a Jugoslávií proti Rakousku a Maďarsku. V roce 1935 se stal druhým prezidentem a následně uzavřel spojenecké obranné smlouvy s Francií a Sovětským svazem, především proti Německu.

Boje prezidenta Beneše

Kniha Eduarda Táborského, který byl Benešovým tajemníkem v době druhé světové války a emigroval do USA „Prezident Beneš mezi západem a východem“ uvádí na pravou míru všemožná tvrzení protibenešovské a protičeské propagandy. Současná česká média vesměs vytvářejí obraz Beneše jako politického trosečníka, kapitulanta, politika a státníka, který v čele státu dvakrát zklamal a kapituloval, poprvé v roce 1938, podruhé 1948. Dále se mu vytýká, že zavedl Československo do sovětského područí. Mnohdy se používají argumenty předválečné německé, sudeťácké a luďácké propagandy a místy rovněž komunistické z období po únoru 1948.

Boj domácího a zahraničního odboje proti Rakousku-Uhersku byl ve své době jednoznačně správný. Masaryk, Štefánik, Beneš, Kramář, Klofáč, legionáři v Rusku, Francii a Itálii a další nebyli žádní blázniví pomatenci, kteří se snažili pro jakési osobní ego vyvést národy budoucího Československa z agresivní pangermánské a uherské monarchie a zbavit je radostí rozsáhlého bezcelního trhu, ale rovněž cenzury a fízlování. Ze zaostalého žaláře národů odešly všechny neněmecké národy od Poláků, až po Chorvaty, včetně privilegovaných Maďarů. Z hlediska současné germánské propagandy EU byli pravděpodobně všichni naprostí idioti, když nechtěli zůstat v germánském žaláři národů. Ukázalo se, že Rakousko-Uhersko držela dohromady pouze císařská rodina, německá a zněmčelá šlechta, němečtí velkostatkáři, sbor především vyšších armádních důstojníků, rozbujelý byrokratický aparát zahrnující policii a katolická církev. Nikdo ostatní se necítil Rakušanem, což prokázal právě jeho bleskový rozpad monarchie v roce 1918. I Palacký, který zprvu doufal v ochranu Slovanů Rakouskem před pangermány a podporoval Rakousko, jako budoucí mnohonárodní federaci nakonec zklamaně konstatoval: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

Především je třeba uvést, že Beneš jako ministr zahraničí a jedna z předních osobností Společnosti národů, kterou pomáhal zakládat, měl do roku 1935 malý vliv na československou domácí politiku. Dlouhodobě vycházel z realistického předpokladu, že malé Československo je ohrožováno dvěma velmocemi s nesrovnatelně vyšším vojenským potenciálem, a to Německem a Sovětským Ruskem. Přitom stejně jako Masaryk jednoznačně odmítal bolševismus i německý nacismus a italský fašismus, případně i jiné agresivní nacionalismy, především polský po nástupu plukovníka Becka a samozřejmě maďarský zaměřený proti Slovensku. Stejně jako Masaryk sledoval dva základní mezinárodně-politické cíle. Především přivedení Německa a Sovětského Ruska do Společnosti národů, zrušení různých embarg a rozšíření obchodní spolupráce s těmito politicky izolovanými zeměmi a cílem oslabit ekonomickou a politickou cestou agresivitu vůči okolním zemím a podporu jejich režimů občany.

Neméně důležitá byla Benešova snaha o vytvoření mírové Evropy na základě mezinárodních smluv, což bylo z hlediska malého státu obklopeného podstatně většími jen logické. Proto se snažil posilovat úlohu Společnost národů a spolupráci především s Francií, jako spojeneckou kontinentální velmocí. Nedlouho po válce se mu podařilo normalizovat vztahy s Rakouskem, kterému byla roku 1920 dokonce poskytnuta hospodářská pomoc. Vztahy s Polskem narušoval jednak spor o Těšínsko, jednak působení Hillersonovy sovětské mise Červeného kříže v Praze. Ta budovala špionážní rezidenturu a především úspěšně realizovala sabotáže na železnici z hlediska dopravy materiálu pro polskou armádu bojující proti bolševické invazi. Poláci navíc nepřátelsky vnímali jakákoli jednání mezi Československem a Sovětským Ruskem. Vrcholem byl stupidní spor o zanedbatelné území Javorina. Poláci odmítali jakékoli spojenecké smlouvy s Československem a nakonec podepsali nelogicky smlouvu s Německem. Vztahy s Polskem byly v podstatě neřešitelné a Poláci nakonec aktivně podpořili Německo i v době mnichovské krize. Nicméně druhá světová válka a brutální německá okupace pro ně byla velmi poučná, takže v Londýně se vedla mezi polskou a československou reprezentací jednání o možnosti poválečné federace Polska a Československa. Následným předpokladem bylo vytvoření středoevropské federace, kterou by tvořily dále Rakousko, Maďarsko a Jugoslávie. Tím měl být opět vytvořen obranný blok proti útoku ze západu i z východu a zároveň odděleno Rakousko od Německa. Nicméně už proti polsko-československé federaci se rázně postavil Stalin.

