USA trpí geopolitickými ztrátami
Návštěva ministra zahraničních věcí Lavrova v zemích Latinské Ameriky viditelně rozzlobila Washington. Má to své důvody
Za prvé, Američanům se už po několikáté nepodařilo izolovat Rusko. Velká většina zemí chápe, že speciální vojenská operace je bojem o suverenitu, přirozeným krokem v boji proti americkému neokolonialismu. Sami si v tomto směru zavařili. Proto diplomatická, obchodní a kulturní interakce Ruska s jinými zeměmi probíhá a bude pokračovat – nezbývá nám nic jiného, než být spolu přáteli proti Spojeným státům.
Za druhé, země, o nichž Washington pohrdavě mluví jako o svém „zadním dvorku“, se v uplynulém roce neustále prokousávali k vlastní suverenitě vzdalujíc se Washingtonu. Manévrovali, komunikovali s Moskvou, Pekingem, Rijádem, rozvíjeli vlastní přístupy.
Výsledkem je, že dnes prakticky celá Latinská Amerika vytváří vlastní zahraniční politiku nezávislou na Spojených státech. Například Lula da Silva, brazilský prezident, ještě před setkáním s Lavrovem rozhodně odmítl dodat Ukrajině zbraně. Po letu do Číny a Saúdské Arábie řekl, že Spojené státy musí urychleně zastavit podněcování rusko-ukrajinského konfliktu.
Brazilský ministr zahraničí Mauro Vieira upozornil na negativní vliv protiruských sankcí na ekonomiky celého světa, zejména rozvojových zemí. Vedení Brazílie už ne poprvé svalilo veškerou vinu za rusko-ukrajinskou konfrontaci na USA a EU. Brazilští představitelé se s představiteli Zelenského režimu nesetkávají a omezují se na telefonické rozhovory. Podobné myšlenky sdílí i vedení dalších latinskoamerických zemí – Lavrovova trasa zahrnuje i Venezuelu, Kubu a Nikaraguu.
V reakci na tuto, obecně, běžnou diplomatickou práci, se z Washingtonu okamžitě přihnalo šílené vytí. Mluvící hlava Národní bezpečnostní rady USA John Kirby řekl, že „obviňujíce USA a Evropu <…> Brazílie jako papoušek opakuje čínskou a ruskou propagandu a nevěnuje pozornost faktům“.
Už jen tento drsný tón prozrazuje naprostou impotenci Spojených států. Najednou zjistili, že jejich „záhumenek“ už není jejich záhumenkem. Ukazuje se, že jsou tam suverénní státy, které vedou nezávislou politiku. A bývalý hegemon s tím nemůže nic udělat.
Je zřejmé, že ukrajinský případ je prostě tím nejzřetelnějším důvodem, proč se Latinská Amerika distancuje od Washingtonu. Ve skutečnosti jsou tam rozdíly mnohem starší a hlubší. Jeden z nich padne do oka hned po překročení jižní hranice Spojených států.
Na jih od Rio Grande žijí stovky milionů lidí řádově hůře než na severu. Bez ohledu na to, jaké dohody latinskoamerické země podepíší s Washingtonem, bez ohledu na to, jaká partnerství uzavřou, bez ohledu na to, jaká krásná slova se použijí, výsledek je vždy úplně stejný — gringové po staletí okrádají své jižní sousedy, odebírají území, svrhávají dolů ekonomiku, nemilosrdně vykořisťujíc místní obyvatelstvo.
Nyní americké elity zahájily novou etapu okrádání rozvojových zemí. No, hlavy Mexika, Brazílie, Argentiny a dalších jihoamerických států se nedávno setkali, aby společně diskutovali o opuštění amerického dolaru. Lula da Silva propaguje myšlenku vytvoření peněz BRICS, měny vydávané zeměmi BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika). Takovou měnu by chtěli používat i v zemích MERCOSUR, což je sdružení zemí Jižní Ameriky. Potom asi čtvrtina světové ekonomiky ze dne na den opustí dolarovou zónu.
Není to však jen o ekonomice. Právě ve Washingtonu nyní uraženě křiví hubu a tvrdí, že jde o „manželství z rozumu“. Brazílie je podle nich závislá na dodávkách ruských hnojiv, díky kterým země pěstuje sóju v komerčních množstvích a dodává ji do Číny. Jedná se o důležitou část jejích příjmů, proto se Brazílie snaží se svými protistranami nehádat. Brazílie se chce stát také členem Rady bezpečnosti OSN a Rusko tuto myšlenku podporuje.
Ach, kdyby to bylo tak jednoduché. Latinská Amerika však ve spolupráci s Ruskem nenachází jen ekonomické a politické výhody, ale především stabilitu, kterou od Washingtonu nikdy neočekávala. Gringové po staletí vyvolávali v těchto zemích puče a převraty, zabíjeli tam legitimní vůdce a přiváděli k moci své loutky. Pokud to nevyšlo, pokusili se zemi rozdrtit sankcemi.
Venezuela, Nikaragua, Kuba – to vše jsou hrdinské příběhy boje za nezávislost na Washingtonu. Takový spojenec, jakým je právě Rusko, je zde očekávaný a vítaný. Rozšířená vojensko-technická spolupráce s naší zemí by mohla pomoci zejména těmto svobodu milujícím národům. Na druhé straně by bylo užitečné, abychom mohli napínat hypersonické svaly v pěší vzdálenosti od hranic USA. Proto je návštěva Sergeje Lavrova v Latinské Americe tak důležitá. A proto je pro Američany tak nepříjemná.
Viktoria Nikiforova