Poměrně dobré vztahy s Německem se začaly horšit především činností sudeťáckých nacionalistů. Nelze popřít, že bez ohledu na menší ústrky iniciované hlavně vedením protirakouského domácího odboje, měli Němci v Československu výrazně lepší podmínky, než Češi dříve v Rakousku-Uhersku. Měli dokonce i dva ministry ve vládách. Němci měli v Československu jako dědictví po svém dřívějším privilegovaném postavení výrazně vyšší podíl finančních aktiv a rovněž plochu držené zemědělské a lesní půdy (40%), než odpovídalo jejich počtu v republice, který dosahoval necelých 30%. Nicméně značná část z nich nemohla strávit fakt, že již nevládnou ostatním národům, což nahrávalo pangermánským zájmům za hranicí. Hitler správně kalkuloval, že vyřazením Československa oslabí Francii a v tom mu šli na ruku britští politici. Ti měli zájem především na německém tažení na východ proti SSSR, nový Drang nach Osten a zároveň na oslabení pozice Francie v Evropě. Československo a Polsko stály v cestě německých armád na východ. V poválečném období byly nalezeny dokumenty, které potvrzovaly, že Británie a Francie nehodlaly podpořit ve válce s Německem ani Polsko.

Postoj Beneše k Německu ve druhé polovině třicátých let lze sotva označit jako kapitulantský. Jeho slabinou bylo spoléhání na mezinárodní smlouvy a Společnost národů. Problém je v tom, že spojenecké smlouvy s Francií a Sovětským svazem neměly realizační vojenskou část. Společnost národů zklamala v případě italské agrese v Etiopii a Italsko-Německé ve Španělsku. S Velkou Británií nemělo Československo žádnou smlouvu. Přitom Británie byla nejaktivnější z hlediska obětování Československa Hitlerovi a Francie byla na ni vázána smlouvou. Malá dohoda zaměřená proti Maďarsku a Rakousku válku s Německem neřešila a koncem třicátých let se v podstatě rozpadla. Smlouva se Sovětským svazem byla vázána na Francii. Jednání a možnosti společného boje proti Německu britská a francouzská delegace při návštěvě a jednáních v SSSR v podstatě sabotovala. Německá propaganda zároveň tvrdila, že Československo bude bránou k bolševizaci Evropy, pokud na jeho území vstoupí rudá armáda. Beneš za války správně uvedl, že Britové a Francouzi měli takový strach z bolševiků, že hledali záchranu u nacistů.

Zrada Francie v Mnichově je historickým faktem. Mýtem je rovněž sovětská pomoc. Zásadním problémem byla přeprava rudé armády na československé území, protože neexistovala společná hranice. Jak spojenecké Rumunsko, tak Polsko otevření koridoru jednoznačně odmítly. Přes Zakarpatskou Ukrajinu vedla pouze jedna jednokolejná trať. Bez ohledu na nevalnou úroveň jak polské, tak rumunské armády by bylo proražení na Slovensko složité. Sovětskému letectvu, které mohlo přiletět na pomoc, chyběla na československém území logistika a velení československé armády tvrdilo, že pro ně nemá ani bomby. Po kapitulaci jich desetitisíce převzali Němci. Zásadním faktem je, že SSSR nikdy jednoznačně neslíbil vojenskou pomoc v krizové době. Sovětské vedení reprezentované ministrem Litvinovem odkázalo Beneše na rozhodnutí Společnosti národů. Kladná odpověď na jeho dotaz, zda může počítat s vojenskou pomocí, zdržovalo tak dlouho, že přišla 61 hodin po mnichovské kapitulaci. Politické strany, včetně sociálních demokratů nechaly Beneše řešit problém, zda bojovat, či nikoli samotného a komunisté mu vyprávěli pohádky. Hitler zároveň podmiňoval pokračování jednání abdikací Beneše. Z vojenského hlediska byla republika nebránitelná a spojenci zradili. Benešova kapitulace a odchod do zahraničí byly z hlediska záchrany národa rozumným řešení a umožnili rozvoj zahraničního odboje.

Rovněž Benešův příklon k poválečnému uspořádání ve spolupráci s SSSR byl z hlediska tehdejšího vývoje logický. Zatímco Británie přežila jen díky tomu, že je ostrovem a několik britských divizí se potýkalo s Afrikakorpsem v severní Africe, později na vedlejších frontách, dokázal SSSR zastavit útok Německa a jeho spojenců a nakonec měl hlavní podíl na vítězství v Evropě. Navíc jednání francouzské, britské a americké vlády s Benešem jako reprezentantem odboje byl až do roku 1940 doslova ostudný. Francouzi se k němu nehlásili, Britové mu zakazovali veřejně vystupovat a prezident Roosevelt ho vyzval k jednání s Hitlerem. Sovětský svaz měl velkou a logickou popularitu mezi lidmi. Podle dosažitelných dokumentů Beneš dobře chápal riziko jednání se Stalinem. Nicméně předpokládal, že spolupráce mezi USA, Británií, SSSR a Francií bude pokračovat i po válce a hospodářská spolupráce otupí bolševický režim. Spojenecká smlouva se SSSR z roku 1943 je rovněž používána ke kritice Benešovy takzvané kapitulace před Stalinem. Kdo má možnost si ji přečíst zjistí, že je zaměřena na ekonomickou a vojenskou spolupráci, především z hlediska remilitarizace Německa. Z tohoto hlediska byl Beneš doslova vizionář.

Díky této smlouvě dostalo Československo po válce zdarma z SSSR výzbroj pro deset divizí, zatímco od západních spojenců platilo každý šroubek a od roku 1946 se stalo objektem sílících hospodářských sankcí. V roce 1944bylo navíc jasné, že Československo osvobodí Rudá armáda. Proto byl Beneš s cílem udržení co nejlepších vztahů ochoten předat SSSR celou Zakarpatskou Ukrajinu, která s ČSR stejně neměla z hlediska území a obyvatelstva mnoho společného. Problém vytvořili rovněž slovenští komunisté, kteří v čele s Husákem žádali o připojení Slovenska k SSSR. Docela by mne zajímalo, jak vysoko by si vyskakoval pan Kotleba, kdyby se Slovensko stalo roku 1945 součástí Ukrajinské SSR. Rudá armáda mohla bez problémů a odporu celou ČSR dlouhodobě okupovat. Benešova vstřícnost tomu pravděpodobně zabránila, takže cizí vojáci odešli už po několika měsících. Podařilo se rovněž minimalizovat snahu sovětského velení rabovat a odvážet československé továrny jako válečnou kořist. Pomoc od západních spojenců se očekávat nedala, zastavili svoje armády v jihozápadních Čechách. Mnohokrát omílané dekrety z let 1945 a 1946 podepisoval s Benešem předseda vlády a v mnoha případech i ministři, přičemž je podporovala převážná většina národa. Odsun sudetských Němců, kteří přijali dobrovolně německé občanství a podíleli se na teroru proti občanům ČSR a boji proti vojenským armádám, schválený mezinárodními dohodami a přímo i mnohými západními politiky se ukázal jako záruka stability a bezpečnosti na mnoho desetiletí. Prokazatelní antifašisté a někteří odborníci odsunuti nebyli. Byl zájmem nikoli Beneše, ale celého národa naší republiky, Čechů, Slováků, Moravanů a Slezanů. Němci byli jako destabilizující a fašizují národnostní prvek odsunuti i z dalších evropských zemí, z Polska a Jugoslávie podstatně brutálněji.

V rámci politické krize období 1947-1948 zůstal těžce nemocný prezident opět sám. Nekomunistické strany buď kolaborovaly s komunisty, jako sociální demokracie, nebo nebyly schopny přesvědčit voliče a shodnout se na akci. Navíc se za jejich reprezentací táhla řada korupčních a politických skandálů, které komunistická propaganda úspěšně využila. Potlačovat zlovůli a zneužívání moci se snažil pouze Benešův spolupracovník Prokop Drtina jako ministr spravedlnosti. Nepromyšlený odchod nedostatečného počtu ministrů z vlády a její následné doplnění podle představ komunistů bylo ukázkou doslova hlouposti a neznalosti zákonů vedením protikomunistických stran. Přesto Beneš tři dny vzdoroval a k podpisu a jmenování Gottwaldovy vlády byl údajně donucen násilím. Nedlouho poté abdikoval a zemřel. Následně se stal cílem nenávistné a nepravdivé komunistické propagandy, která se kupodivu v mnohém shoduje s polistopadovou pomlouvačnou kampaní.

Beneš byl nezpochybnitelným vlastencem a reprezentantem klasické diplomacie. Koncem své politické kariéry a života se opět projevil jako vizionář. V květnu 1947 napsal následující slova:

„Vážení spoluobčané,

V nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, tj. dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají nadějí, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události z let 1938 a 1939.

Vědom si neblahých zkušeností našeho národa, zejména z druhé světové války, zanechávám vám odkaz, ve kterém vás varuji i před možnými pozdějšími požadavky na znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu a na základě mých dekretů z republiky odsunuti.

Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.

Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou čeští vlastenci, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.

Mohou se najít vlastizrádci, kteří budou opět usilovat o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Vedlo by to k zániku obou našich národů. Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce, ať to je kdokoli a v kterékoli době.
Váš. dr. Edvard Beneš“


Bronzová deska s Benešovým varováním visela dlouhá léta v Českém Krumlově. Zhruba před čtyřmi lety zmizela. Komu asi vadila?

Prezident Edvard Beneš, jeden ze zakladatelů naší republiky v roce 1918 se ukázal jako opravdový vizionář a vlastenec a jeho zásluhy o vlast mají formu zákona. Čest jeho památce.

Martin Koller

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Tisíce lidí protestovaly v Německu po obvinění migrantů ze skupinového znásilnění   
Pridal tk Středa 31 říjen 2018 - 02:13:04 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Sedm Syřanů a jeden německý občan byli zatčeni na základě podezření ze znásilnění osmnáctileté studentky. Muž, který se ještě před svým zatčením provinil i jiným způsobem, byl v hledáčku policie již dlouho. Celá věc vyvolala ostrou kritiku občanů vůči úřadům.

Po informaci o znásilnění studentky, které měli údajně spáchat syrští migranti a jeden německý občan, se do ulic univerzitního města Freiburg v jižním Německu vypravilo asi 2 000 demonstrantů. Pravicovou stranu Alternativa pro Německo (AfD) zastupovalo zhruba 500 lidí, kteří protestovali proti zločinům spáchaným uprchlíky a proti migrační politice kancléřky Angely Merkelové. Poté, co byli podezřelí zatčeni, zazněly opakované požadavky ohledně přísnější kontroly migrantů.

​Na tuto akci pravicové strany AfD reagovalo téměř 1 500 lidí, kteří stranu obvinili z toho, že vyvolává nenávist.

​Jak naznačují některé příspěvky na Twitteru, danou demonstraci proti AfD provázelo násilí vůči policii a demonstrantům. Podle uživatelů Twitteru, kteří měli údajně zveřejnit videa z protestů, demonstranti z levicové radikální skupiny Antifa a další osoby házeli láhvemi a kameny.

​Strana AfD vyzvala k demonstraci poté, co byla zadržena skupina osmi osob podezřelých ze znásilnění osmnáctileté dívky. Sedm Syřanů ve věku od 19 do 29 let, kteří žili v uprchlických táborech, bylo, stejně jako jeden německý občan, zatčeno dne 26. října. Policie v současné době vyšetřuje, zda se na tomto skupinovém znásilnění podílelo více lidí. Podezřelé osoby měly být údajně sledovány policií již dříve.

​Podle ministerstva vnitra byl na jednoho z údajných pachatelů již dříve vydán zatykač. Nicméně celá věc nebyla okamžitě posunuta dopředu z taktických důvodů, uvedl mluvčí ministerstva vnitra.

V polovině října pozval mladou dívku v jednom z nočních klubů na drink muž, se kterým studentka později z klubu odešla. Do nápoje byly údajně přimíchány drogy, a proto se dívka nedokázala bránit. Následně byla napadena několika dalšími pachateli, kteří se na ní střídali. Důkazy DNA spojují oběť minimálně s jedním z podezřelých.

Jedná se o jeden z posledních incidentů v sérii násilných činů, které zasáhly jihozápadní univerzitní město od roku 2016. Již dříve zde byl umlácen muž středního věku skupinou mladíků, běžkyně byla znásilněna a poté zabita řidičem kamionu a v nedalekém městě Staufen byla objevena skupina pedofilů.

Zdroj: https://sptnkne.ws/jTGz

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Nová válka? Srbský prezident oznámil, že „kosovská armáda“ bude vytvořena 28. listopadu   
Pridal tk Středa 31 říjen 2018 - 02:08:38 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Srbský prezident Aleksandar Vučić v exkluzivním rozhovoru pro Sputnik Serbia zmínil několik bodů, které by v listopadu mohly zmařit jakékoliv šance ohledně kompromisu v otázce Kosova a Metochie.

Vučić zdůraznil, že kosovští Albánci již přijali rozhodnutí o tom, že dne 28. listopadu, v Den albánské vlajky, bude vytvořena kosovská armáda. Ta má být tím nejlepším dárkem pro albánský národ.

Podle prezidenta nyní probíhá proces jednání a dále se bude diskutovat o řadě témat, kterými se Priština chystá omezit dialog s Bělehradem, pokud jde o hledání možných řešení.

„Jak vidíte, nejsou absolutně nakloněni tomu, aby cokoliv učinili v otázce Asociace srbských společenství (udělení rozšířených autonomních práv kosovským obcím s převážně srbským obyvatelstvem, pozn. red.). Je zřejmé, že se budeme potýkat se stále většími problémy."

Za další hrozbu pocházející ze samozvaného Kosova Vučić označil strategii kosovských Albánců, která se týká zajištění si podpory na cestě do Interpolu.

„Způsobí nám to velké problémy a vyvolá to mnoho trápení. Mám na mysli falešná obvinění proti Srbům a další samostatné budování pozice takzvaného Kosova jako oběti. Jedná se o další faktor, který by mohl v budoucích jednáních změnit atmosféru. Bylo by to bráno jako jakýsi signál, že si mohou dělat, co chtějí. A obávám se, že se dostaneme do začarovaného kruhu bez jakékoliv šance na šťastný konec. A tím šťastným koncem by byl v tomto případě kompromis," uzavřel celou věc srbský prezident.

Vučić dále dodal, že ho děsí vše, co v listopadu Srbsko čeká.

„Udělám vše, co na mně závisí, abych jakýmkoliv způsobem zachoval mír a pomohl svému lidu," zdůraznil srbský lídr.

Zdroj: https://sptnkne.ws/jTMC

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Miliardy Kaddáfího zmizely v Belgii   
Pridal tk Středa 31 říjen 2018 - 02:02:29 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Část finančních prostředků zabitého libyjského vůdce Muammara Kaddáfího zmizela z belgických bank. Informuje o tom kanál RTBF. Přístup k financím Kaddáfího byl v roce 2011 zmrazen dle rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.

V té době bylo v BNP Paribas Fortis, ING, KBC, Euroclear Bank více než 14 miliard eur.

Vzhledem k tomu, že se rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN nevztahuje na připsané úroky, během osmi let se tato částka zvýšila o 3-5 miliard eur. Právě tyto příjmy neznámí lidé odcizili. Pravděpodobně peníze odešly válčícím seskupením v Libyi. Bylo zahájeno vyšetřování.

8. března bylo informováno o ztrátě 10 miliard eur ze zmrazených libyjských aktiv. Ke dni 29. listopadu 2013 bylo na těchto kontech přes 16 miliard, ale na podzim roku 2017, kdy se královská vláda po vyšetřování případu praní špinavých peněz chystala zabavit aktiva, se ukázalo, že na účtech zbylo pouze pět miliard.

Zdroj: TV RTBF
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Spojené státy vyšlou 5200 vojáků na hranice s Mexikem, aby zabránili přílivu přistěhovalců   
Pridal tk Středa 31 říjen 2018 - 01:59:02 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Velitel Severoamerického velitelství pro leteckou obranu, armádní generál amerického letectva Terrence O'Shaughnessy 29. října prohlásil, že Spojené státy tento týden vyšlou na hranice s Mexikem 5200 vojáků, aby zabránili přílivu přistěhovalců do USA. Řekl, že americký prezident Donald Trump zdůraznil, že hraniční bezpečnost je státní bezpečnost.

Podle informací, vojáci vysílaní na hranice se budou nepřímo podílet na dodržování zákonů na zmíněné hranici, pouze odpovídají na postavení stanů a silniční překážky a nabízí pomoc s dopravou a léčebnou podporu. Někteří z nich budou vybaveni zbraněmi, aby pomohli hraniční hlídce. Vláda Spojených států předtím přemístila téměř 2100 vojáků Národní gardy, aby pomohli zabránit nelegálním přistěhovalcům v překročení hranice do USA.

V posledních dnech tisíce lidí z Hondurasu, Guatemaly, Salvatoru a další středoamerických zemí vstoupilo již na jih Mexika a chystají se pokračovat směrem ke Spojeným státům, což vyvolalo obavy sousedních zemí. Trump 29. října na sociálním médiu řekl, že Spojené státy nepřijmou ty přistěhovalce, kteří nepoužijí legálních postupů.

red.
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Úředník UNESCO: Hedvábná stezka je příkladem lidské interakce   
Pridal tk Středa 31 říjen 2018 - 01:57:26 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Úředník UNESCO pro záležitosti v oblasti Perského zálivu a Jemenu Anna Paolini 29. října v hlavním městě Ománu Muskatu uvedla, že Hedvábná stezka je příkladem interakce mezi různými kulturami a etnickými skupinami po celém světě.

4. mezinárodní konference Hedvábné stezky o internetové platformě byla téhož dne uspořádána v Muscatu. Paolini na zahajovacím ceremoniálu konference sdělila, že díky rozvoji globalizace se šance interakce mezi různými kulturami a etnickými skupinami postupně zvyšuje. Hedvábná stezka je živým příkladem interakce lidí z různých kulturních prostředí za poslední dva tisíce let, která přispěje ke studiu historie, bude čelit výzvám a zvýší vzájemný respekt a porozumění mezi kulturami. Také vyjádřila svou vděčnost čínské vládě za její dlouhodobou podporu pro výzkumný projekt Hedvábné stezky UNESCO.

Mezinárodní konference Hedvábné stezky o internetové platformě společně uspořádají UNESCO, ministerstvo dědictví a kultury Ománu a mnisterstvo kultury a cestovního ruchu Číny. Konferenci se zúčastnili odborníci a úředníci z Číny, Ománu, Německa, Iráku a dalších 17 zemí.

red.

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Angela Merkelová už nebude znovu kandidovat na post kancléřky ani na šéfku CDU   
Pridal tk Středa 31 říjen 2018 - 01:55:58 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Angela Merkelová v reakci na neuspokojivý výsledek v zemských volbách v Hesensku oznámila, že v prosinci už nebude znovu kandidovat na post předsedkyně Křesťanskodemokratické unie (CDU). Později též uvedla, že nebude usilovat ani o zvolení do funkce kancléřky v roce 2021. Merkelová tento úřad zastává už 4. funkční období. Merkelová uvedla, že po vypršení jejího mandátu už nebude usilovat o žádnou politickou funkci.

Přestože vítězství CDU obhájila, její cesta k triumfu byla poměrně náročná. Už před volbami se totiž vědělo, že strana v Hesensku ztrácí, a to se promítlo i do posledních předběžných výsledků. CDU sice poráží rivala Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), nicméně obě strany citelně ztratily hlasy. Uvedla to veřejnoprávní televize ARD.

Obě strany jsou na svých historických minimech, co se počtu hlasů týče. Ztratily totiž od minulých voleb zhruba deset procentních bodů. CDU dosáhla na 27 %, SPD na necelých 20 %.

„Jako spolková kancléřka musím převzít zodpovědnost jak za dosažené výsledky, tak za ztráty. V uplynulých sedmi měsících občané neustále kritizují proces sestavování vlády a práci vládní koalice, to je velmi zřejmý signál. Tuto situaci už nelze udržet a musíme zvrátit dojem nečinnosti vlády," uvedla Angela Merkelová.

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Úterý 30 říjen 2018
PROJEV ABB K 28. ŘÍJNU 2018: VYSTOUPENÍ ČESKÉ REPUBLIKY Z NATO A EU JE PRO NÁS TEN NEJVĚTŠÍ ÚKOL A VÝZVA   
Pridal tk Úterý 30 říjen 2018 - 18:11:24 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Vážené dámy, vážení pánové, ačkoli hrdost na českou státnost, státní samostatnost či připomínání si velkých okamžiků českých dějin nepatří k silným stránkám polistopadového režimu, i ti, kteří se jinak o historii nezajímají, snad z médií museli zaznamenat, že republika slaví sto let od svého založení. Výstav, pořadů a vzpomínkových akcí je hodně, jak se na takové pěkně kulaté výročí sluší.

V tom všem slavení je ale – jako ostatně vždy – opět mnoho prozápadního poklonkování, jak jsme už za třicet let od listopadu zvyklí. Zase se historie překrucuje, vybírá se z ní jen to, co se hodí, a o výklad toho, co se stalo 28. října 1918, se svádí boj. Nebo bohužel, abych byl přesnější, vlastně už ani nesvádí.

Zatímco za první republiky se prohradní a protihradní politické strany přely o to, čí zásluhou republika vlastně vznikla, zda zásluhou domácího odboje (Rašína, Kramáře, Švehly a dalších mužů října) a také zásluhou legionářů, nebo zásluhou odboje zahraničního (Beneše, Masaryka), dnes už je oficiální výklad dějin pevně zakotven a o představení jiného historického výkladu se pokoušejí pouze alternativní skupiny, jako například naše politická strana Národní demokracie. Ta si připomíná především zásluhy právě mužů října, tedy těch politických sil a jejich představitelů, kteří bojovali doma, kteří provedli, ve vší noblese a bez krveprolití, státní převrat na domácí půdě – tedy v situaci, kdy riskovali vlastní životy a kdy jim hrozila smrt šibenicí za velezradu ze strany rakousko-uherských orgánů. Nutno podotknout, že tak učinili ještě v době, kdy válka nebyla formálně ukončena a tedy dříve, než k podobnému kroku přistoupily ostatní okolní země, což svědčí o jejich odvaze, připravenosti, akceschopnosti a touze mít vlastní stát.

Připomínáme si je tím spíše, že mnozí z představitelů tohoto domácího odboje byli pozdějšími národními demokraty či spolu s Národní demokracií patřili do širšího protihradního křídla české politiky, což znamenalo – zjednodušeně řečeno – spor o to, máme-li se či ne orientovat pouze na Západ, případně spor o to, jsme-li Čecháčky nebo hrdými Čechy, spor o to, zda je to „za hranicemi“ lepší, významnější a důležitější, než to „doma“. Byl to spor mezi kosmopolitismem, světoobčanstvím, poklonkováním Západu na jedné a vlastenectvím, národovectvím na straně druhé. Dnes bychom řekli spor mezi globalisty a nacionalisty.

Připomínáme si v tuto chvíli i hrdinou oběť československých legionářů, o níž jsme pevně přesvědčeni, že právě svojí prolitou krví nám této samostatnosti vydobyli a jen díky jejich odvaze a jejich obětem mohl zahraniční odboj dosahovat diplomatických úspěchů, které si pak poněkud sebestředně přivlastnil.

Chceme si také připomenout, že o dva dny později, 30. října, se tzv. Martinskou deklarací zapojilo do společného státu i Slovensko. O necelý rok později, na konferenci v Paříži, se k Československu přidala také Podkarpatská Rus. Jsem proto rád, že mezi námi mohu přivítat předáka ukrajinských Rusínů, Alexandra Gegalčije. Je smutné, že zástupci Rusínů nebyli vůbec pozváni na oficiální oslavy 100 let republiky. Je tomu proto, že se vláda bojí reakce prounijní Ukrajiny, podporované Spojenými státy.

Dnešní režim si připomíná především zásluhy T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Je tomu tak proto, že zahraniční odboj byl orientován striktně prozápadně, na Spojené státy americké, Velkou Británii a Francii. Panslovanské ideje Karla Kramáře se dnes jaksi nehodí do „krámu“ a v poslední době mezi prostým lidem zvýšený zájem o slovanství je dokonce bezpečnostními složkami této republiky zahrnován – a já říkám skandálně – mezi extrémistické postoje, jak ukázala poslední zpráva o stavu extrémismu v ČR.

Ale čemu se divit?

Vždyť po sto letech trvání republiky už tato bohužel není jen „partnerem“ Západu, jak se mohlo ještě zdát na počátku jejího vzniku, ale spíše jeho kolonií a užitečným idiotem, připraveným udělat to či ono, co zrovna dostane za úkol nebo co ve své oddanosti až poníženosti odezírá z úst svých transatlantických protektorů, aby se jim zalíbila a zavděčila. Včerejší návštěva Angely Merkelové či Emanuela Macrona, to jen potvrzuje. To jistě není dobrá vizitka naší republiky – patřilo by to spíše k dětským nemocem či k nejistotě věku dospívání, kdy se mladý člověk hledá a kdy si hledá vzory. Po sto letech bychom ale čekali větší sebevědomí, nezávislost, samostatnost vlastního úsudku. A poučení se z vlastních chyb, poučení se z minulosti a z vlastních zkušeností, protože to byl Západ, který nás několikrát zradil a nechal na holičkách. Bohužel ale toho poučení nevidíme.

A čemu se také divit v době, kdy se připravuje válka proti slovanskému Rusku, a to už nejen nekonvenčními prostředky, jak jsme svědky několik posledních let, minimálně od roku 2014 a Američany podporovaného převratu na Ukrajině, ale nyní dokonce už v podobě téměř konvenční? Mediální harašení proti Rusku je na denním pořádku.

Paradoxně tak slavíme vznik Československa, který je spojen i s koncem první světové války, tedy s dobou míru po dlouhých válečných útrapách – právě v době válečných příprav. Jen Rusko, které bylo dříve spojencem, je nyní odsouzeno do role opačné.

Jaký je tedy smysl českého státu po stu letech, kdy vidíme, že se z něho stal jen poslušný vazal Západu a členství v EU a NATO mu svazuje ruce v jakékoli rozumné vnitřní i vnější politice? Jaká je budoucnost českého národa, záměrně vmanévrovaného Václavem Havlem a celým polistopadovým establishmentem do pozice spojence Západu, ve chvíli, kdy dojde k vojenskému výpadu Západu proti Rusku? A protože zde stojím jako předseda Národní demokracie, jaký je smysl této strany, která letos také slaví své kulaté výročí 100 let a jejíž protagonisté u kolébky novodobé české státnosti stáli? Co Národní demokracie nabízí voličům i nevoličům – obyvatelům této země, Čechům, Moravanům a Slezanům – po sto letech od svého vzniku?

Nastínil jsem několik témat, ke kterým bych se nyní chtěl vyjádřit podrobněji, i když se pokusím být zároveň co nejstručnější.

Už zmíněné pokrytectví české diplomacie, která se bojí přizvat zástupce země, která spolu s námi tvořila Československo (už zmíněných Rusínů), není ale žádnou novinkou. Už v roce 1919, navzdory nezpochybnitelným zásluhám domácího odboje o vlastní stát, nebyli jeho představitelé, Kramář, Rašín a další, pozváni prezidentem Masarykem 28. října na oslavy výročí vzniku republiky. Není žádným tajemstvím, že Masaryk sám nesouhlasil, aby se za vznik státu považoval právě 28. říjen a aby se toto datum slavilo. Dobře věděl, že toto datum je spojeno s domácím odbojem, což se Masarykovi politicky nehodilo a dráždilo to jeho sebestřednou a ješitnou duši. Snažil se prosadit za datum výročí vzniku Československa některý ze dnů spojených s úspěchy diplomacie zahraničního odboje, ale neuspěl. Možná i proto, takto lidsky nízce, dětinsky až podle upíral mužům 28. října zásluhy o stát, že je ani nebyl schopen veřejně pozvat na shromáždění, které si tehdy připomínalo první rok české samostatnosti, tedy okamžiky, jichž byli oni sami tvůrci a aktéry. Ačkoli se to může zdát jako pouhá vtipná epizoda z našich novodobých dějin, nemylme se. Svědčí to o mnohém. Například o tom, že Masaryk zdaleka nebyl tou mravně čistou osobou, jak je nám popisována a jakou nám ji média předkládají k uctívání. Svědčí to také o tom, že intriky a bratrovražedné spory tu existovaly už od prvních okamžiků, kdy tento stát svoji obnovenou samostatnost přivítal a pokud bychom měli být historicky spravedliví, měli bychom z nich činit odpovědné především mocenské centrum, zvané Hrad, a ty, kteří mu přisluhovali, více než kohokoli jiného. Skoro by se dalo říci, že do vínku nové republiky byla už dána tato nešťastná nejednota a řevnivost, kterou vidíme po celých sto let a v nebývalé míře ji pak kolem sebe vnímáme nyní, kdy je společnost rozdělena na dva tábory. Vývoj historických událostí přitom dal za pravdu těm, kteří stáli proti Masarykovi. Beneš, následník Masarykův, několikrát národ zklamal, zradil a zavlekl do potupné porážky. Masaryk pak měl štěstí, že včas zemřel a nemusel nést zodpovědnost za krátkozrakou prozápadní orientaci státu, za jehož výsadního „tatíčka“ se považoval. Naopak ti, kteří před politikou Hradu varovali, jako byl Kramář a jeho kolegové, ačkoli jim běh dějin dal za pravdu, byli celou dobu první republiky v nemilosti a v budoucnu byli vystaveni poválečné Benešově mstě.

Proto jsme dnes tu a ne třeba na Hradčanském náměstí, proto jsme zde, před budovou, ve které díky mužům října k vyhlášení státu došlo a nejsme někde u sochy Masaryka či Beneše.

Zmínil jsem hrozbu války, kterou podvědomě cítíme už několik let a o které se stále více začíná mluvit i otevřeně, nejen na serverech alternativy, ale i ve sdělovacích prostředcích hlavního proudu. Někteří odhadují, že by mohla začít třeba na jaře příštího roku. Co to v tom případě bude znamenat pro Českou republiku? Ochrání ji „spojenci“ ve chvíli, kdy k něčemu takovému dojde? Neochrání, nic takového nemají v plánu. Evropa, Střední Evropa i Česká republika budou prostorem, jehož obyvatelstvo případný vojenský spor dvou velmocí krutě odnesou. To nejsou příliš růžové vyhlídky. Jedinou záchranou pro náš národ, aby mohl podobné výročí slavit i za dalších sto let, je vystoupit okamžitě a urychleně ze svazku NATO a stát se neutrální zemí, která na sebe nebude brát žádné závazky bojovat po boku Západu.

A tím se dostávám k posledními bodu – co k tomu může říci Národní demokracie a co může nabídnout? To, co jsem před chvílí zmínil, je jedna z hlavních tezí, se kterou Národní demokracie přichází už od svého počátku a která bude aktuální stále více a více. Nechceme válku, chceme mír, nechceme bojovat proti našim slovanským bratřím. Pouze vystoupení z NATO nás může z této nepříjemné situace zachránit. Národní demokracie proto prosazuje vystoupení České republiky z NATO a požaduje neutralitu této země. Spolu s vystoupením z NATO považujeme za samozřejmé a potřebné i vystoupení České republiky z Evropské unie, protože obě organizace jsou dvěma stranami téže mince. Suverenita a samostatnost České republiky je s členstvím v jedné i druhé nadnárodní organizaci neslučitelná.

Někomu tyto dva požadavky mohou připadat jako nezajímavý volební program, přitom je to volební program pro budoucnost národa klíčový a Národní demokracie v něm nabízí to, co žádná jiná strana na české politické scéně. A trápí-li někoho migrace, a Národní demokracii trápí, nejen migrace nelegální, ale i ta legální (protože globálními pakty, které budou za pár měsíců podepsány, bude nelegální migrace prohlášena za legální), pak by si i on měl uvědomit, že rovněž tento další vážný problém, který ohrožuje nejen už samostatnost, ale nyní už i samotné bytí českého národa, není opět možné vyřešit bez vystoupení z obou organizací, protože obě jsou za tuto migraci odpovědny. Evropská unie tím, že migraci sama organizuje, NATO minimálně tím, že proti ní nic nedělá.

Slavit 100 let republiky by měla být slavnostní a tedy pozitivní událost. Radost z ní nám ale kazí to, že po sto letech jejího trvání je tato republika členstvím v obou organizacích natolik svázaná a podmaněná, že o nějaké samostatnosti nemůže být ani řeči. Otázkou je, zda jsme za těch sto let nepromrhali vše, za co mužové října doma či legionáři v zahraničí bojovali a za co prolévali krev.

Proto mi nezbývá, než zas a znovu vznášet požadavek české samostatnosti a v skrytu duše tajně doufat, že někdy doroste generace, která bude mít tolik odvahy, jako mužové října před sto lety, aby se na nic nikoho neptala a řekla si – teď, anebo nikdy. A aby tu českou samostatnost vyhlásila znovu.

Před Národní demokracií, která díky své bohaté a slavné historii ani nemůže jinak, před Národní demokracií, která je dědičkou politického odkazu osobností jako byli Kramář či Rašín,před Národní demokracií, která si je dobře vědoma svých závazků vůči tomuto národu, ale i před námi / vámi všemi, kterým ještě na osudu národa nepřestalo záležet tak pro příští měsíce a roky leží ten největší úkol a ta největší výzva.

Děkuji za pozornost a Vlasti zdar!

28. října 2018, projev předsedy Národní demokracie Adama B. Bartoše před Obecním domem v Praze u příležitosti pietní vzpomínky na vyhlášení státní samostatnosti 28. října 1918

Zdroj: http://narodnidemokracie.cz/projev-abb-k-28-rijnu-2018-vystoupeni-ceske-republiky-z-nato-a-eu-je-pro-nas-ten-nejvetsi-ukol-a-vyzva/
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Přejít na stranu  [1] 2 3 ... 24 25 26
Hledat Info kuryr
Novinky pro 2018
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.3892 sec,0.1953 z toho dotazů.Dotazů v DB:17. Použitá paměť:1,702kB